Rotorua

62. den - sobota - 22.4.2017

Přestože je modrá obloha a vyhlídky na počasí jsou perfektní, máme dneska volno, protože není žádný dozrálý sad, co by nám mohli přidělit. Nechápem, jak je možné, že není co trhat, když jsou tady kilometry a kilometry čtvereční jenom sadů s kiwi, ale zřejmě to není tak jednoduché, jak to vypadá.

Uruguajci si to dneska přihasili už v půl šesté a jali se s rambajzem sobě vlastním plnit svoje žaludky, takže kolem půl osmé vzdáváme všechny pokusy o spaní a vstáváme. Užíváme si snídani na terase s výhledem až na moře, to je fakt exkluzivní. Do devíti ještě čekáme, jestli Josh přeci jenom nesežene nějakou práci na dnešek a pak vyrážíme do naší oblíbené destinace - Rotorua. Rozhodli jsme se, že si přeci jenom zahrajem na klasické turisty a navštívíme jednu z maorských vesnic. Volba padá jednoznačně na Whakarewarewa, jelikož vstupné je tu za třetinu až čtvrtinu toho, co v ostatních vesnicích. Zřejmě zážitek nebude tak turisticky vymydlený, ale v tomto případě nám opravdu přijde i low-cost řešení dostatečně dobré. Absolvujeme hodinovou prohlídku s bezvadnou maorskou průvodkyní, která nám kromě zajímavých faktů z historie vesnice i Maorů na NZ povykládá i celou řadu historek. Její veselé povídání skvěle ilustruje upozornění, že ploty kolem bazénků a soupuchů jsou tu pro naši bezpečnost, takže pokud je přelezeme a náhodou se nám podaří objevit nový gejzír, máme volat svoje jméno nikoliv o pomoc, protože ona nás zachraňovat nepůjde, ale je možné, že gejzír po nás pojmenují ;-)

Průvodkyně sama i celá její rodina, jak říká, vesměs se jedná o potomky dvou původních maorských kmenů, totiž ve Whakarewarewa normálně žijí. Nebydlí již v původních chýších z kůlů ze stromových kapradin, ale v klasických místních dřevěných domcích s běžným vybavením. Navíc ale bohatě využívají všudypřítomné horké prameny a páry - především na vaření a koupání. Voda v bazéncích je teda opravdu hodně horká, ale oni jsou trénovaní už od malička a prý si časem zvyknete. Ukazuje nám taky "maorskou mikrovlnku" - dřevěné bedny na syčící páře, kam ráno dají syrové potraviny a odpoledne, když se vrátí z práce, mají navařeno. Ochutnáváme také kukuřici uvařenou v horkém bazénu. Chutná úplně stejně jako uvařená běžně v hrnci, ale když před vámi slečna vytáhne za provázek plátěný pytlík s kukuřicemi z horkého pramene s průzračně modrou bublající vodou, je to přeci jenom zážitek jiné kategorie, než kukuřice někde na pouti z nerezového kastrolu :-)

Komentovanou prohlídku zakončujeme na představení místního kulturního souboru. Osm maorských žen a mužů v tradičních krojích nám předvádí ukázky maorských písní a tanců, nechybí ani známý bojový tanec haka. Nebyli bychom my, kdybychom neprochodili všechny cestičky, co jsou k dispozici, takže vyrážíme ještě do kopce nad vesnici, odkud jsou výhledy i na město Rotorua a jezero, a kolem kouřícího jezírka zase zpátky do vesnice. Návštěvu vesnice zakončujeme na vyhlídkových terasách na gejzíry Pohutu, Prince of Wales' Feathers a Kereru. Gejzíry sice leží na území vedlejší maorské vesnice Te Puia, nicméně slovy průvodce Lonely Planet "výhled na Pohutu z Whakarewarewa je stejný jako z Te Puia a přitom podstatně levnější". A naše průvodkyně to podtrhla větou: "Rozdíl mezi námi a Te Puia je ten, že oni tam v pět zavřou a jdou domů, zatímco my jsme doma tady. Jo, takže jdou většinou k nám na kafe." Ale zpět ke gejzírům, Pohutu je největší gejzír na NZ, tryská obvykle v plus mínus hodinových odstupech, ale někdy 10-15 minut a někdy prý klidně i hodinu. Že začne tryskat se pozná tak, že chvíli předtím začne tryskat o něco menší, ale jinak nejaktivnější gejzír vedle - Prince of Wales' Feathers. Třetí gejzír Kereru prý tryská velice málokdy a zcela nepravidelně. My máme veliké štěstí, protože čekáme jenom pár minut a gejzíry začnou postupně tryskat a v jednu chvíli dokonce tryskají všechny tři! Je to nicméně trochu jiný zížitek než gejzír Strokkur na Islandu, voda je zřejmě teplejší a není jí taková masa, takže se jednak hodně rozpráší a jednak hrozně páří, takže gejzíry jsou po většinu doby zahaleny v oblaku páry. Úctihodná je ovšem doba, Prince of Wales' Feathers tryská poměrně slušnou intenzitou ne tak vysoko ale vytrvale několik desítek minut, Pohutu hodně pulzuje, ale dosahuje výšky až 30m a kapičky vody rozstřikuje desítky metrů daleko. Na Kereru by asi byl lepší výhled z Te Puia, viděli jsme jen vršek několika šplouchů, ale byl tam.

