Popis
136. den - středa - 5.7.2017
Chceme využít slunečného dne a hned od rána se pouštíme do velkého praní všeho našeho trekového oblečení a bot, číštění auta a podobně. I když není vyloženě klasický místní slunečný den, spíš je docela zataženo, i trocha toho sluníčka v kombinaci s rychleschnoucími materiály našeho vybavení stačí, aby nám do večera téměř všechno uschnulo, což je fajn, protože už v noci má pršet.
137. den - čtvrtek - 6.7.2017
Rozjíždíme akci "výměna oleje". Dost místních si to tu zřejmě dělá samo, ale není ani neobvyklé zajet si do servisu. Ráno se ptáme Carlene, jestli nám některý ze servisů v Te Puke doporučí. (Jak jsme již zmiňovali, auto je tu zcela nepostradatelné a i takové relativně malé město jako Te Puke má kromě motoristických obchodů i dobrou desítku autoservisů.) Říká, že dobrý je hned kousek za rohem, a že tam rovnou zavolá. Zvedne telefon: "Nazdar chlapci, budete mít dneska čas na výměnu oleje v Hodně Fit, že? Za půl hodiny? Bezva, díky." Ani se moc neptá, prostě pánům v servisu oznámí, že nám dneska dopoledne vymění olej :-)
Akce "výměna oleje" tedy nakonec bude zřejmě jednodušší než jsme čekali, odvážíme auto za roh a po obědě si ho zase vyzvedáme, vše hotovo. Navíc je cena zcela srovnatelná s tím, co bychom zaplatili v ČR. Navíc nám udělali i drobnou servisní prohlídku a doplnili i ostatní kapaliny. Není divu, že tu mají tolik aut a žádnou veřejnou dopravu, když provozovat auto je tu tak jednoduché a ještě k tomu levné na místní poměry.
A ještě jeden vtipný aspekt tato prohlídka má - zjistili jsme, že jsme doteď nevěděli o poloze 0 zapalování auta a používali jsme pouze polohu 1. Štvalo nás, že pořád svítí rádio, pípají otevřené dveře řidiče a nefunguje dálkové zamykání (což jsme ovšem připisovali vybité baterce v klíčích). Všechny tyto nešvary zmizí, když se startovací tlačítko otočí do polohy 0 = vypnuto. Zlatá auta, co se startují klíčema :-) (Chtěli jsme v autobazaru při koupi manuál, ale díval se na nás jak na blázny, že to všechno vygooglíme.)
Zbytek dne víceméně proprší, takže jsme všichni doma, Carlene kouká na televizi, my do počítače a chvílema diskutujeme nad různými novozélandskými a českými zvyky a reáliemi.
138. den - pátek - 7.7.2017
Dopoledne se vrháme do plánování zbytku našeho pobytu na Severním ostrově. Potřebujeme totiž koupit s předstihem lístek na trajekt na Jižní ostrov, a tudíž musíme vědět, jak dlouho nám po sázení stromků ještě zabere cestování do Wellingtonu. Nakonec se rozhodneme, že věnujeme Severnímu ostrovu ještě týden a pak hurá na jih, už se tam moc těšíme.
Po obědě se vydáváme na procházku po městě - uvědomili jsme si, že jsme se vlastně po Te Puke nikdy pořádně neprošli, když jsme bydleli vysoko nad městem a vždycky tu byli jenom autem. Teď to máme do centra pohodovou chůzí dvacet minut a ještě si prohlédneme místní parčík. Pak prolézáme obchody, ne nijak urgentně ale sháníme svíčky, abysme nemuseli na treku, kde spíme v chatě používat pořád čelovky. Cestou domů se ještě zastavujeme "na exkurzi" v indickém obchodě, který se sice jmenuje Svět koření, ale mají tu snad úplně všechno. Škoda, že neznáme ty indické názvy, protože takových druhů luštěnin a koření jsme snad ještě nikdy neviděli.
