Popis
114. den - úterý - 13.6.2017
Původně jsme chtěli z Te Puke vyrazit už dneska ráno, ale nestihli jsme dodělat všechny fotky na web, tak jsme odjezd odložili až na odpoledne. S vidinou toho, že Uruguajce za pár hodin už navždy opustíme, zcela ignorujeme jejich trvalý řev, hudbu a nepořádek. Za poslední 3 dny byl pořád alespoň jeden vzhůru a dělal virvál, přestože ostatní kumpáni pospávali porůznu po celém bytě.
Po nahrání fotek na web za hodinu sbalíme zbylé věci, napakujeme auto a po 16h vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím. Až po cestě zjišťujeme, že u Hamiltonu, kam jsme chtěli dneska dojet, není žádný kemp, takže nakonec končíme už u řeky v Little Waipa Reserve, kde jsme spali poslední noc, než jsme se stěhovali do Taurangy a pak do Te Puke.
Prší, takže večeříme chleba v autě a stan stavíme rychle během slabší fáze deště. Docela fouká, ale snad nebude moc velká zima, ta jediná nás trochu straší poté, co jsme opustili střechu nad hlavou a jedeme stanovat v zimním období.
115. den - středa - 14.6.2017
Noc byla teplá, ale občas měl opravdu extrémně silné poryvy, až jsme mysleli, že to stan nevydrží. Jednou se dokonce celá zadní část promáčkla až na zem, naštěsti tyčky jsou hodně pružné, takže jsou jenom trocu ohnuté a stan je v pořádku. Dlouhou část noci jsme byli kvůli větru vzhůru, až jsme se nakonec rozhodli přeparkovat auto co nejblíž stanu jako závětří. Trochu to pomohlo a nad ránem jsme se i na chvíli usnuli. Budík v 5:30 nezvládáme poslechnout a vylezáme až o hodinu později. Je sice ještě tma, ale vstát musíme, máme toho dneska v plánu hodně a dny jsou krátké.
V Hamiltonu doplňujeme zásoby a pokračujeme do Raglanu. Vypadá to, že největší deště už jsou pryč, skrz potrhanou oblohu občas vykoukne i slunce. Pořád fouká, ale nijak zvlášť studeně. Počasí je tedy docela slušné, proto nás překvapuje, když se v infocentru dozvídáme, že ani jeden z treků, které jsme měli v této oblasti naplánované, nám paní kvůli počasí nedoporučuje. Snažíme se zjistit, jestli jsou treky nějak poničené, nebo proč na ně nesmíme, ale dozvídáme se jen zcela striktně, že je špatné počasí, co na tom jako nechápeme. Zřejmě jsou tu z té zimy víc vyklepaní, než by bylo nutné (ačkoli párty venku, to je normál, to zas nechápem my :-)). Každopádně nám odpadá půldenní trek, co byl v plánu, takže máme hromady času.
Brouzdáme Raglanem, je to vyhlášené surfařské město, čemuž odpovídá i obsah krámků na hlavní ("westernové") třídě. Ale jinak nás město (až na jedny prolézačky :-)) ničím zvlášť nezaujme. Pokračujeme tedy dále podél pobřeží na jih a obhlížíme vyhlášené surfařské pláže Ngarunui Beach a Manu Bay. Pro surfařské fajnšmekry: Je tu jeden z nejdelších levých brejků na světě. Překlad pro nesurfaře: Hooodně velkých vln. A to dneska zřejmě ani "nebyly vlny", protože vidíme surfaře jenom jednoho.
Další zastávkou je vyhlídka na Te Toto Gorge, kterou prodlužujeme procházkou po okraji útesu až kam se dá. Fičí teď fakt hodně silný vítr, skoro se do něj dá opřít a musíme dávat pozor, aby nás některý nečekaný náraz neshodil z okraje útesu. Obhlížíme také trek na vrchol Mt Kariori, který jsme chtělu dneska dát, a nezdá se nám, že by tu místo cestiček byly potoky, nebo bůhví proč jsme sem nesměli. Ale už je pozdě, abysme ho dneska začínali.
Pokračujeme tedy dále po štěrkové cestě téměř opuštěnou krajinou podél pobřeží dále až k vodopádům Bridal Veil. Stojíme v hluboké roklině hustě zarostlé pralesem, vodopád padá z výšky 55m, a jsme překvapeni, že i tady tolik fouká. Vítr ale rozprašuje proud vody, takže dnes vodopád opravdu dostává svému jménu a vypadá jako nevěstin závoj.
