Auckland

4. den - čtvrtek - 23.2.2017

Spíme jak zabití a až kolem deváté nás budí randál zvenku. Nejsou to ale auta, jak by člověk ve velkoměstě čekal, ale ptáci a nějaké cikády, či co to je. Ptáci vydávají neuvěřitelné zvuky, zcela nepodobné ničemu, co známe z Evropy. A cikády jsou neuvěřitelné, ale o těch bude ještě řeč.

Vydáváme se "na lov" do nejbližšího supermarketu (Countdown) prozkoumat, co si takový celiak může dát v těchto krajích k snídani a vůbec. Už regály ovoce a zeleniny na začátku nás zrovna nepotěší, 5$ (asi 90 korun) za okurku, papriku nebo salát není úplně naše cenová relace, ale co se dá dělat, musíme si zvykat. Co nás ale málem položí na lopatky je hromada kiwi a u toho cedulka, dovezeno z Itálie, z toho jsme byli tak paf, že jsme to ani nevyfotili.

Jinak, co se sortimentu týče, bezlepkové výrobky jsou standardně k sehnání ve zdravém koutku, člověk tedy musí kontrolovat, jestli opravdu bere bezlepkové a ne zrovna raw, paleo nebo bůhvíco jiného. Sortiment je ale docela slušný, vypadá to, že hlady neumřeme. Na to, že se jedná o nejobyčejnější supermarket, nás nabídka celkem potěší, zdá se, že tu seženeme opravdu vše, co budeme potřebovat. Dostane nás ale poslední regál, který je plný jenom toastového chleba. Mají tu sice i takovou srandonabídku "normálního" pečiva, ale žádný pořádný chleba tu nemají a zbytek je víceméně dost drahé bílé pečivo, snad možná ty bagety by jednou za čas ušly. Jdeme nejdřív kolem toasťáku za dolar, za dolar pade, dva dolary, tři, tři a půl, čtyři... a na konci 6,50$ bezlepkový, tak to klobouk dolů.

Snídani zvládáme, mimochodem "standard milk" tu má 3,3% tuku, mňamka. Dále následuje zastávka ve Vodafone, kde se ptáme, jestli na našich mobilech půjdou jejich data. Kiwík místo odpovědi donese SIMku s strčí jí do telefonu, pak zapne data a SIMku přes internet aktivuje. Jo, funguje, tady to máš, nabij si kredit. Heh, to bylo rychlé, asi dost dobře tuší, že ve vedlejším obchodě je konkurence, takže zakázníka chytí a nepustí, žádný prostor pro rozmýšlení. Sice jsme byli pro Vodafone víceméne rozhodnutí, protože se nám líbí, že si každý měsíc můžeme upravit poměr předplacených SMS, minut a dat, ale stejně nás ta rychlost trochu zaskočila. No aspoň jsme byli zavčasu na schůzce v bance, kde se nám číslo hned hodí.

Účet u místní banky ANZ jsme zakládali už z domu online, ale pro plnou aktivaci účtu je potřeba se stavit na pobočce osobně s doklady. Všechny banky tu vyžadují "proof of address", tedy nějaký účet za elektřinu či něco podobného, co přišlo na vaši adresu, tato jediná uznává i zahraniční (tady se říká oversees) adresu, tím pádem není potřeba složitě řešit, jak získat potvrzení o zélandské adrese. Jinak se ukazuje, že je to podobně zkonstnatěla instituce jako naše staré české banky, jenom je možná trochu míň papírů. Pro aktivaci účtu je ale potřeba vložit 500$, což byl požadavek, který jsme se předem nikde nedočetli, ale operativně jsme to zvládli. Paní (mimochodem původem Asiatka) nám ale poradí, že když si založíme zdarma společný online účet, tak na něj můžeme vložit 500$ jenom jednou a dokonce je to na přepážce zadarmo a aktivujeme tím oba účty. Supr, asi za hodinku třímáme novozélandské platbní karty a veledůležitý papír o aktivaci účtu. Hurá domů na oběd.

Po obědě vyplňujeme formulář pro získání daňového čísla (IRD number), které musíme mít, abychom mohli dostat práci (a platit z ní daně). Přílohou tohoto formuláře je kromě dokladů, víza, proof of address (tady stačí česká občanka) právě i potvrzení o aktivním novozélandském účtu. Všude jsme se dočetli, že IRD číslo chodí poštou na zadanou NZ adresu, ale že si o něj člověk může po 14 dnech zavolat. Na formulářích se ukazuje, že doba pokročila a dnes lze už zaškrtnout, že chci poslat IRD číslo mailem, skvěle. Ještě se stavíme na poště, kde paní ověří kopie proti originálům a pak to všechno zabalí a pošle do Wellingtonu na centrálu IRD.

