Popis
123. den - čtvrtek - 22.6.2017
Pršet nakonec začíná až kolem sedmé ráno, ale to nám nebrání v tom si trochu poležet, jak jsme plánovali :-) Vymýšlíme, co budeme dělat v následujících dnech, kdy předpovídají deštivo. Ačkoli jsme dneska zase nocovali v kempu sami, neužíváme si tiché ráno doprovázené jenom bunbováním deště na stan, protože kolem osmé hodiny si to přimetelí týpek s traktorem a hodlá zřejmě křovinořezovým nástavcem osekat lesík kolem celé louky dokola. Do desíti se tváříme, že tu nejsme, ale ačkoli máme malé auto a malý zelený stan, zas tak nenápadní uprostřed louky nejsme, takže nakonec vylezeme. Ale týpkovi jsme zjevně úplně volní, i když to vypadá, že záměrně začal nejdál od nás.
Po snídani v lehkém dešti se rozhodneme vrátit se zpět na Dawson Falls, kde jsme nestihli absolvovat krátkou procházku k Dawson Falls. S přibývajícími výškovými metry ale houstne mlha i déšť, takže z 10 min procházky se vracíme jak osprchovaní, naštěstí nepromokavá výbava funguje, takže nejsme promáčení.
Přejíždíme do městečka Eltham, které na nás působí dost zašle, ale dělají co můžou, aby tudy turisté jenom neprojížděli, takže tu mají vymalované veřejné záchody jako dopravní hřiště, zeď se zabetonovanýma hračkama a je tu také podniková prodejna Fonterry, bohužel dneska mimořádně zavřená. (Fonterra je novozélandské družstvo všech mléčných farem, největší exportér a firma, která má na svědomí asi 30% celosvětové produkce mléčných výrobků, sýry Mainland nebo smetana či máslo Anchor jsou známé i v Evropě.)
Zbytek odpoledne tu trávíme v knihovně, kde na internetu zkoumáme podrobně počasí a snažíme se tomu přizpůsobit naše plány na další dny. Večer přejíždíme do Waverley, kde spíme zadarmo "v kempu" v parku na náměstí. Protože pořád prší, vaříme pod stříškou na zemi u záchodů, kde už nás to nijak zvlášť nestresuje, člověk si zvykne...
124. den - pátek - 23.6.2017
Další deštivý den hodláme trávit trochou kultury a umění ve městě Wanganui. Začínáme doplněním zásob a přijdeme na dobrou věc - prodávají krabice s hotovými indickými omáčkami, které jsou bez lepku a glutamátu, což by se nám mohlo hodit na nějaké treky a nebo když prší a fouká a člověk nemá moc prostoru na vaření. Vůbec tu asi trochu přejdeme na asijskou kuchyni, protože je obecně víc bezlepková.
Naštěstí prší méně, než předpovídali, takže se můžeme trochu projít po městě. Místy působí až evropsky - neoklasicistní muzeum na kopci (zděná budova!), prostranství s vodotryskem mezi budovami muzeí, hlavní třída lemovaná stromy... Zpátky na NZ nás vrací slečna v červené bundě, z která se vyklube později fundraiserka pro charitu: "Jéé, vy máte taky červené bundy, to byste měli pracovat se mnou :-) Ale vy jste cestovatelé, to je vidět... A pokračujeme dál "klasickým novozélandským" hovorem - odkud jsme, jak dlouho jsme na NZ, co jsme viděli, kam se chystáme, kde jsme pracovali apod. Rozhodně nemá v úmyslu z nás tahat peníze, jenom jí zaujaly naše bundy, tak si s náma popovídala.
Pokračujeme prohlídkou města, dokonce tu narážíme na operu, akorát je obložená dřevem, což působí docela komicky. Cestou ke kolesovému parníku (poslední, co tu zbyl z dávných slavných dob plaveb po řece Whanganui) zabloudíme k depu historické tramvaje, kde je náhodou otevřeno, protože ji nějací nadšenci zrovna chystají na nedělní vyjížďku městem. Když se divíme, jaktože jezdí po městě, když tu nemají žádné koleje, tak s úsměvem odvětí, že koleje právě musí vždycky předem nachystat, aby mohli vyjet. Tomu se říká zápal pro věc.
V infocentru se chceme informovat, jestli se dá sjet na kánoi řeka Whanganui, když je mimo sezónu. Pán nám ale moc nepomůže, neví ani nic o trecích kolem Mt Ruapehu, prý se máme mrknout na net. Hehe, co jsme včera asi celé odpoledně dělali, a píšou tam, že se máme informovat v infocentru ve Wanganui. Mňo, tak to úplně nevyšlo tentokrát, pán asi zaskakoval zrovna.
Přecházíme řeku a chceme se pokochat výhledem na město z kopce. Hluboko do kopce vede tunel k výtahu nahoru, my ale volíme raději variantu vyběhnutí schodů. Škoda, že je ošklivě, Wanganui vypadá jako opravdu zajímavé město. Začíná ale pršet, takže se vracíme zpět do města a zalézáme do sklářské dílny, kde mají jednak výstavu až neuvěřitelných výrobků ze skla, a jednak je tu z patra vidět do dílny, takže člověk může pozorovat umělecké skláře při práci. Nic, co bysme neznali od nás, ale práce sklářů se jen tak neomrzí.
Dále chceme navštívit Surjeant Gallery ve zmíněné neoklasicistní budově na kopci nad městem. Jsme úplně natěšení, že se tu taky podíváme do opravdové zděné budovy, ale zklame nás hned nápis na dveřích - budova nesplňuje vládní požadavky na odolnost při zemětřesení, tudíž jsou všechny expozice dočasně přesunuty jinam. V následujících letech bude probíhat velká rekonstrukce a dostavba dalšího křídla, nicméně my musíme zpět na nábřeží, kde vystavují teď.
Spíme dneska v kempu kousek za městem, je to staré rekreační středisko, které už má taky zřejmě svoje nejlepší léta za sebou. Jsou tu jen dvojí dlouhodobí kempaři a my. Ale máme teplou sprchu a kuchyňku za 22$ (vlastně 20$, protože pan majitel nechtěl hledat drobně nazpátek, tak nám 2$ radši odpustil :-)).