139. den - sobota - 8.7.2017
Probouzíme se do krásného rána, takže plánujeme, kam vyrazíme. Nabízí se Papamoa Hills, ale nakonec zahneme o silnici dřív a vyjedeme na hřeben už po Quarry Rd. Končí tady totiž hřebenovka, co vedla z lesa, kde jsme bydleli předtím na No.2 Rd, a je to jediná její část, která není pralesem. Sice jsou tady pastviny, ale stejně tu nakonec objevíme asi nejlepší výhled na Te Puke. Na druhou stranu od silnice pak zkoušíme, jestli by se nedalo po hřebeni dostat až na Papamoa Hills, ale nejdřív nám zkříží cestu bahno a později se ukáže, že to stejně končí v ohradě nějaké soukromé pastviny, takže smůla. Navíc slunečné ráno je dávno minulostí, obloha zatažená a začíná i trochu pršet.
Odpoledne a večer věnujeme psaní deníku a třídění fotek, abychom mohli zase nahrát něco na web. O zpestření se pak postará Carlene, které se vybije baterka v autě, takže ji pomůžeme nahodit motor z naší baterky a díky tomu se naučíme prakticky používat startovací kabely.
Večer se hraje poslední rugbyový zápas mezi domácími All Blacks a hostujícími britskými a irskými Lions. Z pohledu historie rugby jsou tyto zápasy asi nejprestižnějšími a nejsledovanějšími rugbyovými utkáními. Lions vyhráli svoji sérii na Novém Zélandu pouze jednou a to v roce 1971, jinak vždy vítězili domácí All Black. Všechny zraky britských i novozélandských fanoušků se tudíž upírají k dnešnímu večeru, protože stav série je tentokrát nerozhodný 1:1 a Lions sahají po senzačním výsledku. I my amatéři jsme usoudili, že zápas to byl znovu opravdu kvalitní, snad ještě lepší než minulý týden. All Blacks mají lehce navrh a vyhrávají, což však mení penalta 3 minuty před koncem, kdy Lions srovnávají na 15:15. Ačkoli se domácí tým dere do poslední vteřiny, zápas končí nerozhodně (taková jsou pravidla rugby). Tím pádem však končí nerozhodně i série, což se stává zcela poprvé v historii. Mezi hráči, novináři i fanoušky vládne lehké zmatení, co se bude dít. Nakonec ale pohár pro vítěze zvedají oba kapitáni zároveň a na fotce vítězů jsou týmy promíchané červeno-černě zcela nepravidelně. I když je patrná značná rozpačitost oproti obvyklé bujaré radosti, je to vlastně téměř neuvěřitelně mírumilovné sportovní vyústění poté, co se hráči 80 předchozích minut zuřivě prali :-)
140. den - neděle - 9.7.2017
Ráno jdeme s Carlene do kostela k presbyteriánům, resp. my jdeme pěšky a ona dorazí později autem :-) Bohoslužby jsou dneska trochu více "babtistické" než posledně, ale nevadí. Zbytek dopoledne a vlastně skoro celé odpoledne trávíme vařením - děláme polévku, pečeme pizzu a buchtu, chystáme salát na další dny do práce... Carlene pracuje na zahradě a pokaždé když projde kuchyní, zkoumá, co nového jsme uvařili. Skoro všechno ochutnává a je z toho upřímně nadšená. Jo, s novozélandskými surovinami se i z naší obyčejné a jednoduché kuchyně stává docela mňamka :-)
141. den - pondělí - 10.7.2017
Hurá do práce, kolem půl desáté nás vyzvedává Josh s Jaime, v autě vezou ještě Francouze Bena, který s náma taky pár dní sbíral. Společně jedeme na sad za Paengaroa, kde budeme následující dny pracovat. Pastvina pro krávy se tu mění na kiwi sad. Jsou zaražené kůly a napnuté dráty a řádky projíždí traktor s vrtákem a dělá díry. Je to docela fofr, vyvrtat jednu díru mu nezabere snad ani 5 vtěřin. To je docela rozdíl oproti tomu, kdyby jsme to měli kopat rukama.
