Popis
Jak to všechno začalo
Podívat se na Nový Zéland bylo vždy naším velkým cestovatelským snem. Zvažovali jsme sem svatební cestu i luxusní dovolenou, ale nakonec jsme objevili tzv. WHS (working holiday scheme) víza, která mladým lidem z celého světa umožňují strávit rok na Novém Zélandu a na cestování si tu navíc vydělat. Každá země má pro získání víza vyjednané trochu jiné podmínky, pro nás to znamenalo být mladší 35 let, bez dětí a být mezi prvními 1200 lidmi, kteří o vízum každý rok po otevření registrace úspěšně zažádají a zaplatí administrativní poplatek. Po drobných peripetiích se nám podařilo víza získat a po několika měsících plánování a příprav jsme plni očekávání 20. února 2017 odlétali z Prahy k protinožcům.
První dojmy
Téměř tři dny cestování přes celou planetu dají zabrat samy o sobě a když k tomu navíc přiletíte na Nový Zéland, cítíte se nejen opačně ale i naruby. Zcela zásadní věcí je geologická poloha na jižní polokouli a téměř přesně na druhé straně zaměkoule (z Aucklandu by se člověk údajně přes střed Země provrtal do španělské Sevilla). Je tu tedy přesně opačně den a noc, roční období, poloha Slunce i fáze Měsíce. Neméně zásadním protikladem je však také fakt, že se tu po silnicích jezdí vlevo. Z toho navíc také plyne, že chodci chodí vlevo a spousta otvírání, zamykání, kroucení a šroubování je také naopak, než jsme zvyklí. Člověku z toho jde hlava, ruce i nohy kolem, ale aklimatizaci významně usnadňují jiné dva faktory. Na Novém Zélandu se věci řeší tak jednoduše, jak to jen jde, a to od dopravy, přes administrativu až po domácnosti. A hlavně jsou tu až neuvěřitelně milí, přátelští a ochotní lidé.posouváme výšlap na čtvrtek, jelikož v pátek odpoledne už chceme být ve Wellingtonu.
Život na Severním ostrově
Po několikadenní aklimatizaci a vyřízení věcí potřebných k tomu, abychom po Novém Zélandu mohli cestovat a později tu také pracovat jsme vyrazili z Aucklandu na cesty. Pořídili jsme si stan a v plánu bylo během cestování stanovat a po dobu práce si pronajmout nějaký pokoj, což jsme víceméně dodrželi. Nejprve jsme prozkoumali úplný sever ostrova Northland a Bay of Islands, kde jsme se poprvé seznámili s novozélandskou faunou a flórou v neprostupných pralesech a podlehli kouzlu nekonečných liduprázdných pláží uprostřed divočiny. Po třech týdnech jsme si našli práci jako trhači kiwi v "hlavním městě kiwi na světě" - Te Puke, Bay of Plenty. Bylo ale potřeba počkat než ovoce dozraje, takže jsme znovu vyrazili na cesty, projeli Coromandelský poloostrov, který bohužel několik dní před tím trochu spláchla povodeň, takže jsme neměli možnost vylézt si na kopce a pokochat se toutou oblíbenou prázdninovou destinací (nejen( Aucklanďanů z ptačí perspektivy, ale i tak tam bylo hezky. A jelikož kiwi stále nedozrávalo, projeli jsme se mezi zelenými kopečky hobitího Kraje středu ostrova, navštívili jedinou ovozélandskou čajovou plantáž u Hamiltonu a hlavně absolvovali asi dva nejikoničtější jednodenní treky Severního ostrova - výstup na sopku Mt Taranaki, jejíž téměř pravidelný sopečný kužel ční uprostřed téměř rovné oblasti na západním pobřeží, a Tongariro Alpine Crossing kolem sopek v NP Tongariro ve středu ostrova spolu s výstupem na horu Osudu z Pána prstenů (sopka Mt Ngauruhoe).
Během kiwi sezóny jsme si vyzkoušeli jaké to je dělat opravdu těžkou manuální práci, kdy jsme jako trhači denně odnosili na ramenou klidně i 4 tuny ovoce. Samotné nás překvapilo, že naše kanceláří "vytrénovaná" těla si i na takový drsný fyzický výkon docela rychle zvykla. Nejhorší tedy nakonec bylo neustálé čekání - kiwi se musí trhat v určitém stupni (ne)zralosti a ovoce musí být suché, což podstatně komplikuje obvyklá ranní rosa a občasné přeháňky či vícedenní cyklonové lijáky novozélandského "podzimu". Ale nakonec jsme po dvou měsících posbírali všechny nasmlouvané sady zlatého i zeleného kiwi a hlavně potkali celou řadu zajímavých lidí z Ameriky, Evropy i Asie.
Týden během kiwi sezóny, kdy již bylo posbírané zlaté kiwi a nebyl ještě dozrálý žádný sad zeleného kiwi, jsme využili k procestování východního pobřeží ostrova. Okusili jsme drsný a opuštěný East Cape, kam dopadají první ranní sluneční paprsky každého nového dne na Zemi a z tohoto chudého kraje skočili rovnýma nohama přímo do živé zemědělské oblasti Hawke's Bay a užili si trochu art-deco stylu v centrech Gisborne, Napier a Hastings.