Po štěrkové cestě, která se v několikakilometrovém úseku stává bahnitou klouzačkou se (naštěstí bez uváznutí) dokloužeme až do zátoky Kawhia Harbour, kde budeme dneska nocovat. Nějací místní podnikavci tu "na konci světa" obydleli zatáčku, mají benzínovou pumpu a motorest a turisty tu nechávají zadarmo přespat na trávníku vedle hospody. Je do vlastně docela dobrý business model, protože téměř všichni nocložníci si k nim zajdou na večeři a sedí v teple připojení na wifi. Bohužel fish n' chips, burgery apod. není zrovna ideální bezlepková večeře, takže my jim to trochu kazíme a vaříme si venku svoji červenou čočku.
V autě pak naplánujeme (a přes mobilní internet rezervujeme) prohlídky ve vyhlášených Waitomo Caves na zítra. Noc je chladná, ráno máme namrzlé auto, ale podchytili jsme to teplým oblečením zavčasu tentokrát.
116. den - čtvrtek - 15.6.2017
Vstáváme v 5:30, rozmrzáme auto během snídaně a kolem 6:30 vyrážíme na nedalekou pláž za městečkem Kawhia. Dle průvodce tu mají být 2h před a po přílivu dostupné horké prameny Te Puia Hot Springs, podobně jako na Hot Water Beach na Coromandelské poloostrově. Našli jsme si, že odliv je dneska v 7:40, takže to máme tak akorát. Pláž je nicméně prostá jak lidí (což není úplně divu, když se sotva rozednělo), ale také jakýchkoli značek. Takže ačkoli pátráme poměrně důsledně, místo pro horký ranní bazenék nenacházíme. V písku jsou sice malé průduchy, ale na ohřátí vody v našich pokusných "vrtech" to nestačí a ani zvláštní horký pramen tu nikde zjevně nevyvěrá. Na jednu stranu je to smůla, na druhou stranu taky dobře, muselo by to být asi hodně horké, abychom byli ochotni si sundat bundy a čepice :-) Ale svítání na pláži (byť zpoza dun, protože jsme na západním pobřeží) je taky dobrá věc, i bez horkého bazénku. A osvěžující umytí pak bohatě zastane ledový kohoutek u záchodů na parkovišti.
Pokračujeme směrem na jih klikatou zkratkou přes kopce kolem vodopádů Marokopa. Kousek od nich podnikáme malou speleologickou expedici do jeskyně Piripiri a ačkoliv máme jen jednu čelovku, obdivujeme poměrně úctyhodnou krápníkovou výzdobu. Tato oblast je přímo rájem krápníkových jeskyní, k tomu nejlepšímu se pomalu blížíme. Ještě předtím ale podnikáme krátký okruh kolem Mangapohue Natural Bridge - obrovského přírodního oblouku přes řeku. Kousek za ním pak na louce objevíme ve skalkách několik zkamenělin.
Hlavní atrakcí dne je ovšem návštěva Waitomským jeskyní (Waitomo Caves), kde jsme se nakonec rouzšoupli a koupili lístek do všech tří přístupných jeskyní. Jako první je na řadě 45 minutová prohlídka jeskyně Aranui, která se zcela právem pyšní nálepkou jedné z nejkrásnějších krasových jeskyní na NZ. Člověk se musí protáhnout úzkým nenápadným otvorem ve skále, ale poté následuje ohromující přehlídka krápníků všech možných i nemožných tvarů. Kromě obligátních informací o složení a pomalém růstu krápníků se dozvídáme, že jeskyni objevil v 19. století náhodou lovec, když mu v ní zmizelo divoké prase. Skvělou perličkou ale je, že průvodce v 15m vysokém jeskynním dómu zazpívá maorskou píseň. Vstupné do Waitomských jeskyní nebylo nízké, ale už teď máme dobrý pocit, že to stálo za to. A těšíme se do další jeskyně.