Tak to bysme pro dnešek měli, jsou čtyři odpoledne vyrážíme na nejbližší sopku Mt Eden, trochu se porozhlédnout po městě. Auckland má asi 1,5 milionu obyvatel, takže je větší než Praha, vypadá ale tak, že úplné centrum je zaplněné mrakodrapy, kterým dominuje Sky Tower, centrum ale není zas tak velké a zbytek města jsou výhradně rodinné domy, každý se zahrádkou kolem. Tím pádem je město neuvěřitelně rozlezlé kolem, kam oko dohlédne a zrovna tam není moře. Je to zvláštní, ale dlužno říci, že tím kombinují výhody života na vesnici i ve městě dohromady.

Zpátky na večeři se doplácáme skoro za tmy, jsme ucaprtaní a docela vyřízení, bylo dneska extrémě dusno, připadali jsme si celý den jak na exkurzi v tropickém skleníku. Večer ještě chvíli googlíme, kam se zítra vydáme hledat auto.

5. den - pátek - 24.2.2017

Dnes vyrážíme obhlédnout, jaké jsou možnosti koupi auta. Míříme na jednu z hlavních silnic orientovaných do centra, kde jsme včera večer podle Google identifikovali nejvíce autobazarů. Nakonec se ukázalo, že bazar je tu jen jeden a ostatní jsou prodejci nových aut. Možná, že prodávají i ojetá auta, ale je to zcela mimo naši cenovou relaci. Pokračujeme tedy na Backpacker Car Fair, kde již podle názvu by měly být auta pro lidi, jako jsme my. Většina trampů tu jezdí v nějakém velkém, původně sedmimístném, autě typu Toyota Estima nebo Mazda MPV, které je však v "backpackerské" úpravě, což znamená, že zůstávájí pouze dvě přední sedačky a celý zadek je rozdělený na dvě patra, nahoře se spí a dole jsou věci. Levnější varianta je nějaký Honda nebo Mitsubishi kombík. Společným jmenovatelem je však stáří auta minimálně 15, spíš 20 let, zhruba 200 tisíc kilometrů a obrovský motor s ještě větší spotřebou. Vstupní náklady jsou mezi 2500$ a 4500$, nicméně dodatečné náklady na benzín a průběžné opravy auta jsou víceméně dopředu neodhadnutelné, stejně jako pravděpodobnost, jestli se celé auto náhodou za nejbližším rohem nerozpadne úplně.

Chvíli váháme, ale nabídka celkem asi šesti pleček nás moc nedojme. Zapíšeme se do seznamu, že bychom rádi něco menšího, úspornějšího, ale moc šancí tomu nedáváme. Zkusíme variantu dvě, nástěnky v hostelech ve městě. Míříme tedy do centra, kupujíc alespoň vařič v místním outdoorovém obchodě. Potkáváme akorát jeden hostel, který má ale vstup na kartu, takže se během oběda v parku rozhodujeme, že zítra vyrazíme do klasických autobazarů. Když už jsme ale v centru, procházíme se přístavem a pak vyjedeme na Sky Tower a kocháme se celým městem s přístavy i okolními ostrovy. Nový Zéland je vlastně kolébkou adrenalinových sportů, což se projevuje i na dominantě města, z které je možné se vrhnout na zem zavěšen na provazech. Není to až tak drsné, jako klasických bungee-jumping, ale těch 60 pater z vyhlídkové plošiny až na zem rozhodně není nic pro poseroutky. Radši ani nezjišťujeme, kolik to stojí, aby nás to náhodou nezačlo ještě lákat vyzkoušet.

Cestu domů protahujeme ještě přes kopec, kde stojí aucklandské válečné muzeum, a místní tu krátí volný čas různými sporty, mezi ty méně tradiční patří například kriket a fotbal, kdy má člověk vrchní polovinu těla strčenou ve velké průhledné nafukovací kouli. Domů přicházíme zase skoro za tmy a večer trávíme klasicky u počítačů hledáním, kam se zítra vypravíme za koupí auta v druhém kole.