Kiwi sezóna skončila začátkem června a my jsme vyrazili na naší "zimní" etapu cestování na západní pobřeží. Mimosezónní cestování má drobnou nevýhodu deštivějšího a chladnějšího počasí, kterou ale jednoznačně vyváží výhoda minima turistů. To jsme ocenili zvláště na jinak turisticky exponovaných místech jako byly Waitomské jeskyně, úpatí sopky Taranaki a zvláště na 3 denní plavbě kánoí po řece Whanganui. Za sněhem a mrazem jsme pak na pár dní vyrazili do středu ostrova, kde se v NP Tongariro tyčí trojice sopek Mt Tongariro, Mt Ngauruhoe a Mt Ruapehu, které jsou během zimy zasněžené a jsou tu také jediná lyžařská střediska Severního ostrova. Lyžování nás svým poměrem cena/výkon nepřesvědčilo, ale užili jsme si alespoň nějaké výlety ve stínu spících velikánů.
Na červenec jsme se znovu vrátili do Te Puke. Mladý kanadsko-novozélandský pár, který nás zaměstnával na trhání kiwi a s kterým jsme se spřátelili nám nabídnul další práci na sázení dvou nových kiwi sadů. Sázení sice není tak závislé na počasí jako trhání, ale všem nám stačilo jedno půldne práce ve vytrvalém dešti, kdy jsme skončili až po uši od bláta, a ostatní deštivé dny jsme raději trávili doma. I tak jsme za tři týdny vysadili v 5-6 lidech skoro 13ha nového kiwi a práci jsme si každopádně užili. Bydleli jsme navíc u tety našeho šéfa a tato sdílná starší dáma nám dala úžasný vhled do slastí i strastí života běžného Novozélanďana.
Během posledního týdne stráveného na Severním ostrově jsme procestovali úplný jih a zakončili putování v hlavním městě Wellington, které nás velmi zaujalo svojí polohou ukrytého přístavu se zelenými kopci kolem centra města. Když jsme zvedli kotvy a přejížděli trajektem na Jižní ostrov, měli jsme pocit, že jedeme někam do ciziny. Jak moc rozdílný je život na Jižním ostrově napíšeme zase až tu zakončíme náš cestovatelsko-pracovní půlrok.
Počasí
Nový Zéland leží v mírném podnebném pásu jako ČR, nicméně podnebí Severního ostrova je teplejší než máme u nás a navíc zásadně ovlivněné mořem, tudíž teploty nedosahují takových extrémů. Koncem léta (v únoru) bylo poměrně sucho, teplota přes den kolem 25°C, noci vlahé. Podstatné slovo však má novozélandské slunce, které pálí neuvěřitelným způsobem. V létě si tak připadáte vysloveně jako na grilu a kdo se (důsledně!) nenamaže opalovacím krémem s vysokým ochranným faktorem, zcela jistě se spálí.
Podzim, který je tu od března do května, byl do jisté míry ovlivněn několika cyklony či jejich pozůstatky, které na Nový Zéland dorazily ze subtropů. Takové bouře přinesly zpravidla několikadenní vydatné srážky a silný vítr (2-3 hromy a blesky jsme zažili jenom jednou!), které se však po přechodu bouře rázem změnily zase v krásné slunné dny. Teploty přes den se pohybovaly mezi 17°-20°C nicméně slunce pocitovou teplotu o dobrých 5°C zvedalo. Ve stínu či po západu slunce se oproti létu citelně ochladilo, člověk si rád oblékl mikinu.
Měli jsme trochu respekt ze zimy (červen-srpen), jelikož jsme hodlali nezanedbatelnou část cestovat a tudíž přespávat ve stanu. Naše obavy se však ukázaly jako přehnané. Počasí, které bychom po našem klasifikovali jako zimní, se vyskytuje spolehlivě až výše než 1500 m.n.m. a ještě ne vždy úplně celou zimu. V ostatních částech (drtivé většině) ostrova narazíte maximálně na ranní mrazík a to ještě zřídka, o to více je to pak téma pro místní. Všehovšudy nám byla ve stanu opravdu zima jen jednou, když jsme ještě v květnu zažili první mrazivou noc a nebyli jsme na to oblečení. Pak nám během noci mrzlo ještě 4x, když jsme spali v podhůří nejvyšších hor, ale s více vrstvami oblečení jsme to bez problému přečkali i v našem třísezónním spacáku. Ve dne jsme zažili mrazivý den pouze jeden, během treku pod Mt Ruapehu, kdy jsme se nedostali pod 1500 m.n.m., v ostatní dny se teplota pohybovala ve dne mezi 10-15°C, v noci kolem 5°C, ale znovu, nebylo výjimkou, že jsme trávili den na sluníčku v tričku s krátkým rukávem. Novozélandskou zimu bychom proto přejmenovali spíše na období dešťů, jelikož častější srážky byly v zásadě jediná významnější změna oproti předchozím měsícům.