125. den - sobota - 24.6.2017
Předpovídaný déšt pro dnešní den hodláme strávit ve městě Palmerston North. Kromě největší novozélandské univerzity tu ale vpodstatě chcípl pes, a to podle průvodce i ve skutečnosti máme ten dojem - pravoúhlé město uprostřed roviny. To nám tentokrát ale zas tak nevadí, protože tu máme namířeno do bazénu. Hlavní motivací je především, že si tu budu moct umýt a vysušit hlavu, takhle "v zimě" pod stanem je to pro mě totiž jinak docela problém. Bazén na nás působí trochu zvláštně, nijak neoddělují prostory "oblečeňové" a plavkové, takže projdete v botách a bundě kolem kasy a jste rovnou u bazénu. Po chvíli pátrání najdeme i nějaké šatny, kde se převlíkáme, batoh s bundama zamykáme do skříňky za 1$ na 3h a boty si holt bereme k bazénu. Většinu bazénů tvoří brouzdaliště všech možných rozměrů a taky 95% návštěvíků jsou rodiče s dětmi. Najdeme ale i 25m bazén s dráhami, kde si dostatečně protáhneme těla plaváním, a pak relaxujeme v teplém bazénku s masážními bublinami. Za 5$/os/den by to docela ušlo, je to vlastně levnější, než bazén, kam jsme chodili v Praze. Zádrhel ovšem nastane, když zjistíme, že tu vůbec nevedou sušáky na vlasy. To je docela podpásovka! Nakonec aspoň z nejhoršího suším hlavu pod studeným sušákem na ruce (vkleče, protože je proklatě nízko) v rohu rodinných šaten, což má alespoň tu výhodu, že se při pohledu na mě baví akorát Jirka a nikdo další.
Za stále sychravého počasí tedy vynecháváme procházku po městě a jdeme rovnou do NZ Rugby Museum, kde trávíme celé odpoledne. Dozvídáme se spoustu informací z historie rugby - pravidla hry byla sice porpvé zapsána ve Velké Británii, nicméně hra jako taková obsahuje prý spoustu společných prvků s původní maorskou míčovou hrou, takže Kiwíci se snaží prosadit, že rugby je vlastně původem novozélandské. A zbytek výstavy je zcela pochopitelně věnován národnímu týmu All Blacks, časová linka zachycuje všechny mezinárodní série od prvopočátků a k tomu spoustu fotek, dresů, míčů a dalších artefaktů. Nabýváme především dojmu, že zcela nejsledovanější jsou zápasy s britskými (a irskými) Lions, nicméně zajímavé jsou i peripetie, které musel tým absolvovat při zápasech s jihoafrickým týmem v době apartheidu. Kdo je unaven postáváním před panely s textem, může "poměřit" svoje síly s hvězdami národního týmu v 5 základních dovednostech rugbistů: sprint na 3m (profík: 1,63s x my: 1,8-1,9s), kopnutí penalty (3/3 levou i pravou x spíš náhodně), složení 2 protihráčů tzv. tackle (6,4s x 10s), výskok (3,4m x 2,4-2,6m) a tlačení v mlýnu (495kg x 150-160kg). Zjevně poměrně zaostáváme, ale vzhledem k tomu, že v průměru má hráč All Blacks 188cm a 102kg, jsme s našimi netrénovanými výsledky spokojeni :-)
Během 15 posledních minut před zavíračkou muzea, probíháme ještě vlastnivědno-přírodovědnou expozici v přízemí. A pak za lehkého mrholení projíždíme stmívající se město autem. Zaujme nás akorát, že tu mají opravdové náměstí, to se tu moc často nevidí. Na noc jedeme do kempu, který je u nějakého B&B, jehož majitelé nechávají kus trávy a parkoviště u záchodů zadarmo k dispozici nízkonákladovým cestovatelům, hezké.
126. den - neděle - 25.6.2017
Vytrvalý déšť už ustává, dnes mají být snad už jenom přeháňky, takže vyrážíme brzy ráno zpět na Wanganui. V devět hodin mají být bohoslužby v dřevěném kostele Putiki Church s vyřezávanou maorskou výzdobou, kam se jinak běžně platí vstupné. V 8:56 se snažíme dostat do kostela, ale je zamčený. Jdeme se tedy podívat alespoň na přilehlý hřbitov. Mezitím přijede auto, pán odemkne kostel a pak po ulici venčí psy tak, že je nechá běhat a jede za nimi autem. My se tedy mezitím jdeme podívat do kostela, který je vyřezávaný moc pěkně. Bohužel se tu nesmí fotit a tak to dodržujeme, i když tu nikdo není. Na bohoslužby to zatím moc nevypadá, a pokud, byli bychom nejspíše sami, což se nám moc nechce, takže se zase vytrácíme.
Pokračujeme podél řeky proti proudu po tzv. Whanganui River Road. Hluboký zarostlý kaňon, tu a tam vesnička. Pozemky v této oblasti dostávali váleční veteráni, ale byl to spíš danajský dar, proměnit hustý prales na zemědělskou půdu se tu vpodstatě nepodařilo, takže tu dnes téměř nikdo nežije, a to jsme teprve v "obydleném" dolním toku. Podél trasy se nám naskytují krásné výhledy na řeku, děláme procházku po Skywalk treku u vesnice Athene, prohlížíme si starý mlýn, během přeháňky navštěvujeme kostel v Jerusalem a nakonec se nám do cesty postaví několikametrový sesuv půdy. Naštěstí ho už někdo projel před námi, ale i tak si v těch pár metrech bahna naše autíčko trochu zasurfuje.
Silnice končí ve vesnici Pipiriki, kam se doufáme ještě podíváme, pokud se nám podaří dostat na vodu, zde totiž končí třídenní trasa pro kánoe. Ale to se právě jedeme zeptat do Raetihi, kde sídlí jeden operátor půjčující lodě, jestli je možné v tuto dobu řeku splavit. Bohužel tu ale nikoho nezastihneme, takže jsme stále na vážkách, jestli pojedeme na vodu nebo ne. Je sice mimo sezónu, ale řeka je splavná celoročně, jen je v zimě třeba počítat s vyšší vodou. A po uplynulých propršených dnech netušíme, jestli té vody není v korytě už trochu moc.