6. den - sobota - 25.2.2017

Ráno vycházíme pro změnu směrem spíše z centra na předměstí (resp. na ještě větší předměstí, než bydlíme my). Dneska je po dvou spíše polojasných až zatažených dnech opravdu jasno a poznáváme doslova řečeno na vlastní kůži, jak je novozélandské slunce ostré. Přestože je už konec léta, stačí minuta na sluníčku a člověk se cítí jako by ležel na hodně rozpáleném grilu. Pochopitelně je také každá nedůsledně opalovacím krémem namazaná část těla po zásluze potrestána. Ačkoli jsme si koupili padesátku krém a každé ráno se před odchodem ven mažeme, občas člověk na něco prostě zapomene a následné domazávání už jen zachrání před totálním spálením na uhel.

Cesta je dneska dlouhá, občas nás napadne, že jsme možná měli pohledat nějaký autobus, ale veřejná doprava tu není úplně hitem. Autobusy jezdí maximálně jednou za půl hodiny a ještě prý jenom tak přibližně. Přijde nám, že vidíme víc busů, co zrovna jedou služební jízdu, než těch co opravdu jedou linku. Podobně jsou na tom asi tři linky vlaků, co tu vedou. No prostě dopravním prostředkem číslo jedna je tu suverénně auto. Ačkoli tu jsou téměř v každé ulici chodníky po obou stranách (nebo minimálně na jedné), vpodstatě tu nemají přechody a jen velmi málo míst pro přecházení, značených po obou stranách silnice černo-bílou pruhovanou tyčí s oranžovým kolem navrchu. Na těch ovšem řidiči zcela důsledně zastavují. My na našich dlouhých pěších tůrách městem tedy trénujeme orientaci na dopravu jedoucí po levé straně silnice a třetí den už se skoro pokaždé zvládneme rozhlédnout nejprve doprava.

Další věcí, které jsme si nemohli na cestách nevšimnout, jsou již zmíněné cikády. Nevěřili byste tomu, ale když u poměrně rušné ulice stojí strom (jako, že jich je tu hodně), tak se dost často stane, že cvrkot cikád je hlučnější než kolemjedoucí auta. Jedna cikáda vydává zvuk asi jako když se startuje motorová pila a to téměř ve stejných decibelech. A když se jich na stromě sejde víc, je to teda hukot. Do toho nějaké ptačí skřeky, no člověk by neřekl, že je v miliónovém městě. Když už jsme u té přírody, překvapuje nás taky, jak je to tu zelené. Nejenom, že téměř v každé ulici jsou po obou stranách zatravněné pruhy se stromy a pak má každý více či méně zarostlou zahrádku, ale hlavně je to všechno jasně zelené. Připomínám, že je konec léta a slunce tu má fakt grády. Nepotkali jsme také nikoho, že by třeba kropil trávník nebo kytky. Je tu teda obecně hodně vlhko ve vzduchu a předchozí dny jsme viděli, že kolem města kolují přeháňky. Takže asi tu docela prší, jenom nám se déšť zatím vyhýbá, jinak si to vysvětlit neumíme.

Po dvou a půl hodinách ostré chůze na ostrém slunci konečně přicházíme k prvnímu autobazaru a seznamujeme se s Markem a několika Hondami Fit, které jako jediné mají cenovku těsně pod 5000$. Poloviční stáří a počet kilometrů než včerejší kraksny a vypadají poměrně zachovale. Fajn, jdeme se mrknout ke konkurenci "za rohem". I zde je nabídka analogická, několikrát Honda Fit, rok 2004-6, 80-120 tisíc. Vybereme tedy nejlepšího kandidáta a poprosíme dealera o zkušební jízdu. Poprvé v životě sedám za volant na pravé straně v autě s automatickou převodovkou a vyrážím do provozu aucklandského předměstí. Pocity jsou asi jako na první hodině autoškoly, akorát mi tam chybí ten instruktor s náhradními pedály! Po deseti minutách vracíme auto naštěstí zcela v pořádku, ale víme, že kupovat ho nebudem, pocitově je už dost vyježděné a hlavně předchozí majitel byl zjevně velmi náruživý kuřák. Dealer se tváří dost kysele a snaží se nás přesvědčit, nemáme moc váhat, že taková auta jsou rychle pryč. Přesvědčit se ale nedáme, celkově na nás bazar nedělá úplně poctivý dojem a ještě stále s hrůzou z první jízdy se vracíme zpět do prvního autobazaru.