Od návštěvnického centra máme k této jeskyni objednaný autobus. Jsme lehce nervózní, když v určený čas tu není ani bus ani žádní turisté, ale paní v pokladně nás uklidní, že bus přijede do 5 minut a určitě nebudeme sami. Opravdu přijíždí týpek s mikrobuskem a veze nás stejnou cestou, jakou jsme právě přijeli od předchozí jeskyně. Zastavuje asi 100m od parkoviště, což nám připadá opravdu jako vtip. A to ještě nevíme, že zápletka teprve přijde. Čeká tu skupinka Asiatů a španělská rodinka s kočárkem. Řidič zkontroluje vstupenky Asitům a říká, aby se posadili do busu. Ti však zřejmě úplně dobře nerozumí a pořád postávají venku. Řidič pokračuje u Španělů, kočárek prý mají dát do uličky, nejedeme daleko. Tatínek tedy bere dítě a sedá si dovnitř, maminka chvíli zápasí s kočárkem, ale nakonec ho dovnitř dostane, i když je ulička zcela zablokovaná. V tom se proberou Asiati, že by se teda taky nastoupili. Takže kočárek ven, Asiati dovnitř, kočárek dovnitř. Řidič zavře dveře a rozjíždí se, když Asiati křičí, že má ještě počkat, dva jim chybí. Řidič tedy zastaví, otevře dveře, ale při představě, že se zase bude vyndávat kočárek, zase dveře zavře a řekne, ať si sednou za ním dopředu. Tam jsou ale pouze dvě místa a Asiati jsou nakonec ještě tři. Poslední se nakonec naštěstí protáhne kolem kočárku a posadí se mezi Španěly, takže můžeme vyrazit. Ujedeme zhruba 50 metrů, vysloveně za roh, pak se řidič s mikrobusem na malém plácku na třikrát otočí a hotovo, jsme na místě... Máme pocit, že jsme se ocitli uprostřed ne úplně povedeného vtipu :-)
Pobaveni předchozí scénou začínáme 2h prohlídku v jeskyni Ruakuri, která navíc kromě krasové výzdoby nabízí i stropy obsazené svítícími červy (glow-worms). Nakonec jeskyni pasujeme na takový turistický trhák "dvě mouchy jednou ranou", ale mile nás potěší průvodce, který kromě řady historek sype i poměrně hodně zajímavých informací ze života glow-wormů i historie jeskyně. Pro maorské domorodce byly jeskyně zcela tabu, neznámá tma pro ně znamenala pouze domov zlýcha nečistých duchů. První průzkum přišel tedy až s Evropy, konkrétně Jamesem Holdenem, který se přiženil do maorské rodiny vlastnící okolní půdu. Jeskyně však byly později zabaveny vládou, která tu ve 20. století provozovala komerční prohlídky. V roce 1980 potomek J. Holdena vyžádal jeskyně zpět na základě dřívější úmluvy, že majiteli pozemku patří vše nad pozemkem i pod ním až do středu země. Za "staronovým" majitelem pak přišli maorští představitelé s prosbou, aby jeskyni zavřel, protože v jejím vchodu je pohřben významný maorský náčelník a turisté tudíž znesvěcují místo jeho posledního odpočinku. A tak se i stalo. O několik let později začali místní nadšenci s black-water raftingem (novozélandský sport projíždění jeskyní na nafukovacích pneumatikách) a turisté se do jeskyně znovu dostali. Nicméně pouze říčnímu vstupy, což nebylo v rozporu s maorskými požadavky. Společnost Black Water Rafting začátkem tohoto tisíciletí umluvila s majiteli i Maory, že do jeskyně vybudují nový suchý vstup a budou moci obnovit pěší prohlídky. Kromě betonových tunelů tak do jeskyně dnes sestupujeme po velice působivě nasvíceném točitém betonovým chodníku.
Na závěr našeho pobytu ve Waitomo (mimochodem v maorštině wai = voda, tomo = vstup) si necháváme Glowworm Cave, která je obvykle v absolutním obležení turisty. My ale máme štěstí, dnešní poslední exkurzi tvoříme jen my dva a jedna další paní, takže jsme "vyhráli" velice komorní prohlídku. Jeskyně má jen drobnou krasovou výzdobu (jeskynní řeka je často rozvodněná a většinu krápníčků spláchne), což ale nebrání tomu, aby se v hlavním dómu pořádaly koncerty a jiné společenské akce. Jak ovšem název napovídá, hlavním tahákem jsou svítící červící. Naše dosavadní znalosti o nich jsme doplnili o další informace: červící se živí tak, že spouští ze stropů vlákna podobná pavučinám a svým bioluminiscenčním článkem lákají drobný vodní hmyz, který když vyletí za světlem, zachytí se v "pavučinách" a stává se červí potravou. Tkhle červ vegetí zhruba 10 měsíců, pak se na 2 měsíce zakuklí a vylíhne se něco jako komár, který ale nemá pusu, takže žije jen několik dní, než umře hlady. Jeho jedinou starostí je tudíž reprodukce. Samička naklade zhruba 120 vajíček ve shlucích po 20. Červík, který se vylíhne jako první, požere ostatní ze skupiny, aby měl dost energie rozsvítit a spustit vlákna.
