Cesta

1. den - pondělí - 20.2.2017

Ráno poklízíme poslední věci v bytě a balíme batohy do fólie, aby měly větší šanci přežít cestu v neporušeném stavu. Pravda tvrdý kufr má v letadle svoje výhody, ale zase se s ním dost těžko chodí po horách. Na letiště dorážíme chvíli po osmé, odbavíme batohy 14.1 + 8 kg a 17.7 + 7.4 kg a necháváme si jen příruční malé batohy napěchované věcmi na cestu a pro případ nouzového přežití, že by se velké batohy po cestě někde zpozdily. V 10:20 už pojíždí KLM letadlo po ranveji a vyrážíme směr Amsterdam, let trvá lehce přes hodinu, což uteče velice rychle a už přistáváme na amsterdamském Schipolu a je tu hnusně, mlha a prší (bez překvapení, na počasí v Amsterdamu nemáme prostě štěstí). Čtyři hodiny na letišti trávíme hlemýždím přesunem vpodstatě přes celé letiště, času máme mraky, nezdrží nás ani prázdné brány elektronické pasové kontroly. Pípnem pas, usmějem se do kamery a hotovka, jsme venku z Evropy. Tak nějak ale tušíme, že to byla poslední pasová kontrola, co se obešla bez pronikavých pohledů přísných celníků.

Naloďujeme se do krásného nového Airbusu A330-300 China Airlines a začínáme si zvykat na podivně zvonící čínskou/taiwanskou angličtinu. Sedíme v prostřední řadě, takže kolem páté sledujeme jen na vizualizaci na obrazovkách před námi, jak přelétáme ČR - hurá, po celém dni cestování jsme tam kde jsme začali... Po večeři zhruba na rumunském pobřeží Černého moře si pouštíme film a na po přeletu moře Kaspického zkusíme definitivně usnout. Dostali jsme klapky na oči, ale přestože jsme posledních několik nocí spali docela málo, moc tomu nedáme ani dnes.

2. den - úterý - 21.2.2017

Asi po třech hodinách nás stejně budí letušky roznášející "snídani" (seafood s rýžovými nudlemi je teda fakt pro otrlé, omeleta s bramborama trochu lepší), v cílové destinaci (Taipei) je momentálne půl deváté, doma půl druhé v noci. Přistáváme v jedenáct, vítá nás polojasno a 20°C, naše mikiny, bundy a čepice začínají být opravdu navíc. Máme tu 12h pauzu mezi lety, proto se chceme jet podívat do města. Musíme ale projít imigrační kontrolou, nejprve měří procházejícím teplotu, jestli někdo nemá horečku, pak musíme vyplnit příjezdovou kartu a předložit ji s pasem imigračnímu úředníkovi. Ten nám sejme otisky prstů, vyfotí si nás a nakonec uzná, že nám dá do pasu turistické vízum na 90 dní. Hezky poděkujeme a jedeme na odpoledne do Taipei :-)

Hned na letištních informacích zjistíme, že karty tu nejsou úplně v kurzu, takže musíme vybrat z bankomatu. Paní nás informuje, kolik nás vše bude stát, takže můžem vybrat přesně, supr. Autobus do centra jede asi hodinu a je to dobrá plechovka se záclonkama, stará Karosa by vedle něj vypadala jako moderní vůz :-) Vyskakujeme asi blok od Tower 101, což je nejvyšší budova ve městě a 5. nejvyšší na zeměkouli. Do roku 2015 tu taky měli nejrychlejší výtah. Těch 90 pater (necelých 400 metrů) ujede za 30 vteřin, uši zaléhají ještě víc než v letadle. Drobná komplikace nastala u pokladen, když se ukázalo, že nám paní na letišti řekla, že vstupné stojí 500 NTD (1 nový taiwanský dolar = zhruba 80 haléřů), ale ve skutečnosti stojí 600 NTD, naše perfektní propočty, kolik vybrat peněz, aby nám nezbyly vzaly za své :-)

