Popis
32. den - čtvrtek - 23.3.2017
Úplně moc jsme toho nenaspali, přeci jen se nám hlavou honí všechny možné varianty, co se může dneska pokazit. Ve 2:20 zvoní budík, tiše vstáváme, abysme nevzbudili Rachel ani Sarah, a za 15 minut sedíme v autě a svištíme si to přes Rotoruu a Taupo až k národnímu parku Tongariro. Musíme uznat, že se tu v noci řídí docela dobře - všechny silnice mají důsledně pruhy uprostřed i na krajnicích, často doplněné odrazkami, a každá zatáčka je až úsměvně důsledně avizovaná včetně doporučené rychlosti, jakou je zatačku vhodné projet. Přesto je užitečné, že se můžeme v řízení střídat a můžeme jet tak vlastně v kuse, bez potřeby větších přestávek. A tak si to společně s hromadou kamionů v obou směrech pádíme noční krajinou a co je venku identifikujeme pouze po čichu - sirné výpary v geotermálních oblastech kolem Rotorui a Taupa se opravdu nezapřou :-)
Kolem půl šesté přijíždíme po zhruba 250 km na parkoviště Ketetahi, což je cílový bod našeho dnešního treku. Ačkoli se tu nocovat oficiálně nesmí, stojí tu několik aut, kde spí výletníci. Není divu, absolvovat takový noční přejezd je docela náročné, kdoví, jak se to na nás dneska ještě podepíše. Dáváme si druhou snídani a chystáme se vyrazit. V 6:15 přijíždí mikrobusy, které nás převáží asi 30km na začátek treku na parkoviště Mangatepopo. Náš řidič je takový dobrý týpek, co ze sebe furt něco strašně rychle chrlí. Po cestě nám pojmenuje všechny okolní hory a než nás vypustí na cestu, zazpívá nám ještě maorskou písničku (dlužno říci, že rozdíly mezi jeho angličtinou a maorštinou nám připadají minimální :-)), vyfotí nás a rozdá navštívenky, ať se ozvem, až štastně dorazíme k autu.
Ještě za tmy vyrážíme před sedmou na náš první Great Walk. Jako tzv. Great Walk je hodnoceno 9 nejlepších treků na NZ. Jsou to vícedenní pochody s přespáváním na určených chatách nebo v kempech, které se musí v sezóně rezervovat dopředu. Pochopitelně bychom je rádi absolvovali všechny, ale jednak je ubytování poměrně hodně drahé a často zamluvené dlouho dopředu. A jednak některé treky jsou také mimo sezónu nebezpečné bez průvodce a/nebo alpinistického vybavení a potřebných zkušeností. To je přesně případ treku Tongariro Northern Circuit, který je z velké části v zimě pod sněhem. Proto jsme se rozhodli absolvovat jenom tuto jednodenní část, která prý zahrnuje to úplně nejlepší z celého treku, tak uvidíme :-)
Trek je to velmi populární, i teď vlastně už mimo hlavní sezónu vyráží na trek desítky lidí, a DOC mu zjevně věnuje velkou péči. Cesta je upravovaná, z části po dřevěných chodnících pobitých plastovou sítí, aby mokré dřevo neklouzalo. Všude jsou informační cedule, že jde o trek alpinskou krajinou a jaké je vhodné vybavení, jiné cedule varují před nebezpečím plynoucím z faktu, že cesta vede přes aktivní vulkanickou oblast. (Později se ukazuje, že přes veškerou snahu DOC ne všichni jsou schopni vzít si aspoň pořádné boty, ale dlužno říci, že když člověk absolvuje jen základní trasu bez odboček, tak se to dá v pohodě i v teniskách, je to choďák ;-)).
Pochodujeme vstříc "měsíční" krajině a nemůžeme se ubránit srovnávání s trekem přes Duhové hory na Islandu, akorát tady je poněkud více života (na chodníku i mimo něj). První krátká odbočka vede k Soda Springs, což je však nijak zvlášť zajímavý vodopádek, a tak spíš pozorujeme daleko na obzoru Mt Taranaki, jak se tyčí v rovině, typicky zahalená ve spodní části do mraků, a už si brousíme zuby na Mt Ngaruhoe, která roste vzhůru přímo nad námi.