117. den - pátek - 16.6.2017
Kempujeme zase zadarmo kousek za městečkem Te Kuiti. Je docela teplo a stejně musíme počkat na otvírací dobu Kiwi house od 9h, takže si dneska poležíme až skoro do osmi. Po snídani následuje přesun do nedalekého městečka Otorohanga, kde chvíli po deváté kupujeme lístky do Kiwi House - takové ptačí zoologické, kde kromě proslulého kiviho chovají i další endemické novozélandské druhy, takže vlastně fungují i jako chovná stanice a buď tu nacházejí útočiště ptáci zranění nebo jsou naopak odchovaná mláďata vypouštěna do volné přírody.
Některé z místních ptáků jsme již měli tu čest zahlédnout během našich toulek místními pralesy. Možná budeme mít štěstí a na Jižním ostrově potkáme vysokohorského papouška kea, který patří mezi nejinteligentnější ptáky na světě. Projevuje se to například tím, že posunuje doprostřed silnice dopravní kužely, aby zastavil projíždějící auta a pak žadonil o jídlo. Nicméně je velice málo pravděpodovné, že by se nám podařilo ve volné přírodě potkat náhodou kiviho, takže právě vysoká pravděpodobnost, že kiviho uvidíme alespoň takto přes sklo, nás motivuje k návštěvě.
Kivi je noční pták, který prospí klidně i 20h denně, takže aby z toho návštěvníci něco měli, jedinci, kteří jsou v návštěvnické zóně, mají přetočený režim - během dne mají ve výběhu zhasnuto (jen malé žárovky imitující světlo měsíce a umožňující návštěvníkům alespoň něco vidět) a v noci se jim svítí, aby spali. Navíc mají umělé nory, kde jsou instalované kamery, takže kdo má smůlu a je tu zrovna v době kdy všichni spí, vidí je alespoň na obrazovkách.
My ale máme neuvěřitelné štěstí, protože chvilku po tom, co dorazíme do prvního kivi pavilonu, jeden pták (hnědý kivi) alespoň vystrčí čumák z nory a chvíli ryje před norou a hledá červíky, takže ho asi zpoloviny vidíme. V druhé noční zóně takové štěstí nemáme, šedý kivi spí a strakatý malý kivi ryje v noře. Pokračujeme tedy dále zahradou a vracíme se později do prvního pavilonu na krmení kiviů.
Slečna nám nejprve povykládá pár informací ze života kivi i několik detailů o těchto konkrétních - jsou tu asi týden, nahradili dva, co byli vypuštěni do přírody na svazích Mt Taranaki, a proto mají ještě docela jetlag a hodně prospí. Když jim ale položí do výběhu misku s jídlem, jeden kivi se v zápětí u misky objeví (čich mají excelentní), všichni vydechnou nadšené jéééé (naštěstí jsme za dvojitým sklem, takže kiviho nevyplašíme). Kivi chvíli zobe a pak fofrem zpět do nory, pohybuje se tedy opravdu mrštně, na to jak působí neohrabaně.
Krmení pokračuje i v druhé noční zóně, kde je hlavním lákadlem malý strakatý kivi, kterému je již přes 40 let (je v zajetí už od 80.let, jediný strakatý v zajetí), je tedy ostřílený a na krmení zvyklý. Dává si dneska teda docela načas, ale nakonec se nám ukáže v plné parádě. Když se nají a zase uteče, stíháme ještě konec krmení papouška kea a doprohlížíme zbytek zahrady.