Na vozíku čeká hromada stromků, které majitel dovezl ze školky. Je potřeba jim trochu zkrátit kořeny, aby se hezky vešly do děr. Začínáme tak, že to jeden stříhá nůžkama, ale posléze přejdeme k rychlejší variantě - sekání mačetou. Stromek (o spíš proutek s kořínkama) se musí v díře napozicovat tak, aby měl hezky rozprostřené kořeny, ale zároveň byl přesně zarovnaný s řadou kůlů. Jelikož ne všechny díry jsou úlně přesně vycentrované, spíše se klade důraz na vycentrování stromku. O stromky, které nejsou v zákrytu, bude totiž narážet projíždějící traktor a dost nejspíš je tím zničí velice brzy. Dobře posazený stromek pak zahrabeme nohama hlínou, trochu natřepeme, aby si kořeny sedly a případně lehce povytáhneme, když byla díra hodně hluboká, a na závěr zadupeme. Zase nic zvláště komplikovaného, frčíme rychlostí zhruba stromek za minutu. Celý den nás doprovází vrčení traktoru, který se stále vzdaluje. Nakonec mu těch 3600 děr trvalo prý zhruba 10 hodin, takže nás i v pěti lidech zítra čeká ještě docela várka, kdoví jestli to vůbec stihneme.
142. den - úterý - 11.7.2017
Ráno nastupujeme už na osmou, abychom využili hezkého dne. Ráno je sice chladnější, ale přestože bylo v noci jasno, zas taková zime tu není. A když vyleze sluníčko, už zase docela připaluje. Zima v Te Puke je tedy opravdu spíše symbolický pojem :-)
Abychom se u té manuální práce trošku povzdělali, taháme z Joshe moudra o kiwi. Rostliny, které sadíme, nejsou ani zlaté, ani zelené kiwi. Je to odrůda Bruno, která nemá moc dobré ovoce, ale zato má pevné kořeny a vyroste silný stromek. Ten se pak roubuje a tím se určuje, jaké kiwi se vlastně bude pěstovat. Roubováním se také určují samčí a samičí stromky. Samčí stromky mají jenom jednu rostlinu mezi kůly, samičí dvě. Čeho jsme si během trhání vůbec nevšimli je, že ovoce je tedy jenom na stromech v každé druhé řadě. Samičí stromky jsou ale mohutnější a zarostou tak většinu prostoru.
Pěstování zeleného kiwi není nijak omezeno, toho může pěstovat kdo chce a kolik chce. Pro pěstování (přesněji spíše pro prodej do balíren) zlatého kiwi je nicméně potřeba licence od firmy Zespri, která tento druh kiwi vyšlechtila a dohlíží na produkci. A licence je opravdu hodně drahá, letos to bylo 270 tisíc NZD (téměř 4,5 milionu korun) za hektar zlatého sadu. Pro představu, je to zhruba 4,5 násobek průměrné roční mzdy na NZ a za tuto částku tu lze koupit slušný domek. Mimochodem pěstitel potřebuje mít zhruba 4-5 hektarů zlatého kiwi, aby ho kiwi uživilo a nepotřeboval jiné zaměstnání. Pro rozjetí kiwi byznysu tu tedy člověk potřebuje docela hodně slušný kapitál.
Odpoledne nám ještě přijdou vypomoci děti pana pěstitele - 3 malí kluci, nejstarší chodí sotva do školy. Ale pracanti to jsou dobří, běhají po sadu (v kráťáskách a bosky, typičtí malí Kiwíci) a roznášejí stromky do děr, takže můžeme sázet všichni. Podaří se nám tedy dosázet všechny zbylé stromky. Slušný výkon.
143. den - středa - 12.7.2017
Dnes je na řadě přivazování vysázených stromků. Nejdřív je potřeba na každou sazenici navléct plastovou fólii, která chrání mladou rostlinku před postřiky likvidující okolní plevel. Pak k rostlině zarazíme asi 2,5m dlouhou bambusovou tyčku, kterou je potřeba připevnit nahoře k drátu pomocí speciálního klipu. Klipování chce trochu cviku, ale po několika desítkách připevněných bambusů to člověk dostane do ruky. Nakonec musíme projít sad znovu a ještě každou rostlinu připevnit k tyči páskou. Na to nás Josh vybaví páskovacími kleštěmi, které na slabé kliknutí pásku natáhnou a na silné kliknutí pásku zcvaknou sponkou a uštípnou. (Podařilo se mi najít dokonce demonstrační video těchto kleští v češtině :-)) Nápad s kleštěmi je dobrý, horší je provedení, kleště se docela často zaseknou a je potřeba zjišťovat, co se tentokrát pokazilo. Takže nakonec každou chvíli někdo stojí a zkoumá, proč se mu kleště zasekly, případně vyměňuje pásku nebo sponky. Pořád je to ale asi rychlejší, než to všechno dělat ručně.