Vzhledem k tomu, že naše znalosti aut jsou veskrze pasivní, nezbývá nám, než se orientovat podle fakt na papíře a vlastního pocitu z auta, bazaru i dealera. Po další zkušební jízdě ve všech směrech vyhrává Mark a "jeho" Honda. Ochotně nám vysvětlí, jak automat řídit, co znamenají všechna ta písmenka i spoustu všeho dalšího kolem auta. Pak se rozvypráví o NZ, jaké je tu počasí a jak se tu řídí, ptá se na Evropu a jestli jsme Němci, tak říkáme, že Češi, ale že to je hned vedle. Tak se směje, že jsme stejně byli chvíli Češí, pak Rakušáci, pak zas Češi, pak Němci a znovu Češi, takže se vlastně skoro trefil. Ačkoliv mluví docela rychle a nezapře novozélandský přízvuk, docela mu rozumíme, jediné, na čem se zaseknem je "skchoudaaaa", tím je totiž vážení přátelé míněna Škoda, to byste nedali :-)

O autě už tedy víme vše potřebné, zajímají nás ještě nějaké věci ohledně registrace aka REGO (auto totiž zatím není registrované na NZ) a technické aka WoF (Warranty of Fitness). To nás předává manažerkám bazaru, které nám to všechno vysvětlí - REGO za nás udělají (zaplatíme) a WoF nechají udělat nové (to autobazar před prodejem musí). Zaplatíme zálohu 500$ a v pondělí máme dojít s pasem, dovyřídíme to. Šup šup a je hotovo. Kdyby nebyla sobota, tak s tím autem snad rovnou odjedeme. Tady opravdu není nic zbytečně složité.

Sice bysme auto mohli sehnat i podstatně levněji, ale máme dobrý pocit, že jsme nekoupili úplnou plečku a ještě jsme to docela vyhmátli, co se spotřeby týče. Doufejme, že ho nakonec i prodáme, a budem úplně spokojení.

Cestu zpět zase využíváme k poznávání města, tentokrát je na řadě park One Tree Hill, což jsou ve skutečnosti tři sopky, z kterých je zase krásně vidět na město. Potkáváme tu také maorskou svatbu, chvíli si děláme srandu, že budeme dělat vzdálené příbuzné z Evropy a zkusíme se přifařit na hostinu, ale jen co z blízka vidíme všechny ty alespoň stokilové týpky, co vypadají strašidelně a to an netančí haku, tak si ty naše fóry zase rychle rozmyslíme. Park je oblíbená rekreační oblast místních, což se projevuje také tím, že je kromě standardních parkových chodníků důsledně prokán i silnicí a parkovišti a to včetně výjezdu na nejvyšší bod, kam se postupně šine nepřetržitý had aut. Je to fakt neuvěřitelně automobilový národ.

Večer po večeři zjišťujeme, že v obchodním centru blízko nás je otevřený ještě Kmart a to až do půlnoci. Říkáme si jupí, tak přeci jen tady mají dlouho otevřené nějaké potraviny. Vydáváme se tedy za doplněním zásob, chvíli nám trvá než projedeme celé parkoviště kolem obchodu a najdeme jediný otevřený vchod, ale orientujeme se podle lidí s igelitkami. Jsme naprosto přesvědčení, že jdeme do nějakého alla Tesca, kam si zapomětlivci chodí pro něco k večeři. Naše překvapení je proto ještě větší, když zjistíme, že to sice možná je něco jako Tesco, ale jenom to druhé patro, kde prodávají jenom hadry, kosmetiku, domácí potřeby, aušusové sportovní vybavení apod., jedinou potravinou tu jsou čokoládové pralinky v dárkovém balení. Vracíme se tedy s nepořízenou a absolutně nechápeme, proč tu potraviny zavřou v šest, ale trička a hrnky se vesele nakupují až do půlnoci a jakože tam o půl deváté vůbec nebylo málo lidí.

7. den - neděle - 26.2.2017

Dnešek jsme prohlásili za odpočinkový den tak, jak má být. Ráno jsme vyrazili do kostela. V okolí našeho bydlení byly k dispozici 4 kostely - babtisté sedmého dne, nějaká indická "mešita", "běžní" babtisti a anglikáni. První dvě varianty jsme vyloučili rovnou a vyrazili na devátou k babtistům. Dorazili jsme chvíli po začátku v průvodu dalších právě příchozích lidí. Kostel vypadal spíš jako nějaký kulturní dům s pódiem, kde bylo nachystané nějaké divadlo, nástroje pro kapelu a celou první čtvrt hodinu se tam střídala paní s pánem a vykládali, co za akce proběhlo a plánují a podobně. Moc nás to jako kostel nenadchlo, tak jsme na půl desátou změnili lokál vedle k anglikánům.