Druhou dnešní zastávkou je Redwoods Whakarewarewa Forest, kde je vysázen les kalifornských sekvojí. Zas po dlouhé době máme pocit, že se procházíme po opravdovém lese a nikoliv pralese. I když teda zrovna sekvoje nejsou žádné prťavé smrčky, ale slušně majestátní stromy, vedle kterých si připadáte spíš jako trpaslíci. Dny se nám tu po změně času trochu zkrátily, takže slunce už se pomalu kloní k obzoru a my obíháme alespoň jednu z mnoha místních stezek pro pěší. Vedle toho jsou tu i stezky pro koně a nejvyhlášenější je tato oblast pro cyklisty na horských kolech.

Na obloze dnes po celý den vydržela azurová modř jen na obzoru je tu a tam lehký obláček, takže po cestě domů si vychutnáváme krásný západ slunce a neuvěřitelnou hru barev po celé obloze. Troufáme si pomalu tvrdit, že v tomhle je Nový Zéland nepřekonatelný, západy slunce jsou tu absolutně luxusní.

63. den - neděle - 23.4.2017

Ani na dnešek se nepodařilo domluvit žádný sad na trhání, takže vyrážíme znovu do Rotorui. Nejdřív jdeme do kostela k místním anglikánům. Doufali jsme, že ve větším městě bude v kostele víc lidí, takže se tu víc "schováme", ale buď byla naše představa mylná, nebo se po Velikonocích nikomu do kostela nechce, protože tu sedí akorát zhruba 30 důchodců, žádní mlaďoši, čímž pádem podstupujeme "výslech" hned u vchodu a farář nás pak hned jmenovitě vítá na začátku bohoslužeb. Už máme skoro bezvadně nacvičených těch několik vět, kdo jsme a co tu děláme :-) Po bohoslužbách se alespoň omluvíme ze společného kafe, protože si chceme prohlédnout město (konečně :-)). Jedna paní nám ještě doporučí, že si máme v infocentru vyzvednout letáček s tajenkou a v Government Gardens hledat velikonoční vajíčka. Uznávám, že tato hra je spíše určena pro menší děti, a proto jsem i přes úspěšné vyluštění tajenky "chocolate" soutěžní letáček neodevzdala...

Po prohlídce krásného parku Government Gardens kolem ještě hezčí budovy muzea (opravdu jedna z mála historických budov evropské éry, co jsme zatím viděli) pokračujeme znovu do maorské čtvrti Ohinemutu, kterou jsme posledně jenom ve spěchu prolétli. V klidu si prohlížíme zvenku marae (společenský dům) i kostel a hřbitov, kde jsou pochováni maorští vojáci. Od minule tu nastala jedna drobná změna - betonovým chodníkem před kostelem si našel cestu vzhůru jeden horký pramen a teď tu veselé páří a zalévá hřbitov vodou. Jo, to se holt v této oblasti může stát. Proto tu také jen tak mimochodem nepohřbívají do země ale do hrobek nad zemí.

Pokračujeme stezkou podél jezera a pozorujeme, za co všechno jsou turisté ochotni utrácet peníze - helikoptéry, hydroplány, padáky tažené za lodí, rychločluny, zorbing a spoustu dalšího. Nás tento způsob "adrenalinu" vůbec neláká, takže sledujeme ptáky v místní rezervaci a vyhlížíme sopouchy, kterých je tu kolem jezera docela dost. Obcházíme jezero asi z jedné čtvrtiny až za lázně Polynesian Spa, u kterých naplánujeme, že když si během kiwi sezony zvládneme vydělat dost peněz, mohli bychom tu na závěr uvolnit bolavé svaly. Tak snad budeme zítra zase pracovat.