Wellington

162. den - pondělí - 31.7.2017

Ráno balíme, vyklízíme pokoj a loučíme se s Carlene. Nám i jí je opravdu líto, že se musíme rozloučit a že se tak nejspíš už nikdy neuvidíme. Kolem desáté vyrážíme znovu na cesty. Máme plán na následující týden, během kterého chceme procestovat zbytek Severního ostrova, co jsme ještě neviděli, zakončíme to dvoudenním pobytem v hlavním městě Wellington a v neděli ráno hurá trajektem na Jižní ostrov. Jsme spokojení, jak jsme si to hezky naplánovali všechno, ale naši radost brzy utlumí auto. Při přidání plynu ve vyšších rychlostech (kolem 70-80 km/h) sebou auto cuká, jako by člověk špatně řadil. Začlo to vlastně už včera cestou od Jindry, ale dneska je to mnohem horší, někdy to cuká vážně hodně a několikrát za sebou. Bojíme se, jestli třeba nevyvstal nějaký problém po výměně oleje, moc jsme s autem od té doby nejezdili. Ale kontrolky žádné nesvítí, tak těžko říct, co se může dít.

Když přijíždíme do Rotorui, rozhlížíme se po nějakém servisu, abychom se tam poradili, ale zrovna žádný nemíjíme, tak pokračujeme dále na Taupo. V kopci za městem už ale auto cuká opravdu hodně, najednou oranžová kontrolka poruchy, v zápětí červené baterky a oleje. Okamžitě zastavujeme na krajnici a řešíme, co dál, asi jsme v té Rotorui vážně měli někde zastavit, doprčic... Měsíc nám stojí auto na dvorku a mohli jsme ho mít v servisu libovolně dlouho a teď zrovna, když máme naplánovanou každou hodinu a koupený lístek na trajekt, tak nám to chcípne uprostřed lesa, napakované věcma. Zákon schválnosti, klasika.

Už začínáme lovit číslo na asistenční službu, když už jsme si to zaplatili, ale naštěstí po novém nastartování už svítí jen oranžová kontrolka, červené zmizely. Chvíli googlíme, co přesně tahle kontrolka znamená (my jsme věděli, proč chceme manuál, když jsme to auto kupovali), ale dozvídáme se jen, že signalizuje nějakou obecnou poruchu. Je možné, že není dobře dovřené víčko nádrže, ale to se ukáže jako mylná hypotéza. Rozhodneme se tedy pomalou jízdou vrátit 15 km zpět do Rotorui, kde jsme si už vygooglili nějaký autoservis. Rozhodovacím klíčem je, že ze servisů, co jsou nejblíže má jako jediný na Google tři 5-hvězdičkové recenze. Ve skutečnosti ale moc valně nevypadá, nikdo si nás tu nevšímá a v kanceláři visí nějaké diplomy psané v "rozsypaném čaji". Rozhodneme se tedy obhlédnout ještě okolí, další servis už vypadá alespoň trochu udržovaně, ale taky si nás tu nikd nevšímá. V autorizovaném Holdenu (australská divize General Motors) nám slečna s úsměvem tvrdí, že se nám podívají i na Hondu, ale dnes odpoledne krátká diagnostika a oprava nejdříve za týden. To není moc pozitivní, to už chceme být dávno na Jižním ostrově.

Vracíme se tedy do původního servisu, kde už si nás chlápek všimne. Vousatý obr s asijskými kořeny, ale jednoznačně kiwáckou angličtinou, se po vysvětlení problému tváří, že to je jednoznačně na výměnu řazení, může nám to udělat, ale ne dneska, možná ani zítra ne. Ale je ochoten auto projet, načež prohlásí, že to bude spíš asi něco jiného a nabídne nám diagnostiku za 50$, provede ihned. Fajn, alespoň něco. Diagnostika mu nahlásila závadu na snímači otáček klikové hřídele, pročež prohlásí, že tenhle případ už jednou u stejného auta měl a že to vyřeší výměna svíček. Navíc je ochoten to udělat hned, takže si plácnem, jelikož my tomu ale vůbec nerozumíme a nezbývá nám, než důvěřovat. Za hodinku je vyměněno a ještě nám v průběhu servisu poradil, jak ze startovacího čudlíku sundáme víčko a pak můžeme pro nastartování normálně používat klíč a neřešit, že auto už zase hlásí, že startovací karta má vybitou baterku. Jestli to opravdu bude všechno fungovat, tak máme neuvěřitelné štěstí a servis LRC Automotive v Rotorui můžeme doporučit všemi deseti.