Už je skoro poledne, zapomněli jsme se tu víc, než jsme čekali, ale když už jsme tu, podíváme se ještě na krmení malého zeleného papouška kakapo. Procházíme tedy expozicí znovu od začátku, ale zadrháváme se hned v první kivi zóně - tady totiž momentálně hrabe jeden kivi jen několik centimetrů od skla. Nosy nalepené na skle obdivujeme kiviho z absolutně bezprostřední blízkosti. Bezstarostně si ryje v zemi a občas si smlsne na nějakém červíkovi. Ačkoli se to nesmí, neodoláme a pořizujeme fotku, pochopitelně bez blesku a na dlouhou uzávěrku, takže neustále vrtící se kivi je rozmazaný, ale je tam :-) Nakonec se vynoří i druhý kivi a my absolutně nechápeme lidi, co tudy projdou zcela bez povšimnutí. Asi po 20 minutách našeho pozorování vpluje dovnitř roj školkáčků a ačkoli by mělo být sklo hluku odolné, kivítka asi přeci jen něco zaznamenají a schovají se, tudíž i my se můžeme odtrhnout. Ale zážitek to teda byl exkluzívní.
Z Otorohangy pokračujeme podél pobřeží dále na jih s malou odbočkou k vodopádům Waitanguru. Kolem třetí přijíždíme k ceduli značící odbočku ke skalní formaci Three Sisters (Tři sestry) a po několika stech metrech končíme na parkovišti v zálivu, kde ústí řeka do moře. Dále se ke skalní formaci musí pěšky po pláži "za roh" útesů. Pláž je však momentálně z velké části pod vodou, na mnoha místech místo stezky šplouchají vysoké vlny o útes. Projít suchou nohou by mělo jít jen dvě hodiny kolem odlivu, který je tu dneska až po sedmé večer. Hmm, to už bude tma. Zvažujeme možnosti a nakonec se rozhodneme počkat, stmívá se v půl šesté, to už by měla být stezka průchozí, tak snad to k útesům stihneme ještě za světla. Jedeme se podívat po cestě nahoru na útes, jestli by třeba nebylo něco vidět shora, ale mezi silnicí a hranou útesu je ještě hodně široká pastvina na soukromém pozemku obehnaná plotem, takže tenhle plán nevyšel. Vracíme se do zátoky a hezky na sluníčku vaříme brzkou večeři. Mezitím se na parkovišti vystřídá docela slušná řádka aut, všichni ale po kratší či delší době zjistí, že Tři sestry odsud vidět nejsou a kvůli moři se k nim momentálně nedá, takže nakonec odjíždí a zůstáváme sami.
Před pátou se vydáváme na cestu vybavení čelovkami. Voda ještě ovšem zdaleka neopadla tak, jak by bylo potřeba. První část přeskáčeme po kamenech, ale dostáváme se k útesu, kde je pořád moře. A přitom je to jenom 20 metrů a dál je krásná suchá pláž. Slunce se rychle kloní k obzoru, žádné vedro není, ale sundáváme boty, vyhrnujeme kalhoty a potopenou část brodíme. Rychle obout a utíkáme dál. U Tří sester - tří skalisek stojících osamoceně u pobřeží - jsme s posledními paprsky. Užíváme si krásu západu slunce na pláži a uskakujeme před dlouhými vlnami. Je tu také skála, co vypadala jako slon, než jí před pár lety upadnul chobot. I jedna sestra se před časem zhroutila do moře, ale vítr a moře už stihli vymodelovat další. Eroze tu pracuje opravdu rychle.
Vracíme se už za úplné tmy, moře naštěstí ustoupilo už dost, takže nemusíme brodit a jenom přeskakujeme rybníčky v prohlubních. V této oblasti nejsou žádné kempy zadarmo, tudíž nakonec spíme v komerčním "holiday park" u bílých útesů, kam chceme vyrazit ráno. Podle fotek si kemp největší slávy už užil tak před půl stoletím (a na vybavení se od té doby mnoho nezměnilo), ale mají tu kuchyň a sprchu, což je fajn, i když všude hrozně táhne zima zvenku.
118. den - sobota - 17.6.2017
Vstáváme klasicky v 5:30 a ještě za tmy přejíždíme k rezervaci White Cliffs. Chvíli po nás přijíždí stařík s mořským kajakem a radí nám, že si máme pohnout, protože odliv bude dneska malý (už včera u Tří sester nám to přišlo nějak málo "odlivnuté"). V sedm vyrážíme na trek, začínáme výstupem nahoru na útesy. Když se po chvíli ohlédneme, zahlédneme v dálce zasněžený vrchol Mt Taranaki v lehce narůžovělém ranním oparu - wow, luxus. Pokračujeme přes pastviny plné krav a pak šplháme prudce vzhůru do sedla, kde se najednou objeví kůň, za ním další a po chvíli ještě několik. Tají se nám dech, jednak krásnou podívanou v ranním slunci, ale taky trochu respektem, musíme projít přímo skrz stádečko, obejít není kudy. Koně jsou ale naštěstí klidní a projít nás nechají, i když nás docela se zájmem pozorují. Ze sedla klesáme po hřebínku dolů a na obzoru s nadšením identifikujeme masiv Mt Ruapehu, Mt Ngaruhoe a Mt Taranaki - sopečnou trojku vprostřed ostrova.
