Taranaki

39. den - čtvrtek - 30.3.2017

Vyrážíme kolem třetí, na silnicích je klid, občas trochu prší, ale jinak cesta docela ubíhá. Když se rozjasní, už vidíme před sebou Mt Taranaki, vypadá to, že spodek je zahalen v mracích, střední část je čistá a vršek je lehce zahalen mlhou. Vzhledem k tomu, že první část má být pralesem, tak by to neměl být větší problém. V 8:40 přijíždíme k návštěvnickému centru DOC v North Egmont, kde je mlha jak mlíko. Během pár minut se vypravíme a míříme do centra se pro jistotu ještě informovat. Chvíli čekáme, dokud se paní snaží vysvětlovat nějaké Japonce, že nízké boty nejsou úplně nejvhodnější, že se jí půjde blbě přes suťové pole - neúspěšně. K našemu vybavení připomínky nejsou, aby taky, vypadáme spíš jak expedice na Everest :-) Paní nám potvrdí, že předpověď na dnešek je vcelku dobrá (jaký to rozdíl oproti včerejšku). Na mapě nám ještě ukazuje, v které části trasy jsou dřevěné schody, nad kterýma je dobré znovu přehodnotit stav počasí a kdyžtak to otočit.

Chvilku po deváté vyrážíme vstříc vrcholu, teda zatím v mlze a jemném mrholení. První část k chatě (Tahurangi Lodge) ale vede po široké kamenité cestě, místy částečně zpevněné, takže mlha není problém. Pozorujeme zase trochu jiný prales, tady jsou stromy hodně obrostlé různým mechem. Brzy se stromy snižují jen do keřů a nakonec jen trávy, když už si to dofuníme k chatě. Už i tohle byl docela strmý stoupák, který jsme vzali docela v tempu, takže z nás lije a občasné mrholení k tomu přispívá spíš marginálně. Narozdíl od několika lidí, co potkáváme absolutně nalehko s plátěnýma teniskama a batůžkem, kam se jim sotva mohla vlézt půllitrová lahev a tatranka, my bereme vážně všudypřítomná varování, že hora je zrádná, takže máme dost oblečení, vody i jídla, abysme tu v případě nejvyšší nouze zvládli přečkat i noc. A takové vybavení se pochopitelně docela pronese.

Nad chatou se cesta zužuje v pěšinku, která míří do kamenité průrvy. Než ale přeskáčeme prvních pár kamenů, mraky se protrhají a zahlédneme první sluneční paprsky. Nad průrvou začínají avizované dřevěné schody, nejdřív si nejsme úplně jistí, že to jsou ty schody, o kterých paní mluvila, když jich je ale nakonec 429, tak je zřejmé, že to je jasné poznávací znamení, kterého si člověk opravdu všimne :-) Na vršku schodů už stojíme v plném slunci, mraky se válí pod náma kam až oko dohlédne a směrem vzůru se tyčí vrchol sopky. Jedenáctá rozhodla, že jdeme dál.

Na tomto místě se hodí zmínit, že Kiwíci si nedělají moc starosti s vedením turistických cest, v drtivé většině případů se jde prostě přímo vzhůru. Nejinak je tomu i tentokrát, cesta značená modrými tyčemi s oranžovým vrškem stoupá kolmo vzhůru k vrcholu, žádné cik cak cestičky jako v Tatrách, totální diretissima prudce vzhůru. Dokud to není tak prudké, vede tudy ještě celkem vyšlapaná cestička, ale jak se dostáváme k prudšímu štěrkovému splazu, je vidět, že každý jde jak to jen trochu jde a zkouší místa, která by nemusela tolik ujíždět dolů. Naštěstí to není tak prudké a není tu tolik velkých kamenů jako na Hoře osudu, takže to není tak nebezpečné. Poslední část výstupu už vede přes skalky a větší kameny, takže připínáme hůlky na batoh a radši si pomáháme rukama.