Pokračujeme tedy dál na Taupo a počasí, které se kolem Rotorui zatáhlo a ochladilo, se teď zase vylepšuje a s ním i naše nálada. U jezera Taupo si dáváme oběd a užíváme se výhled na zasněžený NP Tongariro. Původně bylo v plánu národní park objíždět a na západní straně někde hledat dopravní značku, na které je pták kivi s lyžema, ale na to už dneska bohužel nemáme čas, takže tuhle fotku budeme muset oželet. Jedeme tedy přímo po Desert Rd na východní straně parku a dneska narozdíl od posledně i trochu něco vidíme. K večeru pak odbočujeme z frekventovaného hlavního tahu SH1 na Manawatu Scenic Road a zase si užíváme malinkou klikatou silnici krásným opuštěným kaňonem.

Stmívá se už trochu později, ale v šest už je stejně tma jako v pytli, když tu najednou narážíme (málem doslova) na uzavírku naší silnice. Ale ne, do kempu to máme 20 km do vedlejšího údolí, vrátit se a objet to z druhé strany, to je tak na tři hodiny. Na mapě to vypadá, že jediná jiná šance je to vzít "zkratkou" přes hory, ale to bude určitě gravel road. A taky, že jo, navíc každou chvíli zakrývá půlku úzke hrbolaté cesty vyvrácený strom. Naštěstí tentokrát už nás naše autíčko zase podrží a po čase klikatění se zase dostáváme zpět na asfaltovanou Scenic Road. Trochu jsme čekali, že se ocitneme uprostřed té uzavírky, ale naštěstí jsme jí přesně objeli, uff.

Po třech kilometrech jsme konečně v kempu Piripiri, je ale dole u potoka a cesta i celý kemp je dost rozbahněný. No snad se odsud ráno nějak dostaneme. Na další improvizaci už dneska nemáme, i tak to byl dost emocionálně náročný den.

163. den - úterý - 1.8.2017

Ve 3:45 nás budí první kapky deště. Moc se nerozmýšlíme a vystřelíme ze spacáků a vyvážíme auto zpět na silnici, i tak to trochu klouzalo a to je většina bahna ještě pořád víceméně zaschlá. Balíme ležení a popojíždíme pár kilometrů dále údolím, kde u začátku nějakého treku zaparkujeme na malém plácku a do sedmi si ještě trochu zdřímneme na sklopených sedačkách.

Na ráno máme naplánovaných asi hodinový výšlap na kopec po No.1 Track, odkud by měl být krásný výhled na okolní hory, ale prší a když vyjedeme k začátku treku, vede cesta dál akorát do mraků, takže to nemá smysl ani začínat. Ranní trek tedy musíme preskočit a pokračujeme dále. Za normálních okolností bychom zřejmě projížděli údolím Manawatu, ale kvůli povodním je cesta údolím již několik týdnů zavřená, takže musíme jet objížďkou přes hory, která nás nicméně vede kolem vyhlídkové plošiny na Te Apiti Windfarm - po okolních kopcích je tu rozeseto 55 větrných elektráren, které jsou schopny generovat energii, která uspokojí 45 tisíc domácností ročně. Místo je to údajně více než vhodné, protože údolí Manawatu funguje prý jako obrovský přírodní trychtýř, kde vanou konstatní vysokorychlostní větry. Elektrárny byly vybudovány během roku 2004 a byly to vůbec první větrné elektrárny, které začaly zásobovat elektřinou celonárodní síť, do té doby větrné elektrárny fungovaly pouze lokálně. Bohužel dnes není zrovna prvotřídní viditelnost, takže vidímě elektráren jenom pár, nicméně vichr tady vane solidní, to můžeme potvrdit.

Dále se zastavujeme v městečku Masterton, abychom zjistili nějaké podrobnosti o treku na Mt Holdsworth, který jsme měli v plánu absolvovat zítra. Trochu jsme čekali, že nám to paní začne rozmlouvat, že je tam sníh a máme počkat do jara, ale tentokrát nikoliv, jenom konstatuje, že zítra tam má sněžit, takže doporučuje počkat na čtrtek nebo pátek, kdy je předpověď počasí příznivější. Novozélandská předpověď počasí tentokráte výjimečně koreluje s naší norskou, tudíž posouváme výšlap na čtvrtek, jelikož v pátek odpoledne už chceme být ve Wellingtonu.

