Northland

8. den - pondělí - 27.2.2017 (pokračování)

Vyrážíme z Aucklandu, naše nové auto napakované věcmi, stan v pohotovostní poloze a i dostatek zásob máme nakoupeno. Naším věrným průvodcem bude dále mobilní aplikace WikiCamps, kde jsou na offline mapě zaznačená všechna místa pro přenocování na celém NZ, včetně informací, zda se zde může kempovat i se stanem nebo pouze v karavanu, jestli je tu pitná voda či sprcha a podobně. Součástí jsou také komentáře uživatelů, ceny a fotky. Není to sice nic oficiálního a osobní zkušenosti je třeba někdy brát s rezervou, ale vzhledem k tomu, že stanování na divoko je v chráněných oblastech zakázané, kontroluje se a pokutuje, a zbytek země je víceméně soukromé vlastnictví, často oplocené, WikiCamps je skvělý pomocník.

Branou na parku Waitakere Ranges je informační centrum Arataki, kde jsou k dostání jednak mapky a jednak je tu potřeba zaplatit dopředu kempy. Bohužel přijíždíme až k zavřenému centru, mapky jsou sice i venku, ale kemp bysme museli řešit nějak složitě telefonicky přes regionální centrálu v Aucklandu. Laborujeme, co dál, když tu se zjeví postarší chlápek v klobouku a ukazuje něco na mapě nějaké slečně. Přijde nám, že by to mohl být místní ranger, tak se ptáme, jestli neví, kde se tu dá kempovat? - No, třeba rovnou tady, Sarah tu taky bude přespávat. - A umýt se tu někde můžeme? - Jo, třeba támhle dole v jezeře. - OK, tak na rangera to úplně nevypadá, ale informovaný je celkem dost. Standardní kemp to tu teda rozhodně není, akorát parkoviště a zatravněný kousek s lavičkami u záchodů, ale stan se tu rozhodně postavit dá. Fajn, jdem se umýt dolů do jezera a pak se tu asi rozkempíme pro dnešek, když tu nebudem sami.

Jdeme si přeparkovat auto do stínku a jen co couvnu vidím na asfaltu mokrý flek. Oběma nám docela hodně zatrne, vždyť jsme si to auto teď koupili, schválně relativně nové a drahé, abysme nemuseli řešit žádné prasklé hadičky nebo bůhví co to je! Na přístrojové desce signalizace žádná, otvíráme kapotu a vidíme, jak tam vážně něco docela intenzivně kape. Identifikujeme to na vodu, dobré, furt lepší než olej, hmm ale to je asi tak všechno co my dva teoretici nad otevřenou kapotou zvládnem, tohle je na nás kapku moc hardware. No nic, tak stejně s tím teď nic neuděláme, uvidíme co ráno, snad to bude jen voda do ostřikovačů, tak holt budem dolévat.

Vydáváme se na naši první výpravu do opravdové džungle. Fakt se dá projít jenom po upravované cestičce, nikudy jinudy to ani při nejlepší snaze prostě nejde, to by se člověk musel horko těžko prosekávat skrz neprostupnou změt všech možných živých, uhnívajících a suchých rostlin. A do toho koncert cikád a ptáků. Sestupujeme dolů a dostáváme se k potoku. K jezeru to bude asi ještě dál, ale tohle na mytí bohatě postačuje. Popocházíme potokem kousek za roh a oplachujeme se, studená voda příjemně osvěžuje.

Cestou zpět potkáváme na vyhlídce naši spolunocležnici Sarah. Ukazuje se, že rozhodně není tak odhodlaná, že je tu možné kempovat, jak to působilo. Ten starší pán, co jsme ho s ní viděli je totiž její strejda, co žije v Aucklandu, a jenom ji sem dovezl, protože chce zítra ráno vyrazit na trek do parku. Volala na DOC (Departement of Conservation, tj. místní Ministerstvo životního prostředí, které spravuje parky a i slušnou síť kempů a nocovišť), jestli tu může přespat, když chce ráno vyrazit na trek a řekli jí, že ano. Ale moc se jí nechce stanovat u té cesty dole, tak přemýšlí, že si postaví stan tady kousek nahoře pod vyhlídkou, aby nebyla tak na očích. Navrhuji, že bysme vlastně mohli spát všichni přímo na vyhlídce pod širákem, což Sarah nadchne a je tu odhodlaná zůstat. Ještě chvíli se sní bavíme, pochází z Jihoafrické republiky, kde nemohou žádat o working-holiday víza jako my, protože mají pořád strašně vysokou korupci, takže je tu jen na turistické vízum a uvidí, jestli se jí podaří sehnat pořádnou pracovní pozici, aby jí pracovní vízum dali, zatím tu chce aspoň cestovat.