Pozorujeme tu dva typy lidí - první jsou expedice na Everest v plné polní (dokonce i jeden cepín jsme zaznamenali), druzí jsou na výletě na Kokořín v kraťasech, nízkých teniskách s plochou podrážkou a s batůžky s provázkovými popruhy (chybí už jen Crocsy snad). Trochu nás mrazí, když vidíme, kolik lidí bere výstup opravdu na lehkou váhu. Jednak se může v mžiku změnit počasí (což tu tučně píšou snad v každé brožuře) a jednak minimálně na prostřední pasáži si koledují o vymknutý kotník nebo seknutí některým z extrémně ostrých lávových kamenů do kotníku. Co se počasí týče nakonec měli dneska všichni ohromné štěstí, zranění jsme taky žádná nepotkali, ale spíš to byla šťastná náhoda.

Když dolezeme kousek pod vrchol, otevře se před námi pohled do zasněženého kráteru sopky. Sestup je jen pár metrů, ale i to stačí k tomu, že tu vůbec nefouká, takže můžeme po sněhu pokračovat v tričku. Přejdem kráter a před závěrečným výstupem se posilňujeme obědem jako asi všichni. (Navíc hora je posvátná pro Maory a už dole byly cedule s prosbou, abychom nestoupali přímo na nejvyšší bod a ani ve vrcholové části nejedli a nekempovali.) Z kráteru se chvíli škrábeme na okraj, abychom dobyli vrcholovou část ve 2518 m.n.m. Docela tu už fičí, ale slunce svítí, takže avizované teploty kolem nuly se dle našeho soudu nakonec nekonají. Kocháme se do všech stran letadlovým výhledem na osvícené mraky shora, slušná inverze. Jen na dvou místech kolem Taranaki jsou mraky trochu potrhané, tak vidíme i svah až dolů a kus roviny s políčky.

Po třetí hodině zahajujeme sestup do peřin mraků, které nás zahalují už asi v půlce pasáže se štěrkem. Místy jsou dost husté, že skoro není vidět od tyče k tyči, ale naštěstí se to dost převaluje, takže se každou chvíli trochu prosvětlí a není to na zabloudění. Kus pod chatou slézáme dokonce pod mraky, takže u návštěvnického centra nás před sedmou vítá pomalu se k západu sklánějící slunce. Na chvíli se dokonce otevře pohled i nahoru na vrchol Taranaki. Konstatujeme, že možná dobře, že jsme to ráno neviděli, je to docela dost daleko :-) Výstup to byl pěkný, ne nijak extrémně náročný, ale kolena pochopitelně teď po sestupu trochu cítíme, takže jsme rádi, že do kempu to máme zhruba necelých 10km autem po silnici z kopce dolů a nemusíme řídit až domů.

Po zasloužené sprše večer spokojeně hodnotíme, že jsme zase měli štěstí a podařilo se nám zdolat tuhle ikonickou horu magicky čnící z planin osaměle na okraji ostrova. V tom nám padne zrak na našeho průvodce a uvědomíme si, že fotka Taranaki je i na obalu, tak to jsme prostě nemohli minout :-) Byla to zase další lehce bláznivá hurá akce, ale museli jsme to prostě zkusit. A hora nás tak uhranula, že jsme rozhodnutí se sem po kiwi sezóně ještě vrátit a pobýt tu v okolí víc dní. A máme jedno tajné přání, tak uvidíme, jestli se splní ;-)