Debatujíc a plánujíc, co tedy vlastně uděláme, jedeme do zadarmo kempíku v Ruatiti Domain. Je to sice trochu zajížďka do kopců pro nás, ale nakonec stojí za to. Pán, co tu má hospodářství, se stará o obrovký prostor několika propojených luk, kde jsou (splachovací!) záchody a ohniště (to je taky netradiční, téměř všude je tu zakázáno rozdělávat oheň). Místo sekačky tu funguje stádo ovcí, takže je kapánek problém najít místo, kam postavit stan, aby aspoň u východu stanu nebyly bobky, ale dneska jsme to stihli mimořádně ještě za světla, takže se nám plácek hledá poněkud jednodušeji, než obvykle s čelovkou.
127. den - pondělí - 26.6.2017
Noc je jasná a chladná, ale to nicméně přislibuje krásné počasí na zítra. Vyrážíme tedy ještě za tmy, abychom si mohli užít mrazivé ráno ve Whakapapa na úpatí Mt Ruapehu. Cestou dokonce potkáváme na silnici sypač, úkaz v této krajině ojedinělý. Čekáme na otevření návštěvnického centra, kde naštěstí narazíme konečně na někoho informovaného. Jednak nám paní doporučí výlet na dnešek a jednak na dotaz, zda je Whanganui River splavná, odvětí, že nejlepší je zeptat se operátorů, co půjčují kánoe. A rovnou zvedá telefon a zjistí nám, že podmínky pro následující dny jsou výborné a ceny za půjčení kánoe.
Vyrážíme "do Mordoru" na trek k Tama Lakes. Úpatí Mt Ruapehu v okolí Whakapapa bylo totiž v trilogii Pán prstenů několikrát využito pro filmování scén z Mordoru. Ale za hezkého počasí jako je dnes to tu vůbec nevypadá tak děsivě. Slunko hřeje a rychle rozpouští namrzlou zem. Procházíme kolem dolního jezírka a šplháme na hřebínek nad jezírkem horním. Tama Lakes už jsme jednou viděli z vrcholu Mt Ngaruhoe, na kterou teď koukáme opačným směrem při obědě u horního jezírka. Cestou zpět děláme ještě kolečko kolem Taranaki Falls a vracíme se zpět k autu ve Whakapapa.
Po cestě přemýšlíme, jestli se na řeku Whanganui vydat či nikoliv. Počasí má být sice příznivé, podmínky na řece podle operátora výborna, ale cena za půjčení kánoe je o třetinu vyšší, než jsme našli jinde. Voláme proto několika dalším operátorům, ale buď nám to neberou vůbec, nebo se dozvíme, že přes zimu nepremávají. Telefonujeme si tedy ještě s operátorem, co nám doporučila paní v infocentru, a zjišťujeme, že cena je v zimě vyšší, protože jsme jediní koho veze a jinak by se mu to pro dva lidi prostě nevyplatilo. Chvíli tedy zvažujeme, ale nakonec se rozhodneme, že alespoň bude nějaké dobrodružství a snad to za ty peníze stát bude.
Vyjíždíme ještě na konec silnice, protože nás zajímá, jak tu vypadá lyžařské středisko. Opravdu se tu lyžuje, ale jenom na jedné prťavé sjezdovce s evidentně umělým sněhem, která je plná nadšených cizinců, co zjevně nikdy na lyžích nestáli. Všude jinde kolem jsou obrovské kameny. Ptáme se v pokladně, jak to vypadá s lyžařskou sezónou - je teprve brzy, čeká se na sníh, aby mohli otevřít hlavní sjezdovky. Přejeme jim tedy hodně štěstí, potřebují tu ještě minimálně metr sněhu, spíš více, aby se na těch kamenech dalo lyžovat.
K večeru už přejíždíme kolem hory do městečka Ohakune, kde sídlí náš lodní operátor Gavin se svojí firmou Yeti Tours. Dostáváme barely, abychom si mohli zabalit věci a ráno vyrazit. Potkáváme se tu s havajským párem, kteří podobně jako my, jsou trochu zaskočeni vysokou cenou a zvažují, jestli jim to stojí za to. Sdělíme jim výsledky našeho odpoledního průzkumu a loučíme se s tím, že se možná zítra uvidíme.
Problém, kde budeme dneska spát, abychom byli v sedm ráno připravení zde na základně v Ohakune, promptně vyřeší Gavin, když nám doporučí známé na konci ulice. Starší manželé pronajímají pokoje ve svém domě a můžeme u nich i stanovat na zahradě. Paní domácí si sice musí přidat svetr, při představě, že budeme nocovat venku, ale my trváme na svém, už to máme docela vychytané.
128. den - úterý - 27.6.2017
Noc byla opravdu mrazivá, zima nám ale nebyla, vrstev jsme měli připraveno dost. Ráno (5:30) ale balíme stan úplně tvrdý zmrzlý a máme problém rozdělat tyčky, byly mokré ze včerejška a teď k sobě přimrzly, takže je nemůžeme rozdělat. Po chvíli snažení, se nám podaří stan nějak "nalámat" do barelu a dobalujeme i ostatní věci. V 7:15 je sraz na základně, kde potkáváme i Havajce - evidentně se nakonec rozhodli vyrazit taky a nocovali v autě přímo tady.
V 7:30 je všechno naloženo a můžeme vyrazit. Je krásné mrazivé ráno a kocháme se výhledy na sopečnou trojku Ruapehu, Ngaruhoe a Tongariro. Posledních 45km k řece vede po úzké gravel road, ale Gavin si to v mikrobusu s přívěsem maže vpřed jakoby se nechumelilo. Říkáme si, co se asi tak stane, když bychom potkali někoho v protisměru, ale jsme docela velcí, tak uhýbat by musel on, a v tom proti nám naložený náklaďák. Aha, tak to uhýbání bude na nás. Ale Gavin s autem manipuluje poměrně zručně, což je jediné, co nás uklidňuje, když vycouvá na zvýšenou krajnici a pod námi už je jen propast dolů do řeky...