Už je skoro tma, tak se vracíme na parkoviště k autu, že se najíme a donesem spacáky. Po cestě jsme ještě vyvinuli nejuspokojivější hypotézu kapající vody z našeho auta - byla to jen zkondenzovaná voda z klimatizace, co jsme po cestě zkoušeli. Auto už naštěstí nekape, což naši hypotézu jenom potvrzuje. Uff, to se nám docela ulevilo.

Na parkovišti už je jen naše auto a dva blikající hasičské vozy. Několik pobíhajících hasičů zběsile kropí silnici i trávník. Nechápeme, co se děje, jestli se vůbec něco děje nebo si hrajou hasiči na kropení zahrádky? U jídla je pozorujeme, nakonec to vypadá asi na nějaké cvičení. Odjíždí a zůstáváme tu sami a začíná poprchávat. No jistě, po pěti dnech vedra, v momentě, kdy chcem spát venku. Zmáčený trávník vylučuje spaní tady dole, chvíli ještě laborujem, že zůstaneme pod střechou na verandě budovy vedle infocentra, ale na velký déšť to nakonec nevypadá, tak se se spacákem a karimatkou vracíme na vyhlídku za Sarah.

Je odsud krásný výhled na svítící Auckland a už znovu jasná obloha plná zářících hvězd. Sarah nám ukazuje nějaká souhvězdí, my totiž z oblohy jižní polokoule známe jenom Jižní kříž a to pouze teoreticky, ukázat nám ho Sarah musí taky. Ještě ze spacáku pozorujeme hvězdy a usínáme s drobným šimráním v břiše, snad nás ráno nevzbudí pokuta od rangera.

Asi půl hodiny po zalehnutí slyšíme hlasy a kroky, jak míří přímo k nám na vyhlídku... Nebudete tomu věřit, ale skupinka Japonců s průvodcem si přišla fotit noční výhled na Auckland. Z nečekaného setkání byly překvapení asi víc oni než my, protože jinak by si tři zachumlané mumie ve spacácích určitě vyfotili :-)

9. den - úterý - 28.2.2017

Po zbytek první noci v "divočině" už nás budili pouze komáři a ráno úplně mokrý spacák od rosy. Když jsme kolem šesté balili naše ležení, dorazil ještě první ranní běžec, ale ten nevypadal, že by ho naše přítomnost nějak překvapila. Uklidili jsme spacáky a karimatky do auta a vrátili se za vstávající Sarah na vyhlídku počkat na východ slunce.

Po snídani jsme se v právě otevřivším infocentru po shlédnutí promo videa a konzultaci s místní paní rozhodli, že v parku strávíme místo plánovaného jednoho dne dna dva a projdeme 2. a 3. etapu Hillaryho treku. Popojíždíme do kempu ve Whatipu a poprvé testujeme naše vozítko na tzv. gravel road. Stejně jako na Islandu, i tady se totiž hojně vyskytují silnice, které nejsou asfaltované, obvykle mají štěrkový povrch a v něm více či méně vyježděných děr a výmolů.

Rychle stavíme stan a kolem poledne vyrážíme na 3. etapu Hillaryho treku, kterou chceme zvládnout s mírně odlišnou návratovou cestou. Hned u vstupu do lesa (džungle) nás překvapuje výstražná tabule a stojan se stříkacími nádobami a kartáči. Každý turista si musí při vstupu i opouštění lesa důkladně očistit boty a další vybavení od veškeré hlíny a aplikovat dezinfekční postřik. Kiwíci se tak snaží bojovat proti šíření nějaké choroby, která napadá jejich lesní chloubu - stromy kauri (damaroň).

