Coromandel

24. den - středa - 15.3.2017

Ráno ještě navštěvujeme jednou knihovnu, já zkouším hledat nějaký pronájem (neúspěšně) a Jura řeší opravu daňového přiznání (úspěšně). Je hezky, takže se snažíme to maximálně urychlit a před polednem vyrážíme zpět na sever. Na oběd zastavujeme v Karangahake Gorge. Jíme na břehu řeky, která naštěstí už docela opadla. Ačkoli docela pospícháme, zaujme nás na ceduli ukazatel na hodinový Windows Track. Chvíli vtipkujeme o tom, jestli je tu taky Linux Track, a vyrážíme aspoň na začátek. Nakonec obíháme asi za 40 minut celý okruh, nejdříve po staré uzkokolejce skrz tunely skálou, kde není vůbec žádné osvětlení jenom tu a tam vysekaná okna (windows), a zpět úzkou cestičkou soutěskou nad hučící řekou. Skoro máme pocit, že za tohle by se v Evropě určitě platilo :-)

Pokračujeme na jih Coromandelského poloostrova do Kauaeranga Valley, kde je DOC informační centrum a vychází odsud několik dlouhých treků. Za jízdy vymýšlíme, že bysme mohli dneska dojít na Pinnacles Hut, zítra udělat nějaký okruh nahoře a další den se vrátit zpět dolů. Už se těšíme, že konečně uděláme nějaký pořádny trek. V infocentru, kde si chceme rezervovat ubytování na chatě, se ovšem dozvídáme, že chata i všechny treky jsou zavřené, protože je poničila povodeň. Chatař, co šel včera dolů, prý ani nemohl stezku najít. Jaj, to jsme si nějak nezkontrolovali. Četli jsme v novinách, že na Coromandelu byly trochu povodně, a zkontrolovali jsme i uzavírky silnic, ale vůbec nás nenapadlo, že by zavřené mohly být i treky a že se to dokonce dá zjistit na stránkách DOC. Dvě dámy v infocentru nedělají dnes nic jiného, než že zvedají telefony a všechny volající ujišťují, že je opravdu všechno zavřené. My se navíc dozvídáme, že dneska procházejí některé jednodenní treky směrem k pobřeží a je možné, že je zítra zase otevřou, máme si zavolat nebo mrknout na net.

Procházíme se tedy alespoň kolem infocentra krátkou naučnou stezkou, kde je postavená modelová hráz, jaké tu byly dříve, když se ještě těžily stromy kauri. Hrází zadrželi vodu a pokácené stromy dostali k potoku. Pak porazili hráz a vlna spláchla všechny stromy k pobřeží. Na pobřeží se vracíme i my a hledáme kemp, ačkoli jich tu je víc, v aplikaci WikiCamps máme jen kemp v Tapu. Brzy se ukáže proč - ostatní kempy jsou strašně drahé... V Tapu je ale krásný kemp u pláže, sice se kvůli silnému větru nekoupeme, ale po kolena do vody vlezem, to zas jo.

25. den - čtvrtek - 16.3.2017

Ráno voláme do DOC centra, jestli náhodou neotevřeli nějaké treky, ale bohužel je stále vše zavřené, takže ani jednodeňák nakonec nebude, škoda. Jedeme tedy dál na sever podél pobřeží a náladu nám vylepší rádio, co naladíme, a hraje neuvěřitelné hitovky :-) Zastavujeme v Coromandel Town, které samo o sobě není nijak zvláštní, ale aspoň tu je krátká procházka na vyhlídku. Dál na sever už nepojedeme, většina cesty je po nezpevněných cestách, které očekáváme, že budou po povodních docela vymleté vodou. Vracíme se kousek na 309 Road, což je alternativní cesta přes hory na druhé pobřeží poloostrova, je to sice také gravel road, ale prý ji hodně udržují, tak uvidíme.