Kolem 9:45 jsme ale štastně na místě, kde se spouštějí lodě na řeku. V létě tu prý každé ráno vysadí 6 operátorů každý 20 lidí, to tady na tom pidi plácku musí být docela veselo. Dnes jsme tu ale úplně sami, není divu, v zimě vyráží na řeku jen opravdu ti největší blázni. Balíme lodě a dostáváme pár bezpečnostních instrukcí. Oblékáme vesty, dostáváme PLB (Personal Locator Beacon, neboli krabička, co v případě nouze umí s využitím satelitu zavolat pomoc) a s informací, že za "rohem" nás čeká první peřej a uvidíme se za tři dny, nás Gavin strčí do proudu.
Pro dokreslení situace: já jsem na vodě poprvé v životě (výlety na kánoi s rodičema v Kanadě, když mi byly 3 roky, nepočítám jako vodáckou zkušenost), Jirka byl jednou se školou; řeka protéká hlubokým kaňonem uprostřed pralesa, žádná civilizace, příští přístup je za 3 dny, zcela bez mobilního signálu; je zhruba 8°C nad nulou, nad vodou se vznáší lehká mlha. Každé zhruba dvě hodiny je na řece kemp nebo chata, kde se dá přistát a udělat si pauzu, mimo tato místa se víceméně přistát nedá nikde, takže když by se člověk cvaknul, měl by v některých místech i docela velký problém, zvlášť teď v zimě, když je potřeba co nejrychleji ven a do suchého. Naše pocity jsou tedy značně smíšené, máme docela respekt, rozhodně nemáme vodáctví v malíku a teď není úplně nejlepší doba na to se vykoupat v každé druhé peřeji, na druhou stranu se těšíme na netradiční zážitek.
První úsek jedeme za Havajcema, kteří se tváří zkušeněji, a odkoukáváme, kudy, kam a jak. Ale každý klidný úsek se necháváme jen tak unášet proudem a zcela fascinováni pozorujeme okolní krajinu. Řeka plyne zaříznutá v kaňonu hustě zarostlém pralesem, k tomu mlha v korunách stromů, no Cesta do pravěku hadra, fakt čekáme, kdy na nás vykoukne nějaký dinosaurus. Lehká nervozita a chládek v kombinaci s tím, že se moc nehýbeme, nás docela rozklepe, takže jsem rádi, že za dvě hodiny dorážíme k prvnímu kempu, kde je v plánu oběd, a můžeme se na pevné zemi trochu zahřát pohybem.
Ačkoli se jenom rychle najíme, strávíme tu víc než hodinu, přeci jenom to s vyloďováním a naloďováním nemáme vůbec zažité. Druhou část tedy trochu víc pádlujeme a taky vysvitne slunko, takže je nám dokonce chvíli i teplo a cestu si i víc užíváme. V plánu je ještě jedna zastávka v kempu na svačinu, tu děláme nakonec jenom my, Amíci jedou dál, ale víceméně driftují, takže je po 20 minutách zase doženeme a k chatě dorážíme společně před pátou hodinou. Jupí, první den na vodě a nevyklopili jsme se! :-)
Chata je velká, je tu i kemp a lavičky a nové kadibudky, nejfajnovější z chat, co jsme zatím viděli. V létě tu je zřejmě plno, ale dneska nocujeme sami ve čtyřech. Amíci jsou zjevně kapku bordeláři, oheň taky úplně ošéfovat neumí, ale až na to, že vpodstatě nezavřou pusu je to s nima pořád docela dobré. Ale stejně asi zítra zkusíme vyrazit o chlup dřív, abychom si mohli vychutnat tu opravdovou samotu.
129. den - středa - 28.6.2017
Vstáváme v 7h a balíme v poklidném tempu (navíc musíme zabalit i stan a karimatky, které máme pro jistotu s sebou a přes noc jsme je sušili) a naloďování taky docela chvíli zabere, takže vyrážíme nakonec až v 8:45. Havajci vstali kolem osmé, když my jsme pomalu začínali nosit věci do lodi, takže nebylo zase tak těžké vyrazit dřív než oni. Gavin nás instruoval, že máme vyrážet v 9h, protože pak beze spěchu stíháme být na chatě mezi 4 a 5 hodinou než se setmí. My si rádi uděláme každou možnou přestávku a rozhodně nechceme být nuceni pospíchat, takže vyrážíme zavčasu. Amíci pak zjevně kdyžtak skrečují pauzu, čímž naženou čas, který ráno prospí.
Vesele si pádlujeme údolím, kromě nás a občas nějaké divoké kozy balancující na strmém srázu a pár ptáků tu ale není ani živáčka. V některých klidných úsecích slyšíme akorát šplouchání našich vlastních pádel, jinak je úplné ticho. Divočina jak má být, fakt paráda. Po svačině se i protrhá slunko trochu, dnešní menší peřeje už projíždíme s větší jistotou, takže si plavbu opravdu užíváme.
Kolem poledne přirážíme k místu, odkud vychází trek k Bridge to Nowhere. Přístání bylo trochu komplikovanější, ale Gavin nás na to včera teoreticky připravil, takže to zvládáme. Procházíme se necelou hodinku k mostu a obědváme na sluníčku, kterého si na řece v relativně úzkém a hlubokém kaňonu jinak během dne moc neužijeme. Asi každý, kdo se tu ocitne, musí si položit otázku, kde se tady uprostřed opuštěné džungle propánkyjánky vzal obrovský betonový most? Jak jsme psali výše, pozemky kolem řeky dostávali váleční veteráni a vláda měla velké plány, jak oblast dopravně propojit s ostatními regiony a zemědělsky využít. Přes tento přítok řeky Whanganui vedla původně jen visutá lávka, která však nebyla dostatečná do konceptu velkého "tahu", co tudy měl vést. Proto byl projektován tento most, zvláště se dbalo na to, aby jeho konstrukce byla odolná vůči pralesnímu prostředí. Jakoby ale nikdo nehleděl na to, co se ve skutečnosti děje, v roce 1936, když byla stavba mostu velkolepě dokončena, celá oblast už byla téměř opuštěná, o šest let později žily v oblasti poslední 3 rodiny a i ty se brzy odstěhovaly. Z velkolepých plánů sešlo, přístupové cesty zarostly pralesem, ale most tu dodnes stojí v dobré kondici, ale opravdu vede doslova od nikud nikam - z jedné strany je to k němu 2 dny na lodi, z druhé 3 dny pěšky.