Z Mastertonu děláme odbočku k pobřeží na Castlepoint, což se posléze ukazuje jako opravdu luxusní volba. Na rozeklaném útesu stojí parádní maják, který se stará o opravdovou fotogeničnost místa. Ale i procházka kolem zátoky na Castle Rock a po pláži zpět rozhodně není k zahození. Skvělé navíc je, že v tomto deštivém dni nám tu téměř celou dobu neprší, takže tu nakonec trávíme celé odpoledne. Večer se pak vracíme do Mastertonu a kempueme zadarmo u jezera Wairarapa.

164. den - středa - 2.8.2017

Hvězdné nebe v 6h ráno nás motivuje k tomu, abychom ještě jednou zkontrolovali předpověď počasí a nakonec se rozhodujeme k návratu k plánu A, tedy výstup na Mt Holdsworth dnes. Ale už během přejezdu k nástupu na trek zase lehce prší, tak to nakonec málem zase otáčíme, ale po chvíli laborování navlékáme Gore-Tex a vyrážíme za lehkého deštíku vzhůru.

Po zhruba hodině výstupu se dostáváme z pralesa na skálu, odkud je výhled alespoň do údolí, kudy jsme přijeli. Jsme kousek pod hranicí mraků, takže pokračujeme dále do pralesa a do mlhy, ale občas se ukáže průzor na modré nebe, tak máme pořád naději, že polední polojasno v předpovědi vyjde. První oběd si dáváme na Powell Hut zhruba ve 1200 metrech nad mořem.

Jen pro srovnání s českými poměry - lezeme na Mt Holdsworth s výškou 1475 m.n.m, což je srovnatelné například s Pradědem (1491 m.n.m.), tam však člověk obvykle začíná výlet v Karlově Studánce, která je zhruba 800 m.n.m., tady na Novém Zélandu si člověk ty hory užije doopravdy skoro celé, jelikož se vlastně doslova zvedají od mořské hladiny. Dneska jsme kupříkladu začínali ve zhruba 300 m.n.m., takže ačkoliv neslézáme žadné velehory, stoupání je to i tak slušné.

Z Powell Hut pokračuje stezka už sněhem, nejdříve pár sněhových ploten a pak už konstatní pokrývka, místy vyfoukaná na skálu, ale jinda zase pěkně nahromaděná, že se kolikrát v měkkém sněhu propadneme až po pás a zdaleka nejsme ještě na skále. Kolem jedné hodiny jsme na vrcholu, ale výhled není nijak zázračně daleký, jsme prostě v mraku. Zkoušíme ještě chvíli pokračovat dále hřebenovkou (výstup je součástí 2-3 denních Jumbo Circuitu), ale počasí se nijak zvlášť nelepší, takže se zase vracíme zpět. Mraky ale trochu vystoupaly, takže z Powell Hut při druhém obědě už máme alespoň výhled do roviny pod horami.

Po 9h túře se vracíme zpět k autu, ačkoli počasí nebylo zrovna luxusní, nebylo to nakonec zas tak špatné, alespoň nepršelo. Ale má to mimosezónní výletování i svoje výhody - nepotkali jsme dneska v horách vůbec žádné jiné lidi, to je vlastně luxus samo o sobě. Liduprázdnost má taky další výhodu, můžeme po túře provozovat svůj "oblíbený sport" - umývání se pod kohoutkem v umyvadle na WC :-) Už za tmy pak přejíždíme do kempu na Cape Palliser. Po cestě autem obvykle posloucháme náhodně přehrávané písničky a nahrávky, co máme uložené v telefonech. Dneska večer se z telefonu ozve slavnostní zvuk varhan a oběma nám dojde, že to je nahrávka z naší svatby, a my jsme si celé čtyři roky neudělali čas, abychom si ji v klidu celou poslechli. Tak teď ten čas konečně máme.