Během cesty pralesem se kocháme občasnými průhledy na pláž a Tasmanovo moře a zároveň si uvědomujeme, jaký je tu hluk. Oproti několika cikádám obklopujícím městské stromy jsou jich tu totiž tisíce a místy dělají takový randál, že je to až dost nepříjemné. Do toho zcela nečekané skřeky ptáků a když je náhodou chvíli klid, tak sem doléhá mořský příboj.

Údolím slézáme k potoku, který přebrodíme a dostáváme se na pláž. Nejdřív jsme nadšení a následuje obligátní focení na první duně, ale už půlhodina náročné chůze v hlubokém písku na spalujícím slunci, když moře pořád jen slyšíme, ale nevidíme, nás odrazuje od dalšího pokračování a jelikož je k půl čtvrté, otáčíme se k návratu zpět stejnou cestou. Pokus o zpěstření části po dunách chůzí naboso nás opouští asi po 200 metrech, kdy už máme tak spálené chodidla, že to prostě dál nejde... Kiwíci rádi chodí naboso, děti vpodstatě výhradně, ale není výjimkou, že potkáte i ve městě dospělého, jak třeba nasedá bos do auta. My to ale teda budeme muset ještě natrénovat.

Do kempu přicházíme zrovna když místní ranger vybírá poplatky (tenhle kemp se jako jeden z mála tady v parku platí na místě) a u toho nám ochotně poradí, kudy se nejrychleji z kempu dostaneme na pláž, kam zítra vyrazit na výlet a kde je po cestě zpět nejlepší laguna na plavání a že tu není pitná voda, ale z kohoutku na parkovišti teče filtrovaná, kterou tu všichni místní normálně pijí.

Vydáváme se tedy ještě na místní pláž užít si romantický západ slunce a pak všechen ten dnešní pot a písek umýváme ve studené sprše.

10. den - středa - 1.3.2017

Druhý den ve Whatipu věnujeme 2. etapě Hillaryho treku, začínáme prudkým výstupem na kopec, co nám včera doporučil ranger, odkud je skvělý výhled na záliv a moře. Dál po cestě se potkáváme se Sarah a protože má dnes namířeno až do kempů, co jsme procházeli včera, radíme jí alespoň, kde je to nejlepší a kde najde po cestě pitnou vodu. Musíme před ní smeknout, protože jsme nečekali, že ji dnes potkáme tak brzy. Začínala sice dřív než my, ale jde s krosnou a taky měla na začátek slušný výstup, takže jde docela rychle, asi jí motivuje, že má v plánu pozítří surfovat :-)

Oběd si dáváme na vyhlídce zřejmě nejvyšší hory v okolí, kde také chytáme alespoň trochu signálu, tak dáváme vědět domů, že žijeme. Se signálem je to tu totiž docela bída. Ve městech a větších vesnicích se chytit dá, ale jakmile člověk poodjede trochu dál, tak už je jen občas slabý a v lesích a kopcích je to marné úplně. A to se zatím pohybujeme na Severním, více urbanizovaném ostrově.

Po obědě dokončujeme plánové kolečko prudkým sestupem a následným výstupem zpět na hřeben, to celé sice ve stínu pralesa, ale také jeho vlhkosti a subtropickém klimatu, takže z nás lije neskutečným způsobem. Už nás tolik nepřekvapuje, že tu Sir Edmund trénoval na svoje expedice, i když se pohybujeme jen v prvních stovkách metrů nad mořem, výškovou nemoc tu sice člověk nenasimuluje, ale záhul je to i tak solidní.

Pro návrat do kempu volíme cestu podél potoka a hledáme i lagunu o které mluvil ranger, bohužel už je dost k večeru, takže koupání pro dnešek znovu přenecháme studené sprše po návratu v kempu.