Cestou od mostu se shodujeme, že pořád zcel vážně čekáme, kdy tu zpoza stromu vyskočí japonská výprava s fotáčky, a pak si uvědomíme, že tu opravdu nikde nikdo není. Když tu najednou proti nám pes a za ním dva lidé. Pár vteřin nám trvá, než nám docvakne, že to jsou naši známí Havajci. Ale kde tady vzali psa? Celí vysmátí nám líčí, jak psa zachránili, když se celý mokrý klepal na nějakém skalním výběžku. Kde se vzal tam, nikdo neví, nejvíc pravděpodobné je, že se ztratil lovcům koz, kteří tu prý v okolí loví, protože nikdo jiný tu touhle dobou opravdu není. Naproti naší dnešní chatě je ale stanoviště operátora proudových lodí, třeba tam večer někdo bude a bude mít nějakou informaci, komu by pes mohl patřit.
Poslední dnešní část je téměř úplně klidná voda, pádlujeme skrz velké klidné bazény a okolní skály dělají skvělou akustiku, takže si zpíváme na celé kolo a užíváme ten pocit, že nás nikdo neslyší :-) Kolem 16:30 přirážíme k Tieke Kainga, kde je kemp, chata a maorský společenský dům (marae). Během sezóny tu bývají místní a pozvou vodáky do marae, což je velká pocta a jedinečná možnost, jak se do takového marae dostat. Dneska tu ale nikoho nečekáme a taky, že ne. V chatě se ale topí a ukazuje se, že tu mají základnu zmiňovaní lovci koz. A věřte nebo ne, před několika dny se jim ztratil pes. Dobrá náhoda, že? Lovci koz pracují pro DOC a likvidují škodnou a soudě podle toho, kolik koz jsme po cestě viděli, práce mají dost. Za to bydlí v DOC chatách a my máme tu výhodu, že tu díky tomu máme i mimo sezónu světlo na solární baterky a teplou vodu v kuchyni. A taky zatopili pořádným dřevem, takže je tu teplo. My jsme sice dostali od Gavina barel dřeva, ale včera večer se ukázalo, že je to výhradně vlhká dřevotříska a ještě lakovaná, takže jsme se moc neohřáli.
130. den - čtvrtek - 29.6.2017
Lovci koz jsou vzhůru asi tak od čtyř hodin a odcházejí kolem sedmé, když vstáváme my, Amíci vylézají z pelechu zase až v osm, zatímco my dobalujeme a v devět vyrážíme na vodu. Čekají nás dneska největší peřeje, tak máme kapku respekt, protože se nám do té studené vody v té zimě ale opravdu nechce. Navíc většinu cesty je po obou stranách skála až do vody, takže by člověk fakt měl problém, kde yylézt a převléknout se do suchého.
První velké peřeje nás čekají těsně před prvním kempem po 2h jízdy. Máme sice od Gavina vodáckou mapu řeky s popisem, kudy každou peřej projet, ale nakonec se stejně víc řídíme instinktem, ale každopádně je dobré dopředu vědět, že v peřeji čeká nějaký skrytý kámen a kde tak zhruba je. Peřej projíždíme bravurně, vyhneme se oblázkové mělčině i velké splachovací vlně a na výjezdu musíme trochu zabrat, abychom neminuli místo pro přistání. Fuf, husté, dobrý adrenalin, ale jsme v suchu, jenom pocákaní, to naše nepromokavé hadry hravě zvládnou.
Slyšíme zvláštní hluk, nejdřív si myslíme, že je to proudový člun, ale nakonec údolím proletí vrtulník, přeletí nás, prudce se otočí a vrací se zpět. Trochu nám zatrne, jestli to nejsou záchranáři pro Amíky (mají zmiňovaný PBL od Gavina), ale co by museli provádět, aby v tom prvním úseku dneska potřebovali vrtulník... Za chvíli je vrtulník zpět, na provaze nese barel a nějaký boxík s hadicema. Přistává na kamenech asi tak 10m od nás, my jsme pochopitelně zcela fascinovaní, asi jsme nikdy neviděli přistávát vrtulník takhle zblízka, ale naštěstí se stihneme probrat zavčasu a chytnout všechny volně položené věci, než se vznesou - od vrtulí jde fakt docela fičák. Z vrtulníku vyskočí týpek a metelí si to k záchodu. Za chvíli se vrtulník zase vznese a náklad spouští zhruba v místě kadibudky. Začneme se smát, to je prostě normální hovnocuc :-D Ještě než odrazíme, vrtulník si doletí pro plný barel (dlužno říci, že manévruje fakt hodně blízko stromů) a odlétá s ním někam za kopečky.
Další peřeje hned pod kempem jsou podle Gavina tzv. 50 na 50 - půlka lidí se tu vyklopí. Dneska ale asi není ta správná voda, protože nám to zas tak hrozně nepřijde. Několik dalších menších peřejí také zvládáme bez nehody, slunce konečně proleze skrz mlhu a my si užíváme klidné části, kde se necháváme jenom unášet proudem. Představujem si, jak to tu asi musí vypadat v létě, když se tu každý den plaví 120 lidí. To už ta divočina trochu ztrácí na kráse.