Kloužeme dolů bahenním sestupem až na pláž, kde jsme těsně před devátou, kdy má být odliv. Vracíme se po pláži přímo pod bílými (no dobře, to je tady kapku nadnesené) útesy. Radši se moc nezdržujeme, ačkoliv průvodce tvrdí, že stezka je přístupná dvě hodiny kolem odlivu, máme na paměti radu domorodého staříka. A je fakt, že kolem desáté dokončujeme okruh k autu a už je to docela natěsno, vlny se zase začínají drát zpět k útesůmi, některé pasáže už musíme načasovat mezi příboj. Schovat by se tu před vodou nebylo moc kde, podle mokré čáry to vystoupá hodně vysoko. A lézt po útesech nahoru bychom taky úplně nechtěli, ten jejich místní mudstone (jílovec) je fakt vpodstatě ztvrdlé bláto a pod rukama se to drolí neuvěřitelně.
Hezky protažení ranním výletem přejíždíme do New Plymouthu, kde začínáme krátkou zastávkou v informačním centru, abychom zjistili, co se tu dá všechno podnikat. Zaujme nás ještě volně přístupné muzeum v druhém patře, kde taky chvilku strávíme. Přejíždíme k Paritutu Rock, což má být kopec na kraji města, odkud je výhled na celé okolí. Výstup nahoru je spíš šplh na skálu, ale ani náročnost neodrazuje spoustu místních i turistů, aby si sem vylezli a pokochali se. Škoda, že Mt Taranaki už je od našeho příjezdu do města kompletně za mrakem. Ale i výhled na město (i když nejvíc je vidět nákladní přístav), moře a pobřeží je krásný.
Popojíždíme kousek blíž k centru a vyrážíme na vyhlášenou stezku podél nábřeží. Je to oblíbená promenáda, takže v sobotu odpoledne je tu pochopitelně narváno. V centru města je velké červené "kyvadlo", které (jako leckterý provokativní výtvor moderního umění) se místním nejprve nelíbilo, ale dnes je vpodstatě symbolem města. Přemýšlíme, že bychom si půjčili kolo a dojeli až na konec stezky k mostu Te Rewa Rewa, ale v půjčovně, co potkáme, je zrovna tandemové kolo půjčené a klasické kolo by nebylo taková legrace, takže otáčíme a vracíme se okruhem přes město.
Když se blížíme k autu, už z dálky vidíme třepotající se lístek za stěračem - ajaj, to nebude žádná reklama. Pokuta 12$ za 32 minut parkování na místě, kde se smělo jenom 15 minut. Nojono, to jsme zas po dlouhé době přijeli do většího města, zaparkovali v centru, kde nás zaznamenal kamerový systém, a zadrhli se v muzeu u infocentra. Co se dá dělat. Ušetřili jsme za půjčení kola a dáme to na pokutu. Ale máme docela štěstí, že nám tady zřejmě kontroloval nějaký kolemjdoucí policista zaparkované auto a když zjistil, že máme pokutu, strčil nám lístek za stěrač. Jinak by nám asi přišla obsílka do nájmu v Te Puke, jelikož to byla poslední adresa, co jsme měli uvedenou v registru vozidel... No nevíme, jak platí pokuty ostatní baťůžkáři, co mají v registru uvedenou tak nejspíš adresu nějakého hostelu v Aucklandu, kde spali po příletu, než pořídili auto :-)
Popojíždíme na druhý konec města a při pomalu zapadajícím slunci děláme procházku kolem jezírka k mostu Te Rewa Rewa - další ukázce z dílny místního moderního umění. Večer ještě doplňujeme zásoby a při výjezdu z parkoviště se ocitáme zcela zablokování zvláštní kolonou aut, která míří na parkoviště. Přijde nám divné, že by až tolik lidí jelo v sobotu večer nakupovat. Po chvíli zkoumání, kam ten had aut vede, se ukáže, že tak zrhuba půlka města dneska večeří v místním McDonald's a fronta vede k Drive-Thru okénku :-)
Za tmy dojíždíme k zadarmiko kempíku pod Mt Taranaki a po cestě pralesem se nám ještě podaří omylem trefit autem possuma, co zrovna cosi baštil na silnici. Úplně dobrý pocit z toho nemáme, ale z pohledu místní ochrany přírody jsme vlastně udělali dobrý skutek. A auto to naštěstí přežilo bez úhony.