11. den - čtvrtek - 2.3.2017

Vyrážíme směrem na sever podél západního pobřeží. Ukazuje se ale, že mobilu, kde máme staženou navigaci, nějak zřejmě odešel GPS modul, takže nenaviguje. K dispozici máme tak pouze papírovou mapu celého Severního ostrova a pak mapu navigace, která však na 4 palcovém mobilu není úplně nejpoužitelnější. Dlužno ještě říci, že Kiwíci si zrovna nedělají hlavu s tím, aby na začátku a konci obce byla značka se jménem, aby člověk věděl, kde je, a směrovky jsou jen na některých, spíše větších, křižovatkách. V kombinaci s tím, že řidič se stále potřebuje dost soustředit jen na řízení a dopravu, aby jezdil vlevo a nepletl si stěrače a blinkry, je třeba, aby navigátor plně dostál původnímu švédskému významu svého příjmení - orientace v terénu. To se úplně nepovedlo, takže místo abysme se obloukem vyhnuli aucklandské dopravní špičce, končíme přímo v ní.

Chybami se ale člověk učí a konečně přicházíme na spolehlivý opěrný bod pro naši orientaci - jsou tu opravdu důsledně pojmenované všechny silnice (od dálnic až po gravel roady) jako ulice ve městech. Smysl to dává, jen si na to člověk musí zvyknout. Podle mapy sice jede přeci celou dobu po hlavní, ale ve skutečnosti pak přijde kruhák (a jakože je jich tu opravdu hodně) a když člověk neví, že chce pokračovat po Waiheke Road, tak se může točit dokolečka dokola a nepozná, kudy vyjet. Teda vlastně nemůže, protože kruháky jsou tu často spirálovitě dvouproudé a už před nájezdem se člověk řadí do pruhu podle toho, kudy hodlá vyjíždět a taky podle toho bliká. Jeho pruh ho pak "vyplivne" na správném výjezdu. Obtáčením kruháku kolem dokola si tak člověk jedině koleduje o nějaký ťukec. Je tedy třeba se řídit mapou s hodně velkým rozlišením, což zastává pouze mapa na mobilu, která ale musí být natolik přiblížená, že na malém displeji je to vpodstatě nepoužitelné. OK, zastavujeme v dalším větším městě a na free wifi u knihovny potupně stahujeme navigaci do jiného mobilu. Aspoň se teď ale můžeme už oba během jízdy i trochu kochat okolní krajinou.

Ze stažených emailů zjišťujeme, že nám bylo přiděleno daňové číslo (IRD), takže už si vlastně můžeme hledat práci. Ještě budeme ale pár dní cestovat. Pro dnešek vybíráme z WikiCamps na spaní zadarmiko "kemp" v Port Albert, který je vlastně spíš plácek u dětského hřiště se záchody na konci vesnice. Stojí tu ale už asi pět stanů a několik dalších aut a karavanů, evidentně je WikiCamps populární mezi backpackery :-)

Večer se procházíme po vesnici a debatujeme nad tím, že Kiwíci si ten život opravdu zbytečně nezesložiťují, co jde mají "as simple as possible". S čím jsme se zatím potkali:

• doprava - auta vesměs s automatem, přednost vždy zprava (ale obvykle značka Give way), rychlost vždy označená
• úřady - krátké jednoduché formuláře, většina lze vyřídit online nebo na libovolné poště
• obsluha - u některých benzínek vám obsluha i natankuje; v supermarketech prodavačka (nebo její asistentka) skládá nákup do igelitových tašek - v obou případech vy jenom platíte
• třídění odpadu - dva koše "tříděný odpad" a "zbytek", co se děje dál s tím mixem vytříděného papíru, plastu, skla a plechovek, musíme ještě zjistit
• bohoslužby - celá liturgie předtištěná a/nebo promítaná a každou běžnou neděli doslova stejná

A když už jsme v tom srovnávání, tak ještě přidáme výčet věcí, které jsou tu právě naopak:

Čas je tu přesně o 12h napřed (než bude změna času v ČR i tady), roční doby jsou přesně naopak (očekáváme, že tu ale bude spíš léto a pak takový podzim, než se zas oteplí, ale to prozkoumáme), slunce jde od východu k západu přes sever, měsíc když je ve tvaru C, tak dorůstá a D naopak couvá. Po silnici se tu jezdí vlevo, auta kvůli tomu mají volant vpravo a opačně páčky u volantu (již kolikrát jsme přijeli na křižovatku a začali vehementně stírat :-)), nicméně také chodci po chodníku chodí vlevo a eskalátory jsou taky opačně, než by člověk čekal. Spousta zámků se také zamyká na opačnou stranu, ovšem v tomto jsou nedůslední, což je poměrně hodně matoucí.

