Popis
87. den - středa - 17.5.2017
Hlavní ranní úkol je dnes zarezervovat chaty na Milfrod Track. Úderem deváté ranní se rezervace otevře (a podobně jako při žádání o víza) systém spadne. Narozdíl ale od našeho prvního pokusu o získání víz, tentokrát jsme s trochou trpělivosti úspěšní a za zhruba 20 minut máme v mailu potvrzení o úspěšném zaplacení treku. Jupí, půjdeme na Milford, jeden z nejkrásnějších treků na světě! :-)
Naladěni na cestovní notu rychle dobalíme poslední drobnosti a na pár dní opouštíme Uruguajce, kteří jsou už zase jako z divokých vajec. Vyrážíme objevovat krásy východního pobřeží. Dnes sice hustě prší a fouká, ale ani ošklivé počasí nám náladu nekazí. Sledujeme pobřeží Bay of Plenty směrem do nejvýchodnějšího cípu. Stavujeme se ve Whakatane doplnit zásoby jídla a paliva a po druhé hodině konečně vyrážíme do ještě neznámých oblastí.
Východní cíp Bay of Plenty přecházející do oblasti Gisborne je relativně opuštěná oblast. Podél pobřeží se ale klikatí překvapivě hezká silnice. Krajina se střídá mezi rozeklaným pobřežím s pěnícím příbojem a hluboko zaříznutými údolími v zalesněných kopcích. (Mimochodem tyto kopce jsou za hezkého počasí vidět i od nás z balkonu, ačkoli je to vzdušnou čarou přes 130 km.) Silnice je často lemována bizarně zakroucenými stromy pohutukawa, vesničky jsou tvořené spíše oprýskanými domky a tu a tam stojí u cesty zrezivělé auto. Lehce ponurou atmosféru dokreslují šedívé, nízko se převalující mraky. vichr a déšť. Jako skvělá ironie nám pak připadá, když projíždíme osadou Hawai.
Ve vzpomínkách se vracíme na Island, je to dneska hodně podobné, až na tu všudypřítomnou zeleň a fakt, že vítr není tak mrazivě ledový. Autoři průvodce nechápou, proč je tato silnice pro Kiwíky tak ikonická (má dokonce své jméno - Pacific Coast Highway). My ale máme pro tyto svérázné a téměř opuštěné krajiny docela slabost.
Děláme jen několik krátkých zastávek, ale zatáčky je třeba kroutit pomalu, zvlášť za takového počasí, takže na špičku poloostrova do Te Araroa přijíždíme kolem šesté už za úplné tmy. Čeká nás ještě asi 15km po nezpevněné silnici do kempu, který (dle komentářů jiných cestovatelů) není úplně jednoduché po tmě najít. Teď zrovna neprší, ale máme trochu strach, jak bude (jindy prašná) cesta vypadat. Zapadnout v noci za hnusného počasí na konci světa bez signálu do bahna by nebylo úplně příjemné. Naštěstí je ale cesta hodně kamenitá, z části asfaltovaná a nakonec musíme překonat jen jeden kratší rozbahněný úsek. Skrz stádo krav dorážíme šťastně až do kempu, teda respektive na louku, kde se zrovna teď (možná) nepasou krávy a je tu polorozpadlá kadibudka a kohoutek s vodou. Víc to budeme zkoumat až ráno, teď je tu všude tma jak v pytli a od moře fičí jak blázen. Stan stavíme v zákrytu za autem, večeříme v autě a za drobného deště jdeme spát už kolem osmé.
Ráno chceme vyrazit ještě za tmy k nedalekému majáku na East Cape. Je to jednak nejvýchodnější místo NZ (jo, máme slabost pro konce světa) a jednak (údajně) první místo na Zemi, kde lze ráno pozorovat sluneční paprsky. Tak schválně, jestli nebude úplně zataženo...
88. den - čtvrtek - 18.5.2017
Vstáváme v 5:30 po téměř probdělé noci. Venku fičela vichřice a stan se třepal na všechny strany, přestože jsme se snažili využít zákrytu za autem. Přes silný vítr bylo docela teplo, až skoro vedro ve spacáku. Občasné zabubnování deště našemu spánku taky zrovna nepomohlo. Holt jsme se přes den málo unavili.