Následující peřeje prý mohou mít až metr vysoké vlny, ale podle mapy je vpravo od nich dostatek místa, kudy to mohou otevřené lodě objet. Vlny jsou pořádné, ale metr to není, asi tím, že je vyšší voda, než v létě. Ale peřeje jsou úplně vlevo a řeka je tu mimořádně široká, takže si to namíříme zhruba takovým "pravostředem" s dobrým pocitem, že jsme dostatečně daleko od peřejí. Vidíme před sebou takové malé vlnky a jsou nám docela povědomé, nicméně, než si stihneme uvědomit, že to vypadá jako voda na jezu, už stojíme zadrhnutí kánoí na mělčině "oblázkového jezu". Hehe, to jsme to vzali trochu moc vpravo evidentně. Je tu vody tak po kotníky, v létě by si člověk prostě vystoupil a poponesl loď těch pár metrů, ale veřte, že se nám do té vody fakt nechce. Loď z toho asi nadšená úplně není, ale prostě těch pár metrů přešoupeme, zapřít pádlem, posunout zadkem, no trochu se zapotíme, ale za pár minut už jsme zase ve vodě.
Poslední úsek vyloženě driftujeme a čekáme na Havajce, abychom dorazili do cíle společně a nemuseli na sebe čekat tam. Na posledních dvojitých a největších peřejích jim dáváme jako zkušenějším přednost, aby nám ukázali, jak se to má správně projet. Jedeme ale jen pár metrl za nimi, takže vidíme jen kudy najíždějí, pak už se musíme soustředit na nás, abychom najeli peřej správně a dostatečně rychle. Najednou vidím Amíky kousek před námi ve vodě přímo v největší vlně a křičím na Jirku, že se cvakli. Ten hrozně zabere a vyloženě nás z proudu vysmykuje ven, sice je to trochu zběsilé, protože se na chvíli octneme bokem k proudu, loď se nám viklá na všechny strany, ale nakonec se z nejhoršího urputně vypádlujeme. Voláme na Amíky, jestli jsou v cajku, vysmátí strkají loď k břehu, který je tady už naštěstí nízký. Nemáme moc času, následuje další peřej, v nájezdu ještě zahlédneme hliníkovou lahev Havajců, ale než se nám ji podaří chytit, zmizí nám pod přídí a už jí nevidíme. V posledních peřejích už se nic zvláštního nestane a my s obrovskou úlevou a úsměvem na tváři doplachtíme k rampě, odkud celé eldorádo sleduje pán, co pro nás přijel. Drkotající Amíci následují za pár minut, převlíknou se, naložíme věci a můžeme vyrazit zpět na základnu do Ohakune.
Večer spíme zase na zahradě jako poslední noc "na souši". Byl to opravdu luxusní zážitek a i když nám byla docela zima a celou dobu jsme se klepali, abychom neskončili ve vodě, jsme rádi, že jsme řeku sjížděli takhle v zimě mimo sezónu, protože jsme měli možnost si opravdu dosyta užít tu samotu a odlehlost v divočině, kterou u nás člověk jen tak nezažije.
131. den - pátek - 30.6.2017
Noc byla asi nejchladnější, co jsme tu zatím zažili. Stan je zmrzlý už večer, když jdeme spát. Máme ale dost vrstev oblečení, takže v noci nám zima není. Nejhorší je to tedy ráno, když člověk musí vylézt z teplého spacáku, naštěstí ale nefouká, takže člověk tak rychle nevychladne u převlékání. Kolik bylo stupňů nevíme, ale máme i zmrzlou vodu ve flašce, co byla v autě, takže byl asi mráz slušný. Naštěstí nebalíme stan, protože jsme se rozhodli tu ještě jednu noc zůstat a ještě za tmy vyrážíme do Turoa k dolním stanicím lanovek u sjezdovek pod Mt Ruapehu. Užíváme si odsud parádní východ slunce, které leze přímo za horou, takže vidíme i stín hory, co se odráží daleko do kraje. Údolí jsou zalitá mlhou a v dálce na obzoru se tyčí Mt Taranaki, odkud jsme podobnou scénu jen opačným směrem pozorovali před pár dny.
Kolem půl deváté se konečně odtrhneme od scenerie a kousek níž vyrážíme na trek k jezeru Surprise. Fouká a je docela zima, ale jinak je krásný (vlastně konečně opravdu zimní) den. Trek vede ale luxusní krajinou přes lávová pole, údolí s říčkami, zalesněné kaňony a celou dobu máme exkluzivní výhled na masiv Ruapehu. Cesta zřejmě není tak frekventovaná, takže žádné chodníky a mostky přes vodu, ale to nám rozhodně nevadí. Říčky jsou malé, takže jejich překonání by za normálních okolností byla úplná hračka, dneska je to ovšem významně zpestřené tím, že všechny kameny jsou úplně obalené ledem nebo jinovatkou a tudíž neskutečně kluzké. Pokaždé tedy strávíme nejdříve několik minut hledáním nejvhodnějšího místa, kudy říčku překonat, aby člověk nesklouznul do vody.
Od chaty Mangaturuturu, kterou vyhlašujeme zatím nejkrásnější chatou, co jsme potkali, na luxusním pohádkovém místě s exkluzivním výhledem, stoupáme přes ledopád k jezeru Surprise, které je pokryté tenkou ledovou krustičkou. Jelikož tu ale ledově fouká a ani slunko to dneska nezachraňuje, stoupáme ještě kus dál po treku a obědváme v závětří pod hřebenem. Po obědě si ještě dáme kousek hřebenovky s výhledy a pak se pomalu vracíme stejnou cestou. Z 5h výletu tak nakonec kochacími zastávkami a prodloužením an heřeben děláme celodenní 8h túru, ale byl to jeden z nejkrásnějších treků, co jsme tu zatím absolvovali.
Cestou dolů ještě zastavujeme u vodopádů Mangawhero, které se objevily v Pánovi prstenů, ale nijak zvlášť nás nedojmou. Na výlet k nejvyšším vodopádům parku Waintoga už nám dneska nezbývá čas, za chvíli bude tma. Dnes to byl asi první celodenní mráz, co jsme zažili, ale k večeru už se přiblížila fronta, takže snad nebude i další mrazivá noc.