144. den - čtvrtek - 13.7.2017
Dnes dopoledne jsme poprvé zažili docela slušnou zimu i tady v Te Puke. Zataženo a studený vítr nám zpestřil dopoledne na sadu, kde jsme dokončili naše první 4 hektary vysázeného kiwi. Docela dobrý pocit, když člověk opouští vysázený a přivázaný sad na místě, kde ještě v pondělí stály jenom kůly na poli.
Odpoledne relaxujeme a pomáháme Carlene na zahradě. Přijeli si majitelé pro psa, kterého poslední týden hlídala a přivezli jako poděkování krabičku sladkostí z Queenstownu. Říká se tomu "fudge" a je to podobné jako naše karamelky nebo polské krówki, ale podstatně méně sladké a jemnější a nelepí se na zuby.
145. den - pátek - 14.7.2017
Pozdě večer jsme ještě koukali na zprávy, kde ukazovali záběry z Jižního ostrova, který momentálně zasypal sníh. Z Tasmanova moře se zase přihnal nějaký nečas a přinesl extrémní počasí. Záběry byly podobné, jako když u nás poprvé za rok nasněží - klepající se reportér u krajnice zasypaný sněhem, nicméně zima alla "tři centimetry sněhu, u Muzea čtyři". Pro NZ je to ovšem situace krajně nestandardní, sněží tady obvykle jenom vysoko v horách, kam se pak vydávají zcela cíleně jenom lyžaři s příslušným vybavením. Vůbec tady tedy neznají pojem "zimní pneumatiky" a proto i takový centimetr sněhu na silnici dokáže způsobit pěknou melu. Severní ostrov je z většiny i tentokrát sněhu ušetřen, nasněžilo akorát v centru ostrova, na Mt Ruapehu budou moct konečně otevřít sjezdovky zřejmě, a my jsme docela rádi, že jsme dole v Ohakune zažili jenom mráz a nemuseli stanovat v několika centimetrech sněhu, co tam teď mají. A Wellington dostal ránu větrnou smrští. Záběr na trajekt mezi ostrovy, na který se chystáme za pár týdnů, jak se zmítá v několikametrových vlnách nás úplně nepobavil.
My se ráno probouzíme do docela slušného vichru a lijáku, zase jsme jednou rádi pod střechou a nikoliv ve stanu. Už před polednem se ale obloha trhá a déšť vystřídá občasné slunce. Jdeme za Carlene do kostelní kanceláře, zlobí jí něco na počítači, tak jsme navrhli, že se na to zkusíme mrknout, když jsme ti ajťáci. Nejsme sice specialisti na Windows Live Mail, ale přeci jenom s drobnou pomocí strýčka Googla už jsme vyřešili nejeden vrtoch nejen Microsoftích produktů, takže po chvíli klikání vyřešíme problém i u Carlene. Navíc jí nastavíme automatický podpis mailů, čímž si získáme malé červené plus, a my máme dobrý pocit, že jsme mohli být aspoň trochu užiteční.
146. den - sobota - 15.7.2017
Další pozemek ještě není úplně nachystaný, takže pracovat začneme zase asi až v pondělí. Ráno je dneska obloha úplně vymetená, takže vyrážíme na Papamoa Hills, které tentokrát procházíme hodně důkladně snad po všech stezkách, co tudy vedou, takže tu strávíme téměř celý den.
147. den - neděle - 16.7.2017
Lehce mrazivé ale krásné ráno využíváme k procházce do kostela k presbyteriánům, kde jsme pochopitelně za absolutní exoty, všichni tu klepou kosu, protože jinovatku tu mají asi tak dvakrát za rok. A zjevně to že už zase dávno hřeje slunce v tom nehraje významnou roli :-) Po kostele strávíme ještě skoro dvě hodiny zase u Carlene v kanceláři, protože v pátek po našem zásahu jí zmizely všechny kontakty z Windows Live Mail, takže teď se docela usilovně snažíme je tam vrátit. Nakonec se nám to podaří, ale teda logika tohoto produktu nám zůstává utajena a o nějaké uživatelské přívětivosti tu nemůže být moc řeč.
Odpoledne vyrážíme na návštěvu k Jindrovi - Čechovi, s kterým jsme se seznámili při trhání posledního kiwi sadu. Shodou okolností se k němu na dnešní odpoledne objednal na návštěvu i další český pár, co brigádí v balírně. Takže si užijeme veselé odpoledne sdílením všech možných zážitků ze života Čechů na Novém Zélandu.