Obloha je hodně zatažená, ale mraky jsou protrhané a beží oblohou, takže narozdíl od večera, teď je ve svitu měsíce i něco vidět. Balíme stan a snídáme, abychom mohli brzy vyrazit. Cesta k majáku je hodně kamenitá, takže jedeme pomalu. O to rychleji vybíháme 800 schodů, které k majáku vedou. Víme, že obzor je hodně zatažený, takže žádný exkluzivní východ slunce z oceánu nečekáme, ale neradi bychom prošvihli i těch pár prvních paprsků, co by mohly někde prokouknout. Úderem sedmé jsme na vrcholu s minimálně desetiminutovým předstihem. Potkáváme tu dvojku, co vyrážela z kempu dobrou půlhodinu před námi a teď už se tu evidentně docela nudí a klepou kosu.
Slunce samotné jsme zahlédli opravdu jen na vteřinku prosvitnout mezi mraky, krásná byla ale i hra barev na osvětlených mracích. Stálo to za to. Ale prcháme dolů, vypadá to, že se blíží pořádný slejvák. Kodrcáme se zpět do Te Araroa a konečně taky vidíme okolní hory a moře. Vyhlížíme taky lachtany, na které tu dokonce upozorňují dopravní značky - hned vedle Pozor, dobytek! je také Pozor, lachtani! - ale potkáváme jen krávy a koně.
V Te Araroa zastavujeme u kostelíka, vedle kterého stojí údajně nejstarší strom pohutukawa na NZ a za ním místní marae - maorský společenský dům. Tím sfoukneme všechny místní zajímavosti a honem zpátky do auta, kde na mobilním internetu rezervujeme na leden další Great Walk na Jižním ostrově - Kepler Track - který se otvíral pro rezervace dneska (od DOC je moudré, že neotvírá rezervace na všechny Great Walks najednou). Ačkoli jsme opravdu na konci světa, funguje to všechno hladce.
Za střídavého deště pokračujeme po východním pobřeží směrem k jihu. Navštěvujeme kostelík v Tikitiki, který je uvnitř bohatě zdobený maorskými řezbami, malbami a rohožemi, podobně jako prý bývají maorská marae, kam ale nás "pohany" nepustí. Dalšími zastávkami jsou zálivy Tokomaru, Anaura a Tolaga, v kterém se procházíme navíc po historickém molu, které je s 660 metry nejdelším molem na jižní polokouli. Na železobetonové stavbě z roku 1929 se již podepsal zub času a molo se začalo potápět do moře. Místním organizacím se ale podařilo sehnat neuvěřitelných 10 milionů Kč, aby mohli stavbu opravit a zachránit.
Další zastávkou na trase je centrum oblasti - Gisborne. Je to už docela velké město s nákladním přístavem v ústí (údajně nejkratší NZ řeky, 1200m). Procházkové okruhy městem vedou především kolem soch a památníků J.Cooka a jeho plavčíka "mladého Nicka", který jako první Evropan zahlédl pobřeží NZ právě v tomto zálivu. Stíháme ještě vyhlídku od observatoře J.Cooka, ale čas se nám pro dnešek začíná krátit. Už je tu opravdu podzim - stmívá se rychle už kolem půl šesté, na zemi je všude suché lístí a vítr je po dnešním odpoledním lijáku už docela studený.
Z Gisborne proto jedeme večerní krajinou přímo do Wairoa, kde na nás čeká zadarmo kemp uprostřed města. Cítíme se trochu somrácky, když stavíme stan na malinký trávníček za veřejné záchody u parkoviště, ale je to zcela "na bílo".
89. den - pátek - 19.5.2017
Město Wairoa je evidentně docela mrtvé, protože noc je překvapivě klidná, na to, že spíme v centru. Tedy až do 2:44, kdy málem vyskočíme leknutím ze spacáku, když nás vzbudí siréna. Chvíli debatujeme, co to asi tak může znamenat a co máme dělat. Zní to jako hasičský poplach, ale žádný houkající výjezd neslyšíme. Další verzí už je jenom varování před zemětřesením a/nebo tsunami, což už by bylo vážnější. Naštěstí technika funguje, takže po chvilce googlení na mobilu zjišťujeme: a) web civilní ochrany nemá žádné výstrahy před zemětřesením nebo tsunami, aktualizováno dnes 2:45 AM, b) ve Wairoa lze slyšet sirény v těchto případech: cvičně každé úterý v 7:45 ráno, výjezd dobrovolných hasičů, evakuace v místní elektrárně. Fajn, uzavíráme to s tím, že to byli vážně hasiči a v noci prostě nahoukají.
Pokračujeme ve spánku až do 5.hodiny ranní, kdy nás vstává budík. Během snídaně se najednou uprostřed parkoviště zjeví Asiat a celkem úpěnlivě o cosi prosí. Nedaří se ho odbýt, tak se jde Jirka podívat, co teda potřebuje. Vede ho k jednomu z obchodů na kraji parkoviště, kde z HUP syčí plyn a Asiat to neumí zavřít, ale Jura naštěstí promptně zasáhne. Jak tato situace v půl šesté ráno vznikla, se raději neptáme a rychle mizíme, beztak už máme zpoždění. Chtěli jsme vyrážet v 7h na trek a k začátku je to ještě přes hodinu jízdy.