Ale jinak tu normálně chodí nohama po zemi a slunce nám svítí na hlavu ;-)

12. den - pátek - 3.3.2017

Pokračujeme v cestě na sever, vyrážíme brzy ráno, abychom stihli odpoledne ještě nějaký výlet. První zastávka je v přímořském mestečku Baylys Beach, jehož hlavní zvláštností je, že se nachází na 100km dlouhé Ripiro Ocean Beach, pláž vysloveně "od nevidím do nevidím", po které se dá během odlivu jezdit i autem, jak je tu vlnami vytvrzený písek. To raději nezkoušíme, ale chodí se tu dobře.

Dnešní cílovou destinací je Waipoua Kauri Forrest, tedy prales, kde rostou největší a nejstarší stromy kauri na NZ. Ubytujeme se v kempu, ale v infocentru zjišťujeme, že kvůli nemoci stromů kauri je tu většina stezek zavřených. To je škoda, plánovali jsme se odpoledne protáhnout na treku k velikánům, ale jdeme alespoň hodinovou procházku na vyhlídku na celý les. I tak po cestě potkáme hromadu opravdu mohutných stromů kauri.

Zbytek odpoledne využíváme k poctivější očistě, máme zase po několika dnech teplou sprchu :-) A někteří si dopřejí i návštěvu u holiče :-)

13. den - sobota - 4.3.2017

Balíme ležení a posouváme se asi 15km k okruhu kolem největších stromů kauri. Užíváme se chladný ranní prales bez davů turistů a svižným tempem až poklusem probíháme trasu kolem Four Sisters (čtyři u země srostlé obrovské stromy), Te Matua Ngahere (Otec lesa - 30 m vysoký nejsilnější žijící kauri - 16,4m obvod) a Yakas (7. největší kauri). Druhá už krátká zastávka je u největšího žijícího stromu kauri Tane Mahuta (Bůh lesa), obvod 13,4m, ale výška 50,1 metrů.

Původně jsme neměli v plánu jezdit až na úplný sever ostrova, ale nakonec se rozhodneme, že by to mohlo stát za to. A rozhodli jsme se dobře. Nejdříve se stavujeme u velkých písečných dun. Tady se krásně ukazuje, jak tu funguje turismus. Z hlavní silnice vede šipka, po pár kilometrech gravel road je parkoviště plné aut. U toho sedí týpek v karavanu a půjčuje sandboardy na surfování na dunách, které provozuje hromada turistů na první hromadě písku. Když člověk popojde ještě pár metrů dál, pohybuje se už sám uprostřed dun neporušených lidskou stopou. Později se ukáže, že podobně to tady funguje snad všude ;-)

Už je pokročilé odpoledne, tak trek na Cape Reinga posunujeme na zítra a jedeme do kempu u údajně jedné z nejkrásnějších plážích na NZ. Asi 17km kodrcání po docela rozbité gravel road je odměněno velkým kempem s krásnými novými "long-drop" suchými záchody a studenými sprchami. Co je ovšem ještě lepší je ona opěvovaná pláž ve Spirits Bay, která je jen několik minut chůze od kempu. Úplně čisté moře i dlouhatánská pláž a nikde nikdo. Tomu nelze odolat, takže si jdeme trochu zaskákat do vln a do kempu se vracíme až skoro za tmy.

Nejsou tu žádné stolečky a lavičky, tak rozkládáme vařič do trávy a sedíme na otevřeném kufru auta a vychutnáváme si naše oblíbené outdoorové bašty. Pozorujeme mladý pár asi tak v našem věku, co přijeli zároveň s náma a zatímco jsme se byli koupat, oni si asi 20 metrů od nás postavili párty stan, rozložili stoleček, židličky, svítilny, z auta mají puštěnou muziku a obrovským sprejem se snaží zlikvidovat všechno, co kolem nich lítá. Zřejmě místní vyjeli na víkend. Oni nás ovšem zřejmě taky pozorují, protože za chvíli přijde holka a ptá se nás, jestli nám něco nechybí, že oni mají všechno, tak jestli něco nepotřebujeme. Naše outdoorové řešení působí vedle jejich lucerniček asi dost úsporně :-) Ale jsme znovu překvapení, jak jsou tu lidé milí.