40. den - pátek - 31.3.2017

Ráno se nám ze spacáku moc nechce, ale máme to domů docela daleko, takže před osmou se nakonec vykopeme, rychle posnídáme, pobalíme a jedem. Vyrážíme v mlze, která se zdá ještě hustší než včera, takže jsme rádi, že nám počasí na včerejší výstup vyšlo tak parádně. První zastávkou je Stratford, což je městečko, které si zakládá na tom, že je jmenovcem rodiště Williama Shakespeara. Ulice tu jsou pojmenované po postavách z jeho her. Proč se hlavní ulice jmenuje Broadway jsme moc nepochopili, ale zřejmě aby pak mohli říkat, že se hraje Romeo a Julie denně na Broadwayi - mají tu totiž jediný "Glockenspiel" (tak tomu vážně říkají i v angličtině s vysvětlením, že to znamená "Playing Clocks"), no pro nás Čechy prostě slabý odvar orloje ;-) Tady je čtyřikrát denně přehrávaná zkrácená verze Romea a Julie, ukazují se postavy těchto dvou ve třech různých scénách, u toho hraje hudba a je přehráváno i mluvené slovo, z kterého jsme ale neměli zhola nic, přestože jsme stáli přímo pod repráčkem, protože nějaké místní dvě klepny se zrovna tady potkaly cestou z nákupu a musely probrat něco extrémně důležitého. Ale ani tak bysme asi nic neslyšeli, protože tu během těch 5 minut projelo po mokré hlavní ulici asi tak 100 aut a 20 kamionů - no prostě klasické centrum místního městečka :-)

Dále jsme pokračovali po tzv. Forgotten World Highway (silnice zapomenutým světem), která rozhodně dělá čest svému jménu. Tu a tam je tu nějaká zapomenutá osada nebo jenom farma, jinak se střídají pastviny (z kterých se občas dostane přes plot nějaká ta koza, ovce nebo i kráva a postaví se doprostřed silnice) a prales. Několikrát je potřeba vyšplhat kus do sedla, odkud mají být výhledy na Mt Taranaki na jedné straně a Tongariro na straně druhé. Ty dneska bohužel kvůli nízké oblačnosti nevidíme, ale aspoň nás to nerozptyluje a soustředíme se na nekonečné kopečky tohoto kraje. Od cesty se dá vyrazit na celou řadu kratších či delších výletů, my dnes absolvujeme pouze procházku k druhému nejvyššímu vodopádu Severního ostrova - Mt Damper Falls. V příručce jsou dále popsány tyto zajímavosti zhruba 160 km dlouhé silnice, kde snad nebyl kilometr rovně, pořád samé zatáčky - 180 m dlouhý jednosměrný tunel Hobití díra, ručně hloubený, kterému před 30 lety snížili dno, aby byla výška tunelu 7 metrů a vešly se sem naložené náklaďáky s kládami (na to konto konstatujeme, že na NZ jsou pouze dva druhy silnic, ty, na které se náklaďáky s kládami vejdou, a ty, na které se nevejdou, a na těch je daná cedule "Pozor náklaďáky s kládami" :-)); dále tu není žádná benzínka (což není divu, když tu není žádná pořádná osada), a pak tu není signál (na to jsme tu už docela zvyklí). Největší zajímavostí tedy zůstává, že vesnice Whangamomona zhruba v půlce cesty se v roce 1989 vyhlásila samostatnou republikou a každoročně volí prezidenta. Podle nástěnky ve výkladu obchodu jsme usoudili, že tu místních 300 obyvatel (kteří teda musí bydlet někde po kopcích) má docela smysl pro humor, mimojiné dva roky byla prezidentem koza a po ní dva roky pudlík. V místním hotelu vám prý i dají razítko do pasu, nicméně to už jsme se neodvážili zkoušet v zájmu toho, aby nás přísní taiwanští celníci ještě jednou pustili do Taipei na cestě zpět :-)

Pohodovým tempem jsme si Forgotten Highway kroutili asi 6 hodin, takže ve zbytku cesty už jsme udělali jenom jednu krátkou zastávku s vyhlídkou na Tongariro, které se k večeru trochu odkrylo. A po osmé hodině jsme šťastně dorazili domů, kde (světe div se) Uruguajci nehráli fotbal, ale sledovali nějaký seriál, nicméně prožívali to úplně stejně :-)