165. den - čtvrtek - 3.8.2017

Včera jsme dorazili pozdě večer, takže dneska relaxujeme po treku a spíme až do půl osmé. Po snídani vyrážíme k majáku na Cape Palliser. Už po cestě tam potkáváme první tuleně - válejí se v trávě přímo u cesty a vypadá, že je ani projíždějící auto nemůže rozházet. Cestou od majáku se zastavujeme v tulení kolonii na výběžku se skálou, na kterou vylezeme a pozorujeme tuleně jako v ZOO. Jsou jich tu desítky, možná stovky (je to největší tulení "líheň" na Severním ostrově). Člověk by k nim neměl chodit blíž než na 20 m a hlavně nestát mezi nimi a mořem (aby se necítili ohrožení, že jim odřezáváte únikovou cestu), ale někdy to jde docela těžko, jsou úplně všude.

Vymrzlí z pozorování tuleňů přejíždíme k Putangirua Pinnacles, což je další z lokací, kde se natáčely scény z Pána prstenů. Vydáváme se nejprve údolím k úpatí skalních věží. Z větší vzdálenosti vypadají impozantně, ale trochu nás znejistí, když zjistíme, že struktura věží je značně nestabilní - de facto drží obrovské kameny pohromadě jen díky hromadě bláta. Ačkoli nás každou chvíli spláchne malá přeháňka, pokračujeme v treku na vyhlídku a okruhem přes druhý hřeben se vracíme zpět. Po cestě procházíme přes několik exponovaných míst s nádhernými výhledy na okolní útesy a moře a dokonce v dálce identifikujeme obrysy Jižního ostrova.

Dnes ještě za světla stíháme projet místní vinařskou oblastí a zastavujeme se i ve vinařském městečku Martinborough, které je sice docela pěkné, ale na to, že to má být největší vinařská oblast Severního ostrova tu moc vinic nemají. Spíme zase zpět pod horami v kempíku na Bucks Road End a je to naše poslední kempování na Severním ostrově.

166. den - pátek - 4.8.2017

Dnes nás čeká poslední etapa do Wellingtonu. Nejprve musíme zdolat sedlo Rimutaka, kam vede krásná serpentinová silnice, ale v sedle je mlha, takže bohužel nic nevidíme a sjíždíme dolů na druhou stranu dalšími serpentinami. Zastavujeme v Kaitoke Regional Park, kde se natáčely scény z Pána prstenů, odehrávající se v Roklince (Rivendell). Jako jednu z mála lokací, co jsme už navštívili, si toto z filmu vybavujeme a jsme zvědaví, jak toto elfské údolí ve skutečnosti vypadá. Je jasné, že kamenné budovy tu nejsou, ale co hůř skály a vodopády natočili ve Fiordlandu a sem to jenom počítačově přimontovali, takže tu vlastně není vůbec nic - zalesněné údolí, kde teče potok, stejné jako každé jiné tady. A dokonce i podzimní barvy museli na stálezelených listnáčích dodělat počítačově. Roklinka je tedy ještě více smyšlená, než by člověk čekal :-)

Během naší návštěvy u elfů se nicméně zvedly mraky, takže se rozhodneme vrátit zpět do sedla Rimutaka a rozhlížíme se do kraje na obou stranách a pak ještě vylezeme kousek na Rimutaka Hill a užíjeme si výhled opravdu kruhový.

Je 11h, za hodinu jsme se nahlásili příjezd na Airbnb ve Wellingtonu, ale je to zjevně samoobslužné, takže ještě jedeme do Paraparaumu obhlédnout západní Kapiti Coast. Celkem náhodou to bereme malou silničkou v úzkém údolí, které je fakt pěkné, akorát je to trochu o strach, že se v nějaké zatáčce s někým protijedoucím srazíme, ale naštěstí to zvládáme bez nehody.

Obědváme na pláži a pak už jedeme opravdu do Wellingtonu. Pronajali jsme si Airbnb, které je podle hodnocení kapánek zašlé, ale je to nejlevnější ubytování v hlavním městě, je hodně blízko do centra a dá se tu parkovat. Ve skutečnosti je to už spíš squat, každý pokoj polorozpadlého domku pronajímá majitel jiným cestovatelům, sám tu vůbec není (ani se mu nedivíme) a píše, že nám dá slevu, když si vyměníme povlečení (povlečení jsme si vyměnili, sleva se nekonala, ale to jsme ani nečekali, když se to platí předem), ale parkujeme na jeho rezidentském místě před domem a do centra je to vážně 2 minuty chůze, takže něco za něco holt.