První zastávka je u parku Waterworks - místní nadšenec z různých kuchyňských nástrojů a koupelnového vybavení poskládal všemožné vodní mlýnky, stříkačky a vodotřísky a vybírá za to nekřesťanské vstupné. My tak trochu po česku využíváme akorát jeho parkoviště a vyrážíme pěšky na výlet na Castle Rock. V průvodci Lonely Planet (který využívá drtivá většina cestovatelů) o této vyhlídce není ani slovo, což znamená, že tu nejsou davy lidí :-) Širokou prašnou cestu po hodině vystřídá stezka do pralesa, kde se další hodinu škrábeme skrz houští téměř kolmo vzhůru. Odměnou je ale kruhový výhled na celý poloostrov i široké okolí, rozeznáváme dokonce i Sky Tower v Aucklandu. Na oběd se k nám připojí "cígo s nožičkama" - jakýsi hmyz s 10 cm dlouhým úzkým tělem a obrovskýma pavoučíma nohama, brrr lezlo mi to po noze. (Později zjišťujeme, že jde o NZ Giant Spiny Stick Insect - Argosarchus horridus).

Po návratu pokračujeme dále po 309 Rd, zastavujeme ještě o vodopádu Waiau a krátké stezky kolem posledních obrovských kauri na Coromandelu (vyšší zájmy o nerostné bohatsví v této oblasti sem nevpustily těžbu dřeva a na těžbu surovin naštěstí nikdy nedošlo). Posléze potkáváme cestáře, kteří tu velice svědomitě spravují gravel road - náklaďák vozí novou hlínu a kamínky, kterou rozhrnují po cestě, stříkačka navlhčí a válec vrstvu udusá. Výsledkem je poměrně hladká cesta, což je velice příjemné. Udivuje nás nicméně, že věnují tolik energie častým opravám gravel road místo toho, aby to jednou pořádně vyasfaltovali a měli chvíli pokoj (nota bene když všechny mosty po cestě mají stejně asfalt, takže asfaltovačka se sem zjevně dostane).

Dosahujeme východního pobřeží Coromandelského poloostrova a míříme k Hot Water Beach. Naše bezvadná aplikace, nás nasměruje do kempu na zahradě jednoho penzionku, kde ovšem za velmi přívětivou cenu nocujeme zhruba 2 minuty chůze od Hot Water Beach - trhák :-) Půjčujeme si lopatu a vyrážíme na pláž. Vyvěrají tu horké prameny a dvě hodiny před a po odlivu je možné u pramenů vykopat díru a vytvořit si tak osobní horkou lázeň. Pochopitelně je to turisty velice oblíbené místo, takže je tu narváno, ale horký bazének nám za to stojí. Potkáváme tu také první Čechy vůbec. Když jsme dostatečně nahřátí, jdeme se trochu ochladit do vln, které jsou tu obzvláště silné (jde také o jednu z nejnebezpečnějších pláží na NZ), voda nám teď ani nepřipadá tak studená :-) Začíná se blížit večer (a příliv), takže většina turistů už to zabalila a bazénky jsou volnější. Cachtáme se, dokud nás pořádná přílivová vlna z bazénku doslova navypláchne.

26. den - pátek - 17.3.2017

Ráno vstáváme brzy a chceme si užít východ slunce na pláži, ale je zataženo. Přesto jdeme na pláž a trochu si zaběháme, i když chvílemi docela poprchává. Po snídani jedeme do Hahei, kde chytře necháváme auto už ve městě a ne až na placeném přecpaném parkovišti za městem, a vyrážíme na procházku ke Cathedral Cove. To je taky turisticky vyhlášené místo, takže se prodíráme davy, ale procházka za to stojí. Pozorujeme taky výpravu na mořských kajacích, jak vyráží na zpáteční cestu. Turisté jsou v kajaku po dvou a průvodce je z pláže protlačí až na druhou třetí vlnu, odkud se už zvládají propádlovat na moře. Když se všichni dostanou dostatečně daleko, aby je vlny nespláchly zpět na pláž, musí se skrz vlny prodrat sám, což chce notnou dávku umu, ale docela to zvládají.

Cestou zpět ještě odbočujeme ke dvěma klidnějším zátokám a procházku prodlužujeme podél pobřeží až na Hahei Beach. Dále pokračujeme na oběd na Cook's Beach a další procházku na Shakespear Lookout a až do Flaxmill Bay. Všechna tato místa (a platí to pro celý NZ obecně) měla pochopitelně svůj původní maorský název, s příchodem Evropanů dostávají místa obvykle nový anglický název, který někde přebíjí původní maorské označení, některá místa si však zachovala svůj maorských název, který se vžil až dodnes.