148. den - pondělí - 17.7.2017
Bohužel z rodinných důvodů pracovníka, co má chystat kůly na sadu, se začátek sázení odkládá až na zítra, takže máme zase volno. Počasí není nijak zázračné, takže zůstáváme doma a chystáme fotky a články na web. Odpoledne se vydáme do města shánět baterky do karty do auta, které si začlo stěžovat, že jsou vybité, a nemuselo by nám už brzy kvůli tomu nastartovat. Potřebujeme dvě lithiové "pecky", ale ukáže se, že je to zas nějaký nestandardní typ, takže je trochu problém je sehnat a nakonec jsou asi 6x dražší než "pecky" jiných rozměrů. Běs, a přitom taková blbost, jakoby nestačily normální klíče do auta.
149. den - úterý - 18.7.2017
Konečně jsme se zase dočkali a jedeme sázet. Náš tým na dnešek posílila sestra Francouze Bena a její přítel (který ale večer zase odjíždí), takže nám to snad půjde rychleji od ruky. Sad má mít 7ha, sazenic má být zhruba 2x tolik, ale vypadá to teda mnohem větší. Navíc se evidentně se sázením kůlů začalo až včera, takže jsou tu i další stroje a hromada jiných lidí. Narozdíl od minule nám ale tentokrát nikdo nekope díry, jenom máme stroj, který střídavě obsluhuje Josh a Ben. (Dobré je, že Ben má zkušenosti ze stavebnictví, takže mu nedělá problém obsluhovat podobné stroje, tudíž se Josh může věnovat i další organizaci.)
My zkušení pracovníci v kiwi odvětví dostáváme za úkol vysoce kvalifikovanou práci vyměřovačů děr - sprejem děláme tečky mezi kůly na délku bambusové tyče. Greenhorni (neboli zelenáči) roznáší do děr hnojivo v podobě granulovaného ovčího trusu :-P Ne, dělám si legraci, každý dělá, co je zrovna potřeba, bez ohledu na zásluhy v počtu vysázených stromků.
150. den - středa - 19.7.2017
Dnes začínáme s prací o hodinu později, protože se po cestě stavujeme ještě ve školce pro sazenice. Mysleli jsme, že aspoň uvidíme, jak taková kiwi školka vypadá, ale sad mají schovaný v hlubokém údolí, kam vede jenom prašná cesta a protože dneska od rána lehce prší, je z prašné cesty slušná blátivka klouzavka, takže radši zůstáváme na kopci a sazenice nám dovezou traktorem.
Začínáme pracovat v lehké dešti, takže místo bot máme za chvíli jenom blátivé koule, ale naštěstí se počasí ještě před obědem umoudří a zbytek dne už je v pohodě. Do setmění se nám podaří dokončit první 3ha blok, kde je 3200 stromků.
151. den - čtvrtek - 20.7.2017
Na dnešek je předpovídaný silný déšť, ale až na odpoledne, takže ráno vyrážíme s tím, že snad nás čeká jen půlden a trochu si odpočinem - záda nás bolí, na tom se všichni shodneme. Bohužel déšť přichází už po deváté hodině, kdy dokončujeme zbytek sazenic, co jsme včera nestihli. Steve ale přiváží dalších 500 stromků, které je potřeba vysázet, aby neumřely. Slabý déšť se stává vytrvalým a k tomu přichází vítr, ale všichni odhodlaně makají, i když to teda není žádný med. V poledne je konečně hotovo a durch mokří a od bahna vysloveně od hlavy až k patě jedeme konečně domů. Chtěli jsme se vyfotit, ale špinavýma a mokrýma rukama se prostě nepodařilo odemknout telefon, takže důkaz nemáme. Ale paní domácí nám to může dosvědčit, otevírala nám garáž, abychom se mohli svléknout tam, vymáchat nejhorší bahno v kýblu a hodit všechno rovnou do pračky.
Odpoledne urputně sušíme, abychom měli co nejvíce pracovních věcí na zítra suchých, protože má být docela fičák, tak abysme v navlhlých bundách nezmrzli. A čas si krátíme hovorem s paní domácí o různých receptech na vaření a pečení. Je zcela upřímně překvapená, že se dají některé věci vyrobit doma (a že je to u nás úplně běžné), například zavařované okurky. A jablečný štrůdl jsem musela slíbit, že příště upeču.