Na vrcholu věže jsme už v mracích, ale hodně fouká, takže se každou chvíli odkryje jiný pohled na město. Vypadá to, jako by pod námi bylo spousta rodinných domů a mezi nimi pár bytovek. Ve skutečnosti jsou to všechno docela vysoké paneláky a ty vyšší už jsou slušné mrakodrapy. Prohlížíme si také ocelovou kouli o velikosti několika pater, která je uvnitř věže zavěšená a vyvažuje silné poryvy větru a případná zemětřesení. Kolem čtvrté sjíždíme zase dolů a začíná se na nás podepisovat únava, proto se vydáme už jen k památníku dva bloky dále. Nadživotní socha nějakého "otce vlasti" hlídaná čestnou stráží nás úplně nedojme, tak se kocháme spíš zvenku. Uvědomíme si, že si celý den připadáme skoro jako v zemi trpaslíků, protože jsme vlastně nejvyšší ze všech lidí okolo. Ale kromě toho všichni ti lidé okolo vypadají a chovají se úplně stejně jako asijští turisti v Praze. Akorát je jich tu víc a docela na sebe pokřikují. Poté už koupíme lístky na blízkém autobusovém nádraží a jedeme zpět na letiště.

Čech Tomáš alias "Hudy týpek", s kterým jsme se seznámili ráno ve frontě na víza a letí s námi z Prahy až do Aucklandu, nás informoval, že na letišti má údajně být hromada sprch. Najdeme teda jenom jednu, ale ta nám pro osvěžení bohatě postačuje. Ve 23h vzlétáme dalším strojem China Airlines vstříc Austrálii a tentokrát už po večeři okamžitě usínáme.

3. den - středa - 22.2.2017

Tentokrát už je časový posun jen tři hodiny, takže noc máme delší a celkem se i vyspíme. Ráno pak po snídaní pozorujeme Austrálii a při přistávání v Sydney pochopitelně dychtivě vyhlížíme operu, což se podaří, sedíme na správné straně :-) V Sydney je mezi přístání, většina Taiwanců tu vystupuje, z letadla však musíme všichni i se všemi věcmi, protože bude tankovat. Máme na letišti asi 40 minut, abychom z příletu přešli na odlet z té samé brány, nicméně mezitím musíme (ze zcela nepochopitelných důvodů) projít ještě tranzitní bezpečnostní kontrolou. V zásadě se jedná jenom o to vylít lahve s vodou načepovanou v tranzitním prostoru taiwanského letiště, vyndat notebooky a pytlík s tekutou hygienou a projít detektorem kovů, stejná operace, co jsme absolvovali na Taiwanu a mezitím jsme byli jenom v letadle. Jsme z toho trochu otrávení, ale kontrolující personál nám to trochu zpestří, protože jednoho z nás si vyberou na detailní sken a druhý jde na zvláštní kontrolu na výbušniny, asi po těch dvou dnech v letadle vypadáme jako odhodlaní teroristi :-)

Do fronty na letadlo přicházíme jako poslední, ale aspoň nemusíme už tak dlouho čekat. Kolem jedné hodiny (doma jsou asi tři ráno) zvedáme naposledy kotvy a míříme přes moře směr Auckland. Osazenstvo letadla se proměnilo, za Asiaty naskočili Zélanďani alias Kiwíci, začínáme se seznamovat s novou kulturou. První dojmy jsou takové, že je to opravdu neuvěřitelný mišmaš všech možných národů, barev pletí všech odstínů a přízvuků angličtiny. A taky se mezi sebou mnohem víc baví a působí to mnohem přátelštěji než to taiwanské pokřikování.