Posléze popojíždíme ještě do Ferry Landing, odkud jezdí říční přívoz do Whitiangy, na město ale koukáme jenom z kopce během procházky. Pokračování dnešní spíše autoturistiky vede podél pobřeží na jih do města Tairua, kde děláme ještě krátký výšlap na Mt. Paku, odkud je ovšem parádní výhed na město i jeho zátoku. Dole ve městě ještě rozměňujeme nějaké peníze, protože máme namířeno do DOC kempu ve Wentworthu, a budeme asi potřebovat přesnou sumu na zaplacení do kasičky. Do kempu se musí několik kilometrů po gravel road, kde překonáváme i jeden brod, ale šťastně dorážíme až do kempíku v lese, stavíme stan a dáváme si studenou sprchu zadara.

27. den - sobota - 18.3.2017

Ráno v půl osmé vyrážíme na jediný trek, co je na celém Coromandelu otevřený. Nejdříve vede upravovaná stezka necelou hodinku dál údolím k vodopádu, zde ovšem končí většina turistů, takže další víc než hodinu se prodíráme zarostlou cestičkou pralesem do kopce na hřeben, který je však stále hustě zarostlý pralesem, takže o výhledu nemůže být řeč. Vedou odsud dvě cesty dolů do dalšího údolí a nějaký hodinový Loop Track, mapu nemáme, ale soudě podle názvu by mohlo jít o okružní cestu. Začátek je ještě v pohodě, říčku se podaří překonat s trochou balancu suchou nohou, ale cesta vede hlouběji do pralesa, mění se v zaříznutý úvoz a hluboké koleje jsou vymleté od vody místy až do dvou metrů. Silné deště v minulých dnech jsou znát i tady, všude je bahno a louže, které se občas změní v bahnitý rybník přes celou cestu. My se ale nevzdáváme a dvě a půl hodiny zdoláváme tuto opičí dráhu plnou skákání, balancování nad bahenní lázní, ručkování po stromech a dalších akrobatických kousků. Počáteční zábava se s pokročilým časem mění v rutinní otravu, ale slavně všechny nástrahy překonáme "pouze" s pohorkama vysloveně jako prase.

Po obědě se zkoušíme vydat ještě jednou ze stezek, která vede do kopce a hypoteticky by tam mohl být časem výhled. Nakloněný terén není tak bahnitý, ale stejně musíme dost balancovat nad vymletými hlubokými strouhami. Když se ze sedla začíná stezka klonit zase dolů. Jirka v honbě za výhledem zavelí přímo do lesa, kudy to nejprve vypadá jako vyšlapaná stezka, což je ovšem omyl, protože za pár minut už se prodíráme hustými keři. V momentě, kdy nám hlava vykoukne nad keře, prohlásím pohled na protější zarostlý kopec za výhled dne a otáčíme to zpět.

Ačkoli nám první část od vodopádu směrem nahoru připadla jako škrábačka zarostlým pralesem, teď už nám to připadá jako poměrně pohodlná stezka a sbíháme to dolů docela rychle. Stíháme tudíž ještě umýt bláto ve studené sprše a oproti plánu balíme ležení. Přesouváme se přes hory do našeho již známého zadarmiko kempu ve Ngatea se zpívajícími záchody a wifi z knihovny, na které si objednáváme od úterý Airbnb v Tauranze s předpokladem, že bychom snad již mohli začít s prací pomalu.

28. den - neděle - 19.3.2017

Dostáváme zprávu od Joshe, že v pondělí se určitě pracovat nezačne, takže ráno ještě ve stanu plánujeme, kam se ještě podíváme - zkusíme objet ještě sever regionu Waikato. Jako první vyrážíme do lázeňského městečka Te Aroha a už když se blížíme, padne nám do oka hora s vysílačem nad městem. V informačním centru se ptáme na pěší výlety v okolí a dostáváme mapku a příslib 360° výhledu od vysílače na Mt Te Aroha. Celkem v tempu vybíháme za 2h na kopec a užíváme si parádní oběd s rozhledem na všechny strany. Potkáváme tu také partu holek s krosnama, co evidentně dělají přechod Kaimai Range, a vpodstatě nezavřou pusu a furt žvaní a žvaní - no, úplně vidím naše letní přechody s holkama z Matfyzu (kompaktní pětce zdar!) :-)