Odbočka na vrchol přichází zanedlouho, vypadá to jako docela kousek, ale rozcestník ukazuje 3h i s návratem, takže to bude asi dost drsné. A taky že jo, mizí upravovaná cesta a vidíme jen tyče značící cestu rovně kolmo vzhůru skrz suťoviště a kameny. Každý si tu vybírá cestu, která mu v silně nestabilním terénu připadá nejlepší. Škrábeme se nahoru hromadami sopečného štěrku a při každém kroku nám noha ujede o skoro celou vzdálenost zpět, na mysli vytane pohádka o Rumcajsovi: "Byla to dlouhá služba, klubka neubývalo, protože kněžna vždycky dvě očka upletla a tři vypárala." Navíc je však potřeba být docela dost ostražitý, protože každou chvíli se někomu nad námi uvolní pod nohama kámen a řítí se poskakujíc tam a zpět rovnou na hlavy dalších lidí. Sopka Mt Ngaruhoe ztvárnila horu Osudu v trilogii Pán prstenů a dlužno říci, že Frodova námaha, než se na horu vyškrábe, je vlastně docela slušně založená na pravdě :-) Narozdíl od Froda naše námaha trvá jen něco přes hodinu a můžeme na vrcholu pohlédnout do impozantního (stále lehce dýmajícího) kráteru, vypadá opravdu zlověstně. Docela fouká, tak oblékáme bundy a v závětří za kamenem zdoláváme vrcholový oběd. Poté se vydáváme na obcházku celého kráteru, abychom si užili 360° výhled do okolní krajiny. Zvláště se nám líbí pohled přes modrá jezírka směrem k Mt Ruapehu s bílou čepicí jediného ledovce na Severním ostrově.
V malém sedle pod vrcholem kráteru máme cestou nahoru i dolů štěstí na lidi s poněkud nečekanými otázkami. Nejprve se nás kluk ptá, jestli jsme cestou nahoru neviděli jeho klíče od auta se žlutým přívěskem. Musíme ho pochopitelně zklamat, ale v tomhle terénu by je myslím nenašel, ani kdyby přesně věděl, kde mu vypadly... Cestou dolů tu pak potkáváme holku, která se zcela naivně ptá, jestli nevíme, proč se tu odevšad tak kouří. Informace, že stojí na aktivní sopce, ji zcela upřímně překvapí (evidentně nečetla ani jednu z těch mnoha cedulí, co tu o vulkanické činnosti podél cesty jsou...).
Cesta dolů je v podstatě takové štěrkové lyžování, naše boty z toho jemného prášku asi nebudou úplně na větvi, ale co se dá dělat. Snažíme se jít bokem od průvodu směrem nahoru, aby nikoho neohrožovaly laviny štěrku a kameny, co se rozjíždí pod našima nohama. Po 4,5 hodinách stojíme bez nehody zpět u odbočky z hlavní cesty a hodnotíme, že tento výstup byl asi nejdrsnější, co jsme kdy kde absolvovali.
Mezitím nám napsal Josh, že máme být připraveni na zítra, že by mohly projít testy prvního kiwi sadu, ale že to potvrdí až ráno. Tak to by bylo skvělé načasování, kdybychom šli zítra do práce.
Pokračujeme dále po cestě přes kouřící náhorní planinu na tzv. Ďáblovo schodiště vedoucí na vrchol Rudého kráteru, odkud ještě volíme odbočku na vrchol samotného Mt Tongarira, vzhledem k pokročilému času už to bereme trochu poklusem, ale stojí to za to. Pak už jsme na treku v podstatě sami, ale musíme už pohnout, přeci jen cesta je dlouhá a abysme to stihli do tmy. Procházíme kolem barevných Emerald Lakes až k Blue lake, kde se posilňujeme druhým obědem. Pak už nás čeká jenom cik cak sestup, kdy můžeme celou cestu pozorovat v dálce jezero Taupo lesknoucí se v pomalu zacházejícím slunci. Od zavřené chaty Ketetahi je to už jen kousek po loukách a zbytek sestupu vede pralesem podél řeky, která se podle cedulí může kdykoliv stát proudem sopečné lávy.
Už se stmívá, když dofuníme v půl osmé na parkoviště. Hned se na nás vrhne nějaká holka, jestli jsme prý nepotkali vousatého kluka; hned poté jiný kluk, jestli bysme je nehodili na parkoviště Mangatepopo (zjevně se jim nechtělo platit za busy) a nakonec pán z auta, jestli jde za námi nějaká partička, že tam na ně čeká. Evidentně už dlouho zeshora nikdo nedorazil :-)
Sice je to úplně na druhou stranu, ale trochu s Frantíky soucítíme a aby nemuseli po asfaltu, házíme je na silnici k Mangatepopo (posledních pár km po gravelu už si musí dojít, i naše dobročinnost má svoje limity, máme benzín na dně). Otáčíme auto a vracíme se zpět směrem Tauranga. Přijíždíme v půl dvanácté a jsme opravdu rádi, že můžeme padnout do postele. Byl to opravdu výživný den. Ale trek parádní ;-)