132. den - sobota - 1.7.2017
Ráno odjíždíme kolem sedmé, ale zamkli nám dveře v domě, takže zuby si čistíme ve městě na záchodech. Má celý den pršet, zatím jenom fouká, ale nebe vypadá dost zamračeně, takže další výlet už tu neabsolvujeme a jedeme do Taupa. Bereme to z druhé strany hory po tzv. Desert Road, která bývá často zavřená, a vede skrz "poušť" Rangipo. Natáčely se tu také nějaké scény z Mordoru, ale dneska je tu vyloženě islandské počasí - mlha, vítr, déšť, takže toho moc nevidíme a už vůbec se nám neotvírají panoramatické výhledy na sopky v NP Tongariro.
V Taupu nejdříve nakoupíme, pak poobědváme v autě a cestou do knihovny hledáme hospody, kde by se dal sledovat večerní zápas v rugby. Hrají totiž domácí All Blacks s britskými a irskými Lions, což je velká sportovní událost. Je to ale bída, restaurační byznys tu mají pod palcem téměř výhradně Asiati a Indové nebo je to kafírna. Všehovšudy najdeme jenom jeden sportsbar, kde ale budou dávat i něco jiného večer, no úplně nás to nezaujme.
Odpoledne trávíme v knihovně administrativou na internetu a když nás ve čtyři hodiny vypoklonkují se zavíračkou, chceme se jít osprchovat do tzv. SuperLoo, což jsou velké veřejné záchody, kde jsou i sprchy a bůhví co, za drobný poplatek je to docela užitečné pro nízkonákladové cestovatele jako my. Na internetu mají napsáno, že mají do 17h, na dveřích je 16:30, ale sprcha jenom do 16h. Tak to fakt naštve.
Jedeme podél jezera zpátky pod Turangi, kde máme vyhlídnutý zadarmo kempík. Spíš tak ze srandy odbočujeme z hlavní silnice do Turangi a přestože je už tma a hustě prší, podaří se nám narazit jednak na kostel, kam můžeme jít zítra, a jednak na hospodu, která vypadá velice příjemně a dávají večer rugby. Chvíli laborujeme, jestli se nám chce zůstávat 2,5h do začátku zápasu, ale hospoda vypadá fakt slušně a prostorně, tak se rozhodneme, že počkáme. Vaříme si večeři, u parkoviště nedaleko kostela pod střechou pasáží, vypadáme dost bezdomovecky, ale co se dá dělat, když prší.
Půl hodiny před zápasem nakráčíme do úplně plné hospody a postavíme se ke zdi s výhledem na plátno. Vypadá to, že se dneska přišla na zápas podívat tak půlka Turangi, staří, mladí, děti, štamgasti i rodiny. To vypadá slibně na dobrou atmosféru. Když Jirka donese od baru dva cidery, mávají na nás nějací lidé, že jsou vedle nich dvě místa. Úplnou náhodou tak získáváme jedny z nejlepších míst v hospodě :-) Pravidla rugby sice úplně neznáme (jen jsme si v rychlosti nastudovali základní náplň hry) a komentář vůbec nestíháme sledovat, ale i tak si hru docela užijeme. A evidentně vidíme docela zajímavý zápas. Už v první polovině dostává jeden All Black červenou kartu (poslední dostal tým v roce 1967!) a v poločase je stav zápasu vyrovnaný 9:9.
O přestávce se bavíme s lidmi, co nám "dohodili" místa. Jsou z Wellingtonu a pro jistotu se na víkend vypařili z města (hraje se totiž tam) sem na chatu k jezeru Taupo. Stadion, na kterém se dneska hraje, pojme skoro 35 tisíc lidí (dvakrát O2 arena v Praze pro srovnání), což je sedmina obyvatel Wellingtonu, takže asi docela hodně lidí ve městě. Prý po cestě sem potkávali v prostisměru skoro jenom samé karavany, co jely na zápas. Ptají se i na naše plány a paní hned začne vymýšlet, kde by nám dohodila nějakou práci a ještě se omlouvá, že na Jižním ostrově o nikom teď zrovna neví.
Druhá půlka zápasu je napínavější, All Blacks dokonce v jednu chvíli vedou 21:11 a hospoda je v dobré náladě (i když žádné velké fandění jako u nás se rozhodně nekoná, pár lidí zatleská, když dají penaltu), ale dvě pětky (try) pro Lions stav znovu vyrovnají 10 minut před koncem. Když pak 3 minuty před koncem Lions kopnou penaltu, je rozhodnuto, zápas končí 21:24 výhrou Lions. Ovšem zajímavé je, že v momentě, kdy odpískají konec zápasu, se vpodstatě celá hospoda zvedne a do pěti minut jsou všichni pryč. Konstatujeme, že tu opravdu nemají žádnou hospodskou kulturu, v tom jsme zřejmě mistři u nás. Ale zápas to byl z našeho pohledu zajímavý, jsme úplně spokojení, že jsme viděli hrát rugby All Blacks a místo dvou lístků za několik stovek dolarů přímo na stadion (kde navíc celý večer lilo jak z konve) jsme cucali každý jeden cider po 8$ :-) (Jen pro doplnění, asi je to tu úplně normální, málokdo v té hospodě za večer vypil víc než dvě třetinky).
Do kempu dorazíme kolem desáté za hustého deště, takže odmítáme stavět stan (ani není moc kde) a spíme v autě.
133. den - neděle - 2.7.2017
Ráno už konečně neprší a na to, že jsme spali v autě se cítíme překvapivě odpočatí. Jedeme do kostela, co jsme včera objevili v Turangi. Je to taková fúze anglikánů, presbyteriánů a metodistů a mají bohoslužby skoro jako u nás (i s MP dokonce), jen texty si promítají na stěnu, jak je tady zvykem. Jen z té církevní hudby tady by Laďa lezl po zdi.