Cestou dolů to bereme oklikou kolem vodopádů (nic moc) a ke gejzíru v lázeňském parku (tak to už spíš nic než moc). Abychom si spravili trochu chuť, jedeme dále podél pohoří na jih k vodopádům Wairere Falls. Z parkoviště vede lesem podél potoka krásná 45 minutová procházka ke konečně opravdovým vodopádům - dvě kaskády měří dohromady přes 150m. Druhou část výletu k vrcholu vodopádů z časových důvodů přeskakujeme a jedem dál směrem ke kempu. Ten leží asi kilometr od Hobitína - filmových kulis pro filmy Pán prstenů a Hobit, které jsou dnes vyhlášenou turistickou atrakcí regionu. Přijíždíme už k zavřené pokladně, ale 80$/os bychom stejně nedali, zas takoví fanoušci Pána prstenů nejsme (dobrovolně přiznávám, že jsem viděla akorát první díl Pána prstenů a Hobita a skoro nic si z toho stejně nepamatuju). Turisty vozí autobusem někam za zelené kopečky, takže nevidíme hobití nory ani z dálky, ale zas tak nám to nevadí. Pokocháme se zelenýma kopečkama, kde se všude pasou ovce, a jedeme do kempu - další z kempů, co má prostě pán na zahradě, turisticky exponovaná lokalita, luxusní záchody a sprchy a bezvadná cena - paráda.

Večer při čištění zubů ještě vyslechneme rozhovor nějakých Čechů, co jsou tu taky na pracovních prázdninách. Baví se pár s nějakým klukem, všichni jsou tu zhruba půl roku. Pár je nadšený, "vydělali ranec v packhausu" a budou si pobyt prodlužovat. Kluk je totálně otrávený, evidentně mu práce moc nevoní, "lidi jsou nějaký moc milý", "Severák je určitě lepší než Jižák, tam je strašná kosa", "příroda celkem hezká, to jo, ale je to tady moc turistický" - joo, to se chlapec nemůže divit, když nocuje kilometr od Hobitína :-)

29. den - pondělí - 20.3.2017

Vstáváme relativně brzy a údolí mezi kopečky jsou ještě zahalená v mlze. Předpověď pro dnešek je spíše zatažená, takže nemá smysl zdolávat nějaké velké kopce, proto volíme pro dnešek variantu města. První zastávkou je město Cambridge. Sice jsme v britském "originálu" nebyli, nicméně máme pocit, že je to tu pouze chabý odvar. Při příjezdu to sice vypadalo docela slibně - dráha pro koňské dostihy, golfové hřiště, řeka, ale město samo je spíš takový trochu kultivovanější western než obvykle. Dobře no, květinové záhonky v ulicích lemovaných stromy působí téměř anglicky noblesní dojem, to zas jo, a pár zděných domů tu kupodivu taky mají.

Druhou zastávkou je nedaleké centrum oblasti Hamilton. Parkujeme u jezera Rotoroa (pozor, neplést s geotermální oblastí Rotorua hodinu jízdy od Taurangy) a obědváme obklopeni rodiči s dětmi na hřištích. Docela studeně fouká, takže než dojíme, jsme promrzlí na kost a vůbec nechápeme, jaktože těm bosým dětem v kraťáskách a dospělým v žabkách není zima, a ještě si jdou koupit zmrzlinu! Místní jsou fakt hodně otužilí. My se rozehříváme pochodem do města, které je už relativně velké, takže hlavní westernová třída s četnými bary už aspoň nepůsobí tak komicky. A dokonce tu mají náměstí! Škoda, že architektura města trochu více nezapracovala řeku, která protéká sice středem, ale město samo jako by ji úplně ignorovalo.