152. den - pátek - 21.7.2017
Déšť pro dnešek už nebude dle předpovědi tak silný jako včera, ale stejně prší docela dost a po včerejší koupačce v bahně se dneska do práce rozhodně nikdo nehrne, takže se domlouváme na dni volna. Strávíme ho víceméně za počítačem prací na fotkách a webu. O zábavu se nám stará pes, kterého tento týden naše paní domácí hlídá (přividěává si hlídáním psů, takže toto už je třetí během našeho pobytu). Je to devítiměsíční štěně labradoodla a jeho největší zábavou je skákat po lidech případně žrát cokoliv, co jí přijde pod čumák. Carlene je v práci dneska a nechala by psa venku za normálních okolností, ale když jsme doma, tak jsme řekli, že může být s námi uvnitř a nemoknout venku. Ale jakmile chvíli neprší, pouštíme jí ven, aby se trochu vyblbla a neskákala večer po nás i po obýváku.
A dozvídáme se také jednu zajímavou novinku z domova - zatímco my se poflakujeme po Novém Zélandu, zlínská ZOO jako první u nás získala do své sbírky novozélandského kiviho hnědého a dnes vpodvečer se v Lešné otvírá novozélandská expozice. My máme pochopitelně svoje domácí zpravodaje, ale veřejnost o tom informovala například Česká televize.
153. den - sobota - 22.7.2017
Pršet už skoro přestalo, i když občas se přeženene nějaký ten deštík chvilkový, takže Josh usoudí, že v sadu bude ještě dost mokro na to, abychom pokračovali v sázení, tudíž i dneska máme všichni volno. My pokračujeme v práci na webu a odpoledne pečeme slíbený štrůdl, čímž Carlene opravdu dostaneme a olizuje se až za ušima :-)
154. den - neděle - 23.7.2017
Žádné velké sucho dneska není, ale překvapivě to v sadu schne docela rychle, takže můžeme zase celý den pracovat. Sázíme a sázíme, až se z nás kouří. Práce s hnojivem to překvapivě docela zpomaluje, protože když jeden člověk dělá strojem díry, jeden jezdí traktorem s hnojivem, které další člověk hází do děr, jeden seká stromkům kořeny, tak nakonec sází dva. Navíc Josh často dělá ještě nějakou jinou práci, takže sází jeden... Až k večeru začínáme teprve sázet třetí blok, naštěstí už poslední (a nejmenší).
155. den - pondělí - 24.7.2017
Pokračujeme v sázení, kdyby nám bývaly nedošly sazenice, už bychom to dneska dosázeli. Ale jak pracovníci postupně dodělávají ještě nějaké kusy kůlů a drátů, tak Josh přidělal pár dalších děr různě po sadu a zbývá nám ještě asi 100 dosadit, ale tak to už sfouknem zítra rychle. My s Jaime se odpoledne už neúčastníme sázení stromků, dostali jsme další vysoce kvalifikovaný zeměměřičský úkol - vyměřit díry pro stromky živého plotu podél obvodu celého sadu. Vzhledem k tomu, že ještě před pár týdny na tomto místě byla pastvina pro krávy, je sad víceméně ohraničen ohradou, navíc vlastní plocha sadu byla vykolíkovaná a hraniční provázky tu stále jsou. Zdá se to tedy jako poměrně jednoduchý a přímočarý úkol - vpodstatě posunout provázky na vzdálenost půl metru od plotu a nasprejovat díry dva metry od sebe. Ale jak už to tak bývá, praxe je mnohem zábavnější než suchá teorie - ohrada nevede úplně všude, provázky taky nejsou úplně všude a někdy vedou skrz kůly, takže jsou drátem uvězněné v sadu, a celou akci navíc vtipně komplikuje silný vítr. Hádejte, co se stane, když přeříznete provázek a potřebujete vytáhnout 100 metrů zpoza kůlů (a ještě to potebujete udělat co nejrychleji, aby Jaime stihla naměřit díry pro Joshe se strojem, co už je skoro za námi)? Ano, správě, uzel velikosti fotbalového míče. Ale nakonec jsme to s Jaime zvládly a než jsme naměřily celý obvod 7 ha sadu, vypilovali jsme techniku skoro k dokonalosti :-)
156. den - úterý - 25.7.2017
Po několika dnech sázení se dneska vrháme na zábavnější činnosti konečně - nasazujeme plastové ochranné fólie proti sprejům, toho stihneme víc než třetinu a jeden blok bambusových tyček, který je tímto hotov, protože páskování tentokrát nebude, Steve se rozhodl, že to udělá později, až bude stromky roubovat. Po poledni jsme všichni odvoláni na sázení živého plotu. Pro ten se tu používá keř kryptomerie japonská, které familiérně říkáme kryptokeříky, protože roste rychle a vysoko, takže začne mít brzy efekt na ochranu sadu. Spolu s cypřišovcem Laylandovým je to nejrozšířenější strom pro živé ploty kolem sadů v celém širém okolí. Většinu dne s námi pracoval Liam (Joshův mladší bratr), takže jsme se hodně posunuli a už začínáme věřit, že to snad do konce týdne stihneme. Protože v sobotu ráno Josh s Jaime odlétají na 2 měsíce do Kanady.