Během letu studujeme podrobnosti k věcem, co budem muset zítra zařídit a vyplňujeme také příletovou kartu. Kromě klasického imigračního celníka nás totiž také čeká setkání na tzv. biosecurity. Novozélanďané si totiž velice přísně střeží svoji endemickou přírodu a poctivě kontrolují, co se na ostrov dováží. Člověk musí deklarovat zda přiváží jakékoliv jídlo, produkty živočišného nebo rostlinného původu, sportovní vybavení, které přišlo do styku s vodou nebo zemí, léky a spoustu dalšího. Snaží se tak zabránit zavlečení jakýchkoliv škůdců a chorob z jiných částí světa (zhruba řečeno, aby nedopadli jako Australani s králíkama). Všechno čerstvé a rozbalené jídlo je potřeba nejpozději po příletu vyhodit, na to upozorňují velké koše už cestou od příletové brány. Jako obyčejní Evropani musíme vystát na imigračním nejdelší frontu, naštěstí to docela odsýpá. Trochu zádrhel nastal se špatným rokem narození na jednom z našich víz, řešili jsme to už předem mailem a bylo nám řečeno, že v systému to opravili, ale novou verzi nám vystavovat nebudou, že je to OK. Paní imigrační se úplně tak OK netvářila, ale prodiskutovala to s kolegou a nakonec nám dala do pasu razítka oběma. Yes, tak jsme oficiálně na Zélandu :-)

Teď ještě aby mohly do země i naše věci. Vyzvedáme batohy a v dlouhé frontě "things to declare" (zaškrtli jsme, že něco z věcí na seznamu v příjezdové kartě máme) rozbalujeme batohy z fólie, protože je nám jasné, že budem vybalovat. Pokud bysme se tvářili, že nic nemáme a celníci by pod rentgenem nebo při namátkové kontrole objevili něco zakázaného, platili bychom vysokou pokutu. Celník se ptá, co máme za jídlo - jenom balené sušenky - OK, kempingové vybavení? - jedny čisté pohory, jedny nové pohory a dvoje trekové hole - stan nemáte? - ne - fajn, ukážete ty jedny boty a hůlky, jděte si stoupnout támhle do fronty. Naše obavy, že budem muset vysvětlovat, že ze dvou platíček Ibalginu a Paralenu opravdu nechceme vařit drogy a bezlepkové sušenky, co jsme nestihli sníst v Praze ani v letadle námhodí do koše, se nepotvrdily. S kontrolou bot a hůlek jsme počítali a vydrhli jsme je doma fakt poctivě i zubním kartáčkem a stan jsme radši nechali doma úplně. Kontrolující celník je překvapivě milý, zeptá se nás, co máme na Zélandu v plánu, řekne, že mu stačí vidět ty boty, o kterých následně prohlásí, že jsou perfektně čisté. Ještě si několikrát zopakujeme, že ty druhé boty jsou opravdu fungl nové a pak už nás jen pošle na standardní rentgen se vtípkem "až to zabalíte, jestli se to tam ovšem vejde zpět". Uff, tak to bysme měli, jsme na Zélandu a všechny naše věci též. Docela z nás padá tíha, trochu jsme se tohodle báli.

Děláme ještě rychlý průzkum mezi operátory, ukazuje se, že dva ze čtyř jsou nepoužitelní, protože na našich "starých" telefonech nepojedou jejich data. Takže zítra zřejmě padne volba na Vodafone. Kupujem lístky na bus do města a s řidičem vtipálkem si to drandíme vstříc Aucklandu. Kolem půl deváté večer (doma teprve půl deváté ráno) nás řidič vyhazuje na stmívající se ulici lemované baráky jak někde na divokém západě. Jen jsou tu nápisy v čínštině a místo koní a dostavníků tu frčí jedno auto za druhým. Teze o mulitkulturním Aucklandu se potvrzuje. Nakládáme batohy na záda a plazíme se na ubytování, co jsme si na prvních pár dní zaplatili přes Airbnb. Napodruhé se trefíme, nejdřív jsme se snažili vnutit k nějaké indické rodině ve vedlejším domě, ale pán nás ochotně doporovodil až ke správným dveřím. K jídlu už si tu dnes nic nekoupíme, ale jsme tak unavení, že nám to ani nevadí a jdem po vydatné sprše rovnou spát.