Tady už to vypadalo na víceméně běžné bohoslužby. Dostali jsme nakopírovaný sešitek s pořadem "standardních" bohoslužeb a vloženým sešitkem písní pro tuto neděli. Na klasické zpěvníky v polici se jim tam už nějaký pátek práší, ale pro nás nově příchozí to bylo docela fajn, protože jsme měli každé slovo až na kázání a ohlášky z bohoslužeb napsané, takže jsme jim jednak lépe rozuměli a jednak se mohli také připojit k četným společným promluvám shromáždění. A získali jsme také psanou verzi modlitby Páně v maorštině :-)

Po bohoslužbách jsme se vydali parkem kolem aucklandské ZOO až na pobřeží, abychom poprvé vyzkoušeli, jaké je Tasmanovo moře na pláži Point Chevalier. Zrovna jsme ale chytili odliv, takže z koupání nic nebylo, člověk by evidentně musel jít docela daleko, aby měl vodu víc než po pás.

Večer jsme věnovali studiu, co všechno si zítra ještě musíme pohlídat při nákupu auta a jaké obstaráme pojištění. Na Trade.me (mistní Aukro/eBay) jsme si taky pořídili stan. Snad to zítra všechno klapne a budeme moct odjet z Aucklandu, máme před sebou poslední zaplacenou noc totiž.

8. den - pondělí - 27.2.2017

Ráno balíme všechny věci a vystěhováváme pokoj. Batohy můžeme nechat ve společném obýváku. Vyrážíme na poslední (doufejme) dlouhou pěší túru po Aucklandu. Nejprve vyzvedáváme stan v sídle NZ firmy Orson Outdoors, což je prostě u nějakého týpka jménem Len doma :-) Vtipné bylo, že mailem poslal popis, jak to najdeme - je to bílý dřevěný dům s plotem - hmm, jako asi tak 95% všech domů tady, ale aspoň měl na schránce číslo popisné. 99$ a máme kde bydlet, paráda :-)

Do jedné hodiny, kdy vyzvedáváme auto máme ještě čas a tak posedáváme v parku na One Tree Hill, čteme průvodce a zkoumáme, kam dneska vyrazíme. Ačkoli se předevčírem v autobazaru všichni tvářili, že v pondělí je auto naše, nějak pořád nejsme úplně přesvědčení, že to vážně půjde tak hladce, tak vymýšlíme různé záložní plány, co budem dělat, když dnes večer nebudem mít ani kde spát ani auto a k tomu hromadu věcí na krku.

Nakonec se ale ukazuje, že naše obavy byly plané. V autobazaru nás čekají, manažerka odjede s mým pasem na poštu (to mi nebylo úplně příjemné, ale co se dá dělat), za 15 minut je zpátky, v ruce naši novou registrační značku (to tu vážně na každé poště skladujou nové SPZky?), my vysázíme na stůl 5000$ (v 50$ bankovkách, co nám včera dal bankomat) a Mark nám mezitím namontuje značku. Díky a tady je vaše nové auto. Šup šup a je to. Nejvíc zase zdržujeme my, protože chceme kopii záznamu technické prohlídky a pak se ještě ptáme na hever a další věci, na Novém Zélandu totiž vůbec neznají pojem "povinná výbava". Mark je ochotný, ale evidentně už by měl obchod rád za sebou a šel na oběd. Tak se omluvíme, že kupujeme naše první auto, proto se pořád tak ptáme. Z toho je úplně u vytržení, nejdřív nám nevěří, ale když mu to ještě několikrát zopakujeme, tak je nadšený, že zrovna on nám prodal naše první auto, ještě dlouho s náma o autě klábosí a nakonec nám dolije ještě kanystr benzínu.

Vyrážíme do ostrého provozu aucklandské odpolední špičky, bereme benzín, na ubytování nakládáme naše věci a rychle ven z města do nejbližšího parku Waitakere Ranges. Konec velkoměsta a hurá do přírody. Mohlo by se zdát, že jsme z nejhoršího venku a teď už si budeme jen uživat, ale to pravé dobrodrižství teprve nastává, ale o tom zase až příště ;-)