157. den - středa - 26.7.2017
Dneska se vrátil z cest Belgičan (přítel Francouzsky, co s námi pracuje), tudíž práce zase pokračuje o něco svižněji. A uděláme toho opravdu hodně - dosázíme kryptokeříky a zbývá nám ani ne půlka posledního bloku "obambusovat" a pár řádků fólií. Paráda, zítra to vážně půjde už rychle a hotovka.
Tím jak se ale dodělává na různých částech sadu, potřebujeme se pořád někam přesouvat a tak většinou naskočíme do vozíku za traktor a popovezeme se. Ačkoliv novozélandští zaměstnavatelé jsou si hodně hlídají bezpečnost práce (hrazení pracovních úrazů totiž jde z velké části z jejich kapsy) a během trhání jsme se traktoru nesměli ani dotknout, teď je poznat rodinná atmosféra. A taky v pár lidech se dá uhlídat, aby se někdo naskakující na traktor nezranil. A taková jízda po sadu při zapadajícím slunci, s výhledem na moře a okolní zelené kopečky, jó vážení, to je paráda.
Francouzi (kteří bydlí ve svých autech u Wrightů na zahradě) jsou dneska pozvaní k Wrightům domů a vaří večeři. Nás taky teď večer při odjezdu ze sadu pozvali, tak narychlo domlouváme, že koupíme alespoň víno a zmrzlinu jako dezert. Francouzce se podařilo skrz celní bio-kontrolu "propašovat" pravý francouzský Reblochon (hóóódně hezky smradlavý sýr) a chystají nám originální Tartiflette. Všichni se divíme, jak se jí Reblochon podařilo dostat do země (mimochodem, tady je asi nemožné ho někde koupit), ale prý to normálně deklarovala, zeptali se, ona řekla, že má originálně zabalený sýr, a prošlo jí to (asi si nečuchali :-)). Vzhledem k tomu, že jsme ze sadu odjížděli v šest (hodinu trvá cesta) a pak šli ještě na nákup, večeře se nakonec podává kolem čtvrt na jedenáct. Ale do té doby popíjíme s Wrightovic rodinou vínko u jejich krbu v obýváku a povídáme si. Velice příjemný večer a francouzský Tartiflette fakt mňam. A s Francouzema se tímto loučíme, zítra už je práce jenom na chvíli, takže oni už zvedají kotvy ráno. Třeba se s nimi potkáme ještě někde na Jižním ostrově.
158. den - čtvrtek - 27.7.2017
Ve čtyřech (jenom s Joshem a Jaime) dokončujeme práci v sadu během pár hodin a na oběd už jedeme domů. Sice není hotové ještě úplně všechno, ale víc toho udělat nemůžeme, pořád se pracuje na konstrukci sadu, takže nejsou všechny dráty úplně napnuté a tudíž není bambusová tyčka u všech sazenic. A chybí dosázet pár kryptokeříků v místech, kde se momentálně pořád pohybují bagříky a náklaďáky, nebo naní hotový zásyp díry (novozélandská krajina je hodně zvlněná, takže dalo asi dost práce, než to tu vyrovnali alespoň tak, aby to bylo zvlněné jen přiměřeně). Ale odjíždíme s příjemným pocitem dobře odveden práce. Když jsme sem dorazili, byly tu kůly v části prvního bloku a na zbytku sadu se pořád mohly pást krávy jako donedávna. Dneska je tu vysázených 7 ha kiwi sadu a kolem živý plot.