14. den - neděle - 5.3.2017

Dnes míříme dobýt sever ostrova. Úplně nejsevernější místo to ve skutečnosti nebude, ale to nám zas tak nevadí. Cape Reinga je maorské posvátné místo, kde duše zemřelých sestupují do svého spirituálního domova. Geografickou zvláštností je, že se tu setkávají vody Tichého oceánu a Tasmanova moře a naráží do sebe v mohutných vlnách i daleko od břehu. A idylku místa podtrhuje krásně fotogenický maják.

To jsme ovšem pořád do 10-15 minut od parkoviště. Z vydlážděné cesty ale vede nenápadná odbočka na trek podél pobřeží. Stačí se vzdálit pár metrů a člověk už je zase úplně sám v krásné přírodě. Sestupujeme do parádního malého zálivu Sandy Bay a přes další útes přelezeme do Tapotupotu Bay, kde je další kemp. Tento záliv je ovšem velký a těch pár lidi, co tu zrovna je se docela ztratí. Chvíli pozorujeme surfaře a pak zamíříme k lavičkám pod stromem, že si dáme v klídečku oběd.

V dálce se objeví terénní autobus, který vozí turisty touto oblastí a hlavně po Ninety Mile Beach (nejznámější pláži, po které se dá během odlivu jezdit). Nejdřív ho se zájmem pozorujeme, náš zájem ale brzy ochabne, když autobus zastaví přímo u nás a z něj se vyvalí dav 50 turistů všeho věku a všech národností, posedají si všude okolo a začnou piknikovat. Klidná idylka je tatam... A znovu nám tane na mysli - japonští turisti jsou prostě všude :-) Paní, co si sedla vedle nás a baví se s námi říká, že pro nás musejí být jako noční můra. Slušné vychování nám dovolí konstatovat jen, že jsme autobus turistů opravdu neočekávali, ale ve skutečnosti si něco o zlých snech opravdu myslíme :-)

Zpátky jdeme stejnou cestou a výlet nám zpestří skutečnost, že mezitím nastal příliv a malá Sandy Bay je tedy víceméně zatopená (na rozcestnících se píše, že trek může být přílivem ovlivněn, ale kdo má vědět, kdy je zrovna tady a teď příliv, že?). Už shora ale vidíme, že příliv tu jakoby pulsuje. Zátoka kudy přitéká malý potůček je každou chvíli úplně pod mořem a za pár okamžiků se moře stáhne a je zas vidět písek. I kdyby byla zátoka pořád zatopená, odhadujem, že na nejhlubších místech není vody víc než po pás, takže by se to dalo přebrodit i se zachováním suchých bot a batohů. Chvíli ale pozorujeme rytmus moře a pak tři dva jedna teď, běžíme. Přeskákat kameny zvládáme v pohodě, i když to trochu klouže, písek se kapku boří, ale když člověk běží rychle, nestihne se zabořit tolik :-) Zbývá přeskočit potůček, který je pořád ještě dost široký, voda rychle odtéká, ale zároveň už se sem valí další přílivová vlna. Ale oba to skočíme a raději rychle šplháme trávou kousek výš, voda se zvedá fakt docela rychle. Yes, máme to, boty suché a ani jsme nemuseli zouvat :-)

Ale konec cestovním radovánkám, měli bysme si začít hledat nějakou práci. Míříme tedy zpět na jih, podél východního pobřeží, a zkusíme začít hledat zaměstnání v Bay of Islands. V týdnu hlásí také nějaké docela silné deště, tak se možná také uklidíme na pár dní pod nějakou střechu. Nabídka kempů není v oblasti Bay of Islands úplně nejpříznivejší, takže končíme k večeru v DOC kempu u Puketi Forrest dále od pobřeží. Při večerní procházce se málem staneme obětí místního Kiwíka, co tu střílí králíky, ale přežijeme ve zdraví.