Po kostele zažijeme zase komickou situaci v infocentru, kde jsme za totální exoty, protože tady na úpatí Tongariro, kde snad úplně všichni turisti jsou proto, aby šli na Tongariro Alpine Crossing, se my tváříme, že Tongariro nás vůbec nezajímá (už jsme tam byli) a chceme něco jiného. My prostě musíme mít vždycky něco extra :-)
Odpoledne procházíme 4h procházku kolem Tongariro River. Obvykle si tu lidé můžou půjčit rafty a sjet kus řeky na raftech, ale po včerejším vydatném dešti se dneska rafty pro jistotu nepůjčují. Ale procházka pěkná a je vidět, že místní ji hojně využívají jak pro pěší výšlapy, tak i pro protáhnutí se na kole, a řeka je také oblíbená mezi rybáři. Cestou se jde totiž kolem Národního centra pstruhů, kde bohužel v době naší přítomnosti dneska už právě zavřeli, ale pozorujem pstruhy chvíli aspoň ve venkovním jezírku.
Když se vrátíme do města, na parkovišti kousek od nás vaří dvě holky v autě (nejsme sami, kdo tu provozuje takové činnosti :-)). Věnujeme jim plynovou bombu, kterou nám vnutil kdosi už v únoru ve Waitakare Ranges, ale nepasuje na náš vařič, takže s námi od té doby cestuje.
Po cestě do kempu zastavujeme ještě na krátkou procházku kolem horkých plamenů v Tokaanu a pak pokračujeme po druhé straně jezera k hospodě Tuhoi Tavern, kde spíme zadara na louce vedle hospody.
134. den - pondělí - 3.7.2017
Ráno je mlha jak mlíko, mlží a moc nevypadá, že by se na tom mělo během dne něco měnit. Plány ale neměníme a kolem půl osmé vyrážíme do Pureora Forest Park. Podle původních předpokladů z minulého týdne jsme už měli touto dobou zase pracovat v Te Puke, ale přípravné práce v sadech se opozdily, takže i náš start se odkládá. Proto máme teď čas navštěvovat i taková místa, která nejsou zrovna v hledáčku běžných turistů. To ale neznamená, že by to nestálo za to, holt na Zélandu je hezky všude, to je docela výhoda.
Les protíná jedna gravel road, z které vedou odbočky k různým zajímavostem. Takže většinou zastavujeme tak kilometr před parkovištěm a dojdeme zbývající část pěšky, protože naše auto není zrovna prototyp terénního vozidla, a navíc to není aspoň taková autoturistika. Vidíme tak nejvyšší strom totara (další z novozélandských endemitů), těžební stroje z doby, kdy se tu ve velkém těžilo dřevo (od poloviny čtyřicátých do konce osmdesátých let minulého století to byl jeden z posledních lesů, kde se ještě smělo těžit), forest tower (vyhlídkovou věž do koruny stromů) a burried forest (dřevo, co zakonzervoval před 1800 lety výbuch sopky, z jejíž kaldery je dnes jezero Taupo, tato zajímavost nás upřímně řečeno na kolena zrovna nesrazila).
Jedenáctá rozhodla, po obědě se nebe lehce protrhalo a neprší, takže vyrážíme dobýt Mt Pureora. Je tu překvapivě hezký a udržovaný chodník (na to, jak je to tu jinak opuštěné), ale stejně se mi podaří zahučet do bahna až do půlky lýtka. Impozantní výhled z vrcholu na jezero Taupo a NP Tongariro se bohužel pro mraky nekoná, modro je akorát přímo nad námi momentálně. Takže se s nepořízenou vracíme dolů do pralesa a ještě stíháme navštívit místo, které je označené jako geografický střed Severního ostrova, a užijeme si trochu závěrečného deště dneska. Protože když vyjíždíme z parku, je krajina okolo nádherně osvícená pomalu zapadajícím sluncem. Barvy, které nízké slunce umí vyčarovat tady na místní krajině a nebi jsou opravdu neuvěřitelné. Když jsme (ještě doma v Praze) četli v nějakém novozélandském cestopisu, že autorovi se tu prostě zdálo nebe modřejší a tráva zelenější než u nás, nemohli jsme se ubránit úsměvu. Ale nic naplat, ona je to prostě pravda :-)
Spíme dneska v dalším kempu zadarmo, tentokrát u přehrady Whakamaru na řece Waikato. A je to teda moc pěkné místo, těšíme se na ráno, snad bude hezky.
135. den - úterý - 4.7.2017
Zajímal by nás východ slunce nad jezerem s horami, ale ráno je mlha, takže máme smůlu. Poležíme trochu a čekáme, než se mlha kolem deváté začne rozpouštět a jdeme se projít kousek kolem jezera (teda přehrady vlastně). Posléze vyrážíme do Te Puke, nicméně bereme to ještě malou oklikou přes městečko Tokoroa, kde mají na hlavní "westernové" třídě tzv. "mluvící sloupy" - velké sochy místních umělců vytvořené z různých materiálů a zdůrazňující místní přírodní i kulturní různorodost.
Poslední "turistickou" zastávkou v tomto cestovním období je kopec Mt Ngongotaha u města Rotorua. Zatímco se kocháme výhledem na jezero, dostáváme SMSku od Joshe, že je mu to líto, ale musí odsunout začátek práce až na pondělí, protože se nepodařilo sehnat stroj na dělání děr či co. Úplně nadšení nejsme, zvažujeme, jestli se vydat ještě na nějaké cesty, ale nakonec se držíme původního plánu a pojedeme se nastěhovat do Te Puke. Potřebujeme vyměnit olej v autě, vyprat hromadu prádla a spoustu další servisní zábavy, navíc počasí má být značně proměnlivé inklinující spíše do deštiva na většině ostrova. Takže si uděláme takové zimní prázdniny od cestování.
K večeru se tedy hlásíme v Te Puke u Carlene - Joshovy tety, kde budeme v následujících týdnech bydlet. Pronajala nám pokoj ve svém domě, kde žije sama, někdy s nájemníky a občas hlídá psy na pár dní. A jak jsme čekali, je tu vpodstatě nepřetržitý nával nějakých historek, co nám Carlene neustále líčí. Hlavní pozitivum pro nás je, že zase cvičíme angličtinu, konečně také s rodilým mluvčím a ne jenom pár základních vět, kdo jsme a co tu děláme ;-)