Odpoledne relaxujeme, počasí už není nic moc, chvíli dokonce i prší. A večer se díváme na novozélandský film Boy, který se točil ve východní části Bay of Plenty.
159. den - pátek - 28.7.2017
Chystáme se pomalu k odjezdu, tudíž je potřeba vyprat (ta hromada hlíny, co máme na pracovním oblečení, chvíli odstranit zabere), vyluxovat a umýt auto a taky si pečeme pár cookies, abychom měli něco dobrého na cestu. Objednáváme si také ubytování ve Wellingtonu na příští víkend a trajekt na Jižní ostrov - hurá. A začínáme se pomalu poohlížet po nabídkách práce kolem měst Nelson a Blenheim, kde by se nám hodilo strávit zbytek zimy.
K večeru se naskok zastavují Josh s Jaime, jedou právě do Aucklandu na letiště, a přišli nám ještě poděkovat z práci (dostali jsme "extra bonus" :-)) a rozloučit se s námi. Nevíme, jestli se s nimi ještě někdy v životě uvidíme, ale každopádně můžeme říct, že se z nás za dobu práce stali docela dobří přátelé.
160. den - sobota - 29.7.2017
Nádherný den, nebe bez mráčku, slunce krásně svítí a my si v tričku libujeme, takhle by ta zima šla :-) Carlene už skoro od začátku našeo pobytu shání někoho, kdo by jí trochu prořezal strom na zahradě, sousedi si stěžují, že jím stíní. Nebyla zrovna nadšená, když zjistila, že nejnižší cenová nabídka je 750$ (asi 13 tisíc Kč). Pár větví vespod pořezala sama a my jí už skoro dva týdny nabízíme, že jí s tím pomůžeme. Nejdřív nechtěla, ale nakonec si dneska dala říct a rozjeli jsme akci strom. A když už jsme byli v tom, prořezali jsme strom pořádně, větve pořezali a skoro všechno odvezli. Ve třech nám to zabralo celý den, ale máme zase jednou dobrý pocit z odvedené práce a pomoci, to člověka zahřeje, i když zajde slunko :-)
161. den - neděle - 30.7.2017
Do kostela dneska míříme do Taurangy k presbyteriánům na Mt Maunganui, protože potřebujeme koupit ve městě ještě pár věcí, než vyrazíme zase na cesty. Vybíráme si ranní bohoslužby označené jako tradiční, což ale víceméně znamená, že se zpívají písně za doprovodu zvuku varhan z jakéhosi moderního elektronického nástroje s klaviaturou, jinak je průběh bohoslužeb stejný. Akorát dneska místo kázání se slova ujímá parta mladých lidí ze sboru, co strávila před nějakým časem necelé dva týdny na tichomořských ostrovech Vanuatu (dříve Nové Hebridy), kde dělali misii mezi místními. Každý z nich má krátké svědectví z pobytu a na závěr zpívají píseň, co společně s domorodci přeložili z angličtiny do místní bislamštiny. Vskutku zajímavé a netradiční. Odcházíme ovšem vysmátí jak lečo, protože na závěr bohoslužeb se zpívá píseň sice s křesťanskými slovy nicméně nápěvem je německá státní hymna. (Ani v Německu se z kostela myslím neline Deeeeuuuuutschland, Deeeuuutschland, üüüüber aaaalles... :-)
Po cestě z Taurangy děláme krátkou vykládku/nakládku doma a frčíme k Čechovi Jindrovi, kde jsme byli před dvěma týdny na návštěvě. Znovu se tu potkáváme s Čechy Markem a Bárou a máme společnou grilovačku neboli barbecue. Krásné teplé počasí dovoluje pořádat tady takové akce i uprostřed zimy, jen holt člověk negriluje večeři ale oběd, aby si užil i to sluníčko. Marek je navíc nadšenec do filmování videí dronem, takže si prohlížíme sady, co jsme před dvěma měsíci trhali také z ptačí perspektivy.
Večer doma balíme a finišujeme fotky, abychom mohli nahrát další část webu, než se znovu vydáme na cesty,