Máme totiž dneska v plánu sfouknout další Great Walk - kolem jezera Waikaremoana. Bohužel po cyklonových deštích jsou otevřené jen první dva dny z pětidenního výšlapu, zbytek je poničený a do příslušných chat/kempů se dá jen lodí. Rozhodli jsme se, že abslvujeme jen trasu 1.dne k první chatě tam a zpět. Když vyrazíme dostatečně zavčasu ráno, měli bysme to bez zátěže dát tam i zpět než padne tma.
Nakonec vyrážíme až v 7:30, ale máme 10h do tmy a podle itineráře je to na chatu 5h chůze, tak to snad dáme. Kolem jezera se válí podzimní mlha a pofukuje studený vítr. Holt musíme přiznat, že už to není na kraťasy a tričko, ale bereme dlouhasy, balíme se do bund a poprvé nasazujeme čepice. Stoupáme lesem do mlhy, takže sice nic nevidíme, ale zase se zahřejeme a bundy a čepice mohou jít prozatím do batohu. Asi po hodině chůze se mraky začínají protrhávat a vidíme jezero. Za plného slunce si užíváme několik opravdu luxusních výhledů na hodně členité jezero Waikaremoana. Nejlepší přímo přírodní vyhlídková plošina přijde vhod právě k obědu. Rozfouká se ale studený vítr, takže nám docela solidně promrznou ruce.
Zhruba v jednu hodinu přicházíme k chatě. Právě včas, už bysme to jinak měli otáčet. Jsme rádi, že jsme to stihli a můžeme si prohlédnout, jak taková great-walková chata vlastně vypadá. Ubytování je to prosté, ale pořád je tu člověk v suchu a snad i v teple, protože ve společenské místnosti jsou kamna. Sušák na věci, stoly a lavice jsou prakrickým vylepšením oproti stanu. Spí se ve velkých ložnicích na palandách pro několik lidí. Za chatou jsou kadibudky a kohoutek s dešťovou vodou. Sprchu (byť studenou) by člověk po celodenním treku rozhodně ocenil, ale bohužel, to budeme muset zastat naší "oblíbenou" sprchou z flašky. Jedinou vychytávkou, co nás dosud nenapadla, jsou všudypřítomné stojánky na svíčky. Svíčku asi doplníme do naší výbavy, abychom nemuseli zbytečně plýtvat čelovkama, když se uvnitř dá studovat mapa za svitu plamínku. Zapíšeme se do knihy (zápisy mají dělat i procházející turisté, nejen nocležníci) a zjišťujeme, že jsme za celou letošní sezónu teprve pátí Češi, co tu byli.
Prcháme na cestu zpět, ať to stíháme k autu za světla. Nakonec nás sluníčko zalezlé za mraky a studený vichr docela pohání (a už se tolik nekocháme), takže za 3,5h jsme zpět u auta a rychle vyrážíme do nedalekého kempíku. Je to zase zadarmiko plácek s kadibudkou, ale na břehu jezera, takže jsme odhodlaní toho po 3 dnech využít k očistě těla. Plácek je ale hodně prťavý, o kus to ještě zmenšuje vysoká hladina vody a zbývající kusy trávy jsou buď šíleně podmáčené nebo do bláta rozježděné od aut. K tomu docela fičák od jezera, no moc se nám do toho stavění stanu a vaření nechce. Po chvíli zvažování se rozhodneme k návratu na náměstí do Wairoa. Tam ale není, jak se umýt, na očistu v umyvadle veřejných záchodů jsme malí exhibicionisti... Touha po umytí zvítězí nad zimou a větrem, stavíme auto jako zástěnu těsně k vodě, protože v zájmu zrychlení koupele to dneska bude "na Adama". Šup do jezera, umýt se a ven, po cestě se trochu utřít, zbytek doladíme v autě. Brrrr, kosa jako z nosa, to jsme zas jednou posunuli hranice naší otužilosti. Ale dali jsme to a hned se člověk cítí lépe, jakžtakž čistý :-)
Do Wairoa dorážíme zase za tmy, ale veřejné osvětlení zjednodušuje stavění stanu a vaření. Jsme tu dneska sami, noc je klidná, bez větru i bez sirén.
90. den - sobota - 20.5.2017
Budík zvoní v šest, z teplého spacáku se ale dolujeme dobrou půlhodinu. Balíme za ranního šera a u toho nás napadne, že bychom mohli zajet na snídani k moři, užit si východ slunce. Mělo sice dopoledne pršet, ale zatím je obloha skoro čistá, takže si užíváme "snídani šampionů".