Vyrážíme do Te Papa muzea (novozélandské národní muzeum), má to 6 pater, takže to musíme brát trochu hopem, ale za 2,5h do zavíračky stíháme skoro všecko, akorát je zavřená venkovní expozice Bush City a výstava Gallipoli, tak se nejspíš zítra ještě vrátíme. Z muzea pokračujeme na nedaleký večerní trh na Cuba Street, který bychom pojmenovali jako hooooodně lumpenkavárenský - asi dvacítka ošuntělých stánků umístěných v zašlém vnitrobloku, stánky nabízející téměř výhradně jídlo, ale za to opravdu pestrou mezinárodní kuchyni, kamenné krámky jsou také otevřené, většina z nich jsou antikvariáty, všude lucerničky a uprostřed živá hudba v podání místního kytaristy. Zajímavá změna z rušné ulice plné hlučných hospod v pátek večer :-)

167. den - sobota - 5.8.2017

Celodenní prohlídku města zahajujeme v půl osmé výstupem na Mt Victoria, co máme vlastně hned za domem. Je odsud krásný výhled na celé město, které se rozrůstá mezi kopci chránící přístav v centru. Slézáme dolů na nábřeží a pokračujeme k muzeu Te Papa, kde chceme navštívit, co jsme včera nestihli. A jsme rádi, že jsme se sem i přes hezké počasí vrátili, protože zvláště výstava Gallipoli je opravdu kvalitně a hodně emotivně udělaná a v životním příběhu osmi obyčejných Novozélanďanů přibližuje operaci Dardanely, do které se po boku Spojenců zapojili významnou měrou i novzélandští vojáci, a která skončila poměrně slušným fiaskem a ztrátou desetitisíců životů na obou bojujících stranách.

Obědváme na sluníčku na nábřeží a je tu docela teploučko na to, že jsme v největrnějším hlavním městě na světě :-) Po nábřeží pokračujeme až k novozélandskému parlamentu a katedrále. Odsud vystoupáme na další kopec do botanické zahrady a projdeme se až k městské lanovce, která velice připomíná nám důvěrně známou lanovku petřínskou. K večeru ještě procházíme střed města a zakončujeme den zase na (jiném) nočním trhu na Cuba Street plném mezinárodní kuchyně.

Musíme konstatovat, že město se nám opravdu líbí, přístav a nábřeží jsou úplně parádní, byznys centrum s věžáky dává dojem opravdového velkoměsta, ale vlastně je to centrum maličké a celé na pěšky. Všude kolem jsou kopce, kde mají zachované parky, a tudíž dostatek zeleně. A člověk se může proplétat spletí uliček a schodů, kdy má pocit, že musí skončit u někoho na terase a taky někdy doopravdy skončí :-) Trochu škoda je, že spousta obytných domů je opravdu hodně zašlých, oprýskaných a zanedbaných, ačkoliv v nich zjevně někdo vesele bydlí. Ale jinak je Wellington fakt paráda.

168. den - neděle - 6.8.2017

Vstáváme brzy a balíme, abychom mohli v 7h vyrazit. Do přístavu trajektu je to sice jen 10 min jízdy autem a check-in je až do osmi hodin, ale nechceme nic riskovat. Je krásný barevný východ slunce, který si všichni ve frontě na trajekt fotíme, když tu najednou rána - na dálničním mostě nad námi nabouralo auto do svodidel, asi se řidič taky kochal. Hned je tu dopravní zácpa a přestože je v opačném směru, než jsme přijeli, jsme rádi, že jsme vyrazili zavčasu a už se nás to netýká.

Naloďujeme se na obrovksý trajekt (kapacita 1350 pasažérů) a vyrážíme dokonce s několikaminutovým předstihem na údajně jednu z nejkrásnějších plaveb trajektem na světě. Škoda, že nám to dneska asi trochu pokazí počasí, mělo pršet, ale zatím je naštěstí jen zataženo a fouká, takže se můžeme z vrchní paluby ještě naposledy pokochat Wellingtonem, tentokrát z mořské perspektivy. Jak ale vyjede do Cookovy úžiny, vítr zesílí, zvětší se vlny a vidíme, že ve Welly už docela slušně lije a nás to za chvíli čeká taky. Dáváme sbohem Severnímu ostrovu a jdeme se dovnitř najíst.