V časopise Traveller (který vydává místní automobilová asociace a kromě četných reklam je tu i pár slevových kuponů a občas i zajímavý tip pro výlet) jsme narazili na zmínku, že u Hamiltonu je jediná novozélandská čajová plantáž, pěstuje se tu oolong a říkají tomu Zealong :-) Já jsem zahlásila, že to prostě nesmíme minout, takže po chvíli zkoumání letáčků v infocentru se dopídíme i k adrese, kde plantáž najdeme (prodávají tu dokonce i čaj z plantáže, ale to není ono, když je člověk takhle na dosah). Pořádá se tu i komentovaná prohlídká po plantáži, kterou jsme pochopitelně neměli domluvenou, takže si procházíme jen okrajově pár informačních panelů cestou k místní restauraci, která už zvenku působí tak nóbl, že se v našich už několik dní nošených sportovních hadrech ani neodvažujeme vstoupit a míříme raději do podnikové prodejny. Ta je sice podobně luxusní, ale na to už nehledíme. A dobře děláme, protože tu nakonec strávíme snad hodinu v příjemném hovoru s prodávající slečnou a posléze i paní manažerkou - obě bez překvapení Asiatky. Dostáváme ochutnat místní zelený a čístý oolong a vykládáme si se slečnou o čaji i našich zážitcích z Nového Zélandu. Shodneme se na tom, že jsou tu mimořádně milí lidé, slečna má zkušenost, že když poprvé přiletěla a vlekla někde po večerních ulicích Aucklandu velké kufry, zastavovali kolem jedoucí auta a lidé jí nabízeli pomoc - to je dobrý první dojem, že? Když dorazí další turisté, přepouštíme jim místa u ochutnávky a vybíráme, který čaj si koupíme. Za moment se nás ujímá paní manažerka a dále si vykládáme s ní, ptáme se, jestli je to čaj jen pro domácí produkci nebo ho i exportují. Kiwíci jsou prý většinou na obyčejné pytlíky a jen málo lidí je ochotných kupovat takto exkluzivní čaj, takže většinu prý exportují. Velkou radost má z toho, že se jim podařilo prorazit i do asijských zemí, kde mají jinak svého čaje mraky, to kvitujeme s velkým uznáním. Ptá se, odkud jsme a odpověď, že z České republiky jí úplně rozzáří - to je skvělé, já tam teď koncem května jedu, budeme domlouvat kontrakt s nějakou vaší firmou (na jméno si bohužel nevzpomněla, my jsme dali dokupy jenom Oxalis, tak to odsouhlasila, že prý jedou někam na jih, zkoušíme Břeclav, to taky odsouhlasila, ale vzhledem k tomu, že nebyla schopná to ani vyslovit, tak je to s ručením omezeným :-), později jsme zjistili, že Oxalis sídlí ve Slušovicích...). Tahle informace zase rozzáří mě, protože jestli se bude Zealong prodávat v Čechách, tak já ho určitě budu kupovat, dobře, jestli bude ještě dražší než tady, tak asi ne moc často, ale beztak :-) A paní dále pokračuje, že je hrozně škoda, že když už se konečně dostane jednou do ČR, tak ani nejedou do Prahy. V Evropě už byla mockrát, ale Prahu ještě neměla možnost navštívit. Všichni známí v Singapuru se jí prý hrozně smějí, že pokud nebyla v Praze, tak nemůže říkat, že byla v Evropě (dobrá poklona co?). Tudíž jí úplně nadchneme informací, že z Břeclavi je to do Prahy tak 3-4h jízdy, protože ta naše republika zas tak obrovská není, takže se tam úplně klidně může zajet podívat. Plantáž Zealong opouštíme s balením místního oolongu a krásným zážitkem.

Pozdní odpoledne trávíme zpátky ve městě procházkou po Hamilton Gardens, kde mají moc hezky udělané části zahradní architektury různých časů i koutů světa. Nejvíc času nakonec trávíme v části "Backyard Garden", kde pěstují všemožné ovoce, zeleninu a bylinky, takže máme zároveň poznávačku rostlin a učení anglických názvů.

Večer se přesouváme do zadarmo kempu u Mt Maungatautari, kam se chystáme vylézt zítra.

30. den - úterý - 21.3.2017

Vstáváme brzy a stíháme zabalit stan dřív, než začne pršet. Za deště ale nemá smysl lézt někam na kopec, takže ráno trávíme autoturistikou, kdy kolem nedaleké osady Wharepapa South hledáme, kde je tu ta vyhlášená lezecká oblast, údajně jedna z nejlepších na Severním ostrově. Wharepapa South je taková obydlená zatáčka, takže se tu žádné podrobnější informace nedozvíme a musíme trochu hledat. Nakonec nějaké skály najdeme a dokonce se tu chystá nějaká skupina něco lézt. Na náš vkus je to poněkud mokré, lezecké vybavení jsme se nakonec rozhodli nechat v Čechách a i kdybysme ho měli s sebou, asi by se nám nechtělo platit registrační poplatek.