119. den - neděle - 18.6.2017
V noci je docela zima, ale nemrzne, znamená to nicméně, že je jasno, takže ráno vstáváme už po páté hodině, abychom stihli východ slunce u Visitor Centra o pár kilometrů výše. Potřebujeme docela časovou rezervu, protože nám trvá dost dlouho, než ze sebe člověk svlékne hromadu vrstev na noc a vymění je za hromadu jiných vrstev na den, to všechno ve dvou v našem pidistanu. Balení spacáku, karimatek i stanu máme zmáklé, takže i ve tmě to jde docela rychle, ale to převlékání je trochu za trest.
Začíná se pomalu rozednívat, když přijíždíme k návštěvnickému centru. Je nízká inverze, takže konečně vidíme z blízka horu v plné kráse. K tomu exkluzivní východ slunce, no prostě paráda. Kocháme se a užíváme si tu nádheru. V 8:11 nás na vyhlídce nad centrem napadne, že bychom mohli dneska vyrazit zkusit ulovit exkluzivní fotku hory odrážející se v jezírku Pouakai Tarn, která je v každém reklamním letáku na tuto oblast. Skáčeme do auta, půlhodinka přejezd na jiný přístup k hoře, rychlé pakování batohů a v 8:59 vyrážíme na trek.
Očekáváme, že mraky se budou zvedat, takže to bereme docela kvapíkem a tříhodinový výstup zvládáme za 1:45h. Bohužel ale přicházíme tak o 10-15 minut později, zrovna se zatáhlo. Vtipné je, že Pouakai Tarn vypadá na všech fotkách jako docela velké jezero, ve kterém se hora zrcadlí. Ve skutečnosti je to ale spíš taková větší louže. Ale je na dobrém místě. Víc než hodinu čekáme, mezitím se tu vymění celá řada turistů, kteří jsou více či méně zklamaní, že to taky dneska nestihli zavčasu, ale nikdo z nich tu netráví víc než pár minut. (Až na partu staříků, co v trávě za jezírkem objeví kajak, který tu asi donesli nějací lovci exkluzívních fotografií, a spouští ho na jezírko, po kterém jedna dáma k pobavení všech ostatních několik minut krouží.) Naše vytrvalost je nicméně odměněna docela slušnými fotkami s odrazem hory v jezírku. Není to úplně dokonalé propagační foto, hora je pořád trochu v rychle se převalujících mracích a jezírko je trochu zvlněné, ale i tak máme docela radost.
Rozehřátí z rychlého výstupu jsme po hodině přešlapování na místě v lehkém větříku beztak zmrzlí na kost, takže se vracíme kus zpět na chatu Pouakai Hut, kde si dáváme oběd v závětří. Odpoledne ještě vyrážíme zpět nahoru a dáme si výšlap na Pouakai Summit. I když už je to víceméně pořád v mraku, pár rychlých "oken" na Taranaki se nám přesto otevře. K autu se stíháme vrátit přesně v půl šesté, kdy se stmívá. Hezký výlet, musíme konstatovat, že stezka k Pouakai Tarn je moc hezky upravená, téměř celou dobu se jde po laťkovém chodníčku, což je velice příjemné zvláště teď v zimě, kdy by se člověk jinak musel brodit bahnem.
Kempujeme dneska v kempu Volcano View, kde jsme už spali po našem výstupu na vrchol Mt Taranaki, akorát dneska jsme tu úplně sami. A dnešními popojížďkami jsme také zaokrouhlili počet ujetých kilometrů na Novém Zélandu na 10 000.