Přes krásné zelené kopečky přejíždíme do centra ovocnářské oblasti Hawke's Bay, do Napieru. Obloha se zatáhla a střídavě prší. Ale pro prohlídku toho městečka ve stylu art deco to zas tak nevadí, i když občas se do nějakého obchodu zalezeme prostě jenom trochu zahřát mimo vítr. Ne, že by Napier byl nějakým architektonickým skvostem, ale na novozélandské poměry je to docela pěkné městečko. Po prohlídce ještě vyjíždíme autem za deště na Bluff Hill na vyhlídku přes celou Hawke's Bay.
Pokračujeme dále ke Cape Kidnappers, ale na cíp poloostrova vede 5h trek, což už po třetí hodině odpolední nedáváme (ani jsme to neplánovali, chce to totiž během odlivu, ale hnízdící terejové už stejně letos odletěli). Navíc zrovna hustě prší a doknce spadlo i pár krup.
Dalším bodem výpravy je kopec Te Mata, který má sice pouhých 400 metrů, ale nesmíme zapomenout, že se zvedají v plné výšce přímo od moře, takže z vrcholu je opravdu hooooodně luxusní výhled. Navíc už je po dešti, takže se vzduch podél pobřeží hezky vyčistil a je vidět daleko. Nad vnitrozemím jsou mraky, ale občas probleskne bílá čepička Mt Ruapehu. Je tu prostě odsud vidět takový "Nový Zéland v kostce", fakt paráda. Studený fičák nás zažene do auta, ale takovou svačinovou vyhlídku už jsme dlouho neměli.
Než se úplně setmí stíháme ještě navštívit město Hastings, které je po zemětřesení (1931) znovu postavené ve španělském misionářském stylu a art deco, docela slušné. Za tmy přejíždíme do kempu, co už je na cestě do Taupa, kam máme namířeno zítra. Na louce v hlubokém údolí u řeky, bez jiné vody, jen s kadibudkou, ale zadarmo. Všude je rosa jak granáty a docela slušná zima, naštěstí už nefouká.
91. den - neděle - 21.5.2017
Noc byla extrémně chladná, úplně takový mráz jsmme nečekali, takže jsme kapku klepali kosu, ale přežili jsme to. Vstáváme po půl šesté, ještě je tma, stan je omrzlý ze všech stran, tráva křupe pod nohama a na autě je jinovatka. Stan tedy dnes doslova nalámeme do obalu a snídáme v nastartovaném autě, aby se pomalu zahřálo a rozmrzla okna (chtělo by to asi pořídit škrabku :-)).
Mezitím se pomalu rozední do krásného (byť chladného) podzimního dne. Vyrážíme z údolí a každou chvíli se nám otevírají pohledy na jiné kopce osvětlené vycházejícím sluncem. Je to paráda, cestu přes kopce do Taupa si vyloženě užíváme. V Taupu zastavujeme u jezera a plánujeme, co tu podnikneme. Rádi bychom se podívali i do geotermálního údolí Orakei Korako, které je ale zase s docela drahým vstupným. Online objednávky mají ale 10% slevu. Moje duše bezpečnostního experta se vzpouzí, ale co se dá dělat, platíme to přes mobil.
Prohlížíme si město, procházkou jdeme kolem řeky, kde se z vysoké skály na břehu skáče bungee-jumping, k termálnímu parku a zase zpět. Následuje přejezd na hučící a zpěněné Huka Falls a ve dvě hodiny stíháme peřeje na Aratiatia. Úzkou soutěskou normálně teče jenom čůrek vody, zbytek drží vodní elektrárna. Třikrát denně ale na 15 minut pustí stavidla a voda zaplaví soutěsku a vytvoří peřeje. Překvapí nás, jak dlouho trvá, než se voda dostane až na konec soutěsky. Musí se totiž nejdřív naplnit všechny mezilehlé bazénky, takže těch pár desítek metrů zabere "přívalové vlně" téměř 10 minut.
Náš dnešní nabitý harmonogram zakončujeme v ráno objednaném Orakei Korako - Skrytém údolí. Loď nás převeze přes jezírko a zbytek odpoledne trávíme pozorováním bublíků, čouďáků a barevných terásek po kterých teče vroucí voda. Procházkou v poklidném tempu tak zakončujeme náš nabitý výpad na východ ostrova. Stmívající se krajinou míříme zpět do Te Puke, Josh psal, že zítra by mělo dozrát zelené kiwi, takže je zase nástup v sadech.