Prozatím tedy lezení odkládáme a jedeme k rezervaci Mt Maungatautari, která je také označována za ekologický ostrov. Důvod je prostý, místní nadšenec rozdmýchal hnutí, které postavilo hustý a vysoký plot kolem hory a začali systematicky likvidovat všechny škůdce. Vznikla tak rezervace, kde mohou bezpečně žít původní druhy rostlin, hmyzu a ptáků. Škůdcem se tu rozumí všechny nepůvodní druhy savců, především possum (australský vačnatec), myši a krysy, králíci a zajíci, lasičky, fretky, ježci a všechna domestikovaná zvířata (a jejich divocí příbuzní) jako kočky, psi, ale i kozy a krávy. Hubení probíhá natvrdo jedem, nejdříve několik "práškovacích" letadel a v současnosti jsou všude rozmístěné pasti s jedovými kapslemi. Důvodem je, že všichni uvedení "vetřelci" nějakým způsobem ničí buď chráněné původní druhy vegetace nebo ptáků (např. známý kiwi). Přínos rezervace je jistě chvályhodný, ale nějak jsme se úplně neztotožnili s tím radikálním postupem. Účel světí prostředky? Chci zachránit kiwiho, tak ho zavřu do klece a nasypu kolem něj jed na krysy? A lze to vlastně vůbec provést jinak? Možná v některých věcech nemá Středoevropan z provázaného kontinentu tak jasno jako Novozélanďan z izolovaného ostrova daleko od všech.

(Mimochodem o pár týdnů později zjistíme, že toto téma nakousla i Česká televize.)

Zatímco studujeme panely v informačním centru, venku se poměrně svižně změní počasí ze zataženého deštiva na slunečné polojasno a my máme alespoň jasnou volbu, že vynecháme placenou (ještě přísněji střeženou) část rezervace a půjdeme raději na vrchol, který slibuje výhled na daleké okolí. Po necelých dvou hodinkách pralesem, který je tu dlužno říci ještě zpěvnější než obvykle, vylézáme na skálu kousek pod samotným vrcholem Mt Maungatautari (který je ovšem zarostlý pralesem) a obědváme s rozhledem do širokého kraje.

Po návratu k autu zjišťujeme, že se nám ozvala paní z Te Puke, že jí zájemci o pronájem odmítli, takže jsme další na řadě. Domlouváme si tedy rovnou prohlídku na dnešní podvečer. Míříme tedy zpět do Bay of Plenty a po cestě ještě zcela neplánovaně navštěvujeme Blue Spring, což jsou prameny, které zajišťují zhruba 70% balené vody na NZ. Voda, která naprší na náhorní plošinu Mamaku, prosakuje desitky let skrz geologicky zajímavé podloží až k těmto místům. Po cestě se tak dokonale vyčistí, že v potoce pak opravdu vypadá jako jasně modrá voda, protože čistá voda absorbuje červené a většinu zeleného spektra viditelného světla a odráží k pozorovatelovu oku pouze modrou barvu.

Po krátké procházce přejíždíme přes hřeben Kaimai-Mamaku (s krátkou zastávkou na vyhlídce zpět na region Waikato) do Bay of Plenty. Byt v Te Puke se nám docela líbí, je to patrový "zahradní domek" vedle domu majitelů, kde je v přizemí tělocvična a v první patře byt s dvěma pokoji. Ještě nemají potvrzené ani nájemníky do druhého pokoje, ale chtěli by také jenom dva lidi, protože minulou sezonu jim tu bydlelo šest Uruguajců a ti prý měli takovou spotřebu energií, že se to majitelům moc nevyplatilo. Není tu trouba, jen sklokeramická dvouplotýnka a internet se chytá akorát z okna slabou wifi z domu majitelů. Jinak se nám byt líbí, ale necháváme si do zítra na rozmyšlenou, jestli nám těch 300$ týdně za to stojí.

Večer přijíždíme do Taurangy, do čtvrti Omanu Beach blízko Mt Maunganui, kde máme objednané na následující týden ubytování u Rachel a její spolubydlící Sarah.