120. den - pondělí - 19.6.2017
Od půlnoci lije jako z konve a propršet má i celé dopoledne, takže ležíme až do půl osmé. Poté balíme ležení, okolí se za noc proměnilo spíš v rýžové pole než trávník, ale už aspoň nelije, jenom střídavě poprchává. Vyrážíme do rododenronových zahrad Pukeiti, kde v padesátých letech minulého století trochuzkultivovali okraj pralesa a vysázeli sem postupně desítky různých druhů rododendronů. Ačkoliv jsme tu absolutně mimo sezónu, i tak stojí prohlídka za to.
Pokračujeme na pobřeží, kde se napojujeme na vyhlášenou Surf Highway objíždějící výběžek ostrova kolem Mt Taranaki. I tady jsme tak trochu mimo sezónu, ale přesto na nejslavnější surfařské pláži na konci Stent Rd narážíme mimo obrovských krabů i na několik hodně šikovných surfařů. Mimochodem, tato pláž je tak vyhlášená mezi surfaři, že zřejmě každý by rád doma ceduli hlásající Stent Rd. Po několikátém ukradení značky se tudíž místní rozhodli rezignovat a místo cedule tu odbočku hlásá obrovský nápis na ještě větším kameni (ten už snad nikdo neukradne :-)).
Během oběda u majáku na Cape Egmont sušíme (k pobavení ostatních cestovatelů) na vysvitnuvším slunci promáčený stan. Původní plán byl pověsit ho na ohradu kolem silnice, ale zrovna tahle je pod proudem, takže musíme trochu improvizovat na autě a keřích a podobně, přičemž občasné poryvy větru přidávají našemu snažení na komičnosti.
Další zastávka je v městečku Opunake, kde kromě stezky podél pobřeží, navštěvujeme i místní knihovnu, jelikož potřebujeme na Internetu zaplatit pokutu z New Plymouthu a naplánovat, jaké možnosti se nám vzhledem k předpovědi počasí na následující dny nabízejí. Ukazuje se, že nás čekají dva opravdu hezké dny, než se na několik dní rozprší. Vyrazíme tedy na dvoudenní trek na úbočí Mt Taranaki, ještě nevíme přesně jaký, to naplánujeme později. Kvapíkem totiž přejíždíme do Hawery, kde rychle omrknem místní vodní věž a v informačním centru prodávají tzv. DOC Backcountry Hut Tickets. To jsou lístky, které člověk použije k "zaplacení" noclehu na DOC chatách. Většina z chat nemá trvalého chataře a aby se tam v kasičkách neválely peníze, "platí" se za nocleh těmito předplacenými lístky. (Případně si člověk koupí Backcountry Hut Pass, který platí (půl)rok a vyplní jenom číslo do knihy hostů, tato varianta ale pro nás není zas tak výhodná vzhledem k našim plánům.) V Haweře tedy kupujeme těsně před zavíračkou v infocentru lístky na chaty a také se dozvídáme, že chata, kterou jsme se po cestě rozhodli zítra dobýt, je bez alpinistické výbavy momentálně nepřístupná.
Kempujeme zadarmo na místě zvaném Te Ngutu o Te Manu. Je to velká louka uprostřed malého lesíka, kde na jednom konci stojí bílý kříž. Přijíždíme už za tmy a kdyby tu nebyly cedule a náhodou jsme si ve světlech auta nevšimli dětského hřiště, asi bysme si připadali spíš jako na maorském pohřebišti.
121. den - úterý - 20.6.2017
Ranní klasika - budík 5:30, balíme, snídáme a ještě za tmy vyrážíme. Za výchozí bod pro dvoudenní túru jsme nakonec vybrali Dawson Falls - přístup k Mt Taranaki na jihovýchodě. A i dnes se brzké vstávání vyplatilo - vychutnáváme si naprosto exkluzivní východ slunce. Mlha v údolíčkách hluboko pod námi, růžová hora přímo nad námi a trojice sopek ve středu ostrova (Mt Ruapehu, Ngaruhoe a Tongariro) jako na dlani, paráda. Balení batohů nám kvůli tomu zabere dneska skoro hodinu, protože se pořád odbíháme kochat tou nádherou :-)
Kolem osmé konečně vyrážíme, plán je vystoupat na okružní trasu kolem hory, která je naštěstí pořád pod hranicí sněhu, a obejít kus než narazíme na trek, co vede k vrcholu u vysílače. Podle času pak rovnou slezeme na Maketawa Hut nebo uděláme malé kolečko přes návštěvnické centrum v North Egmont, kde jsme byli předevčírem ráno.
Začínáme krátkým úsekem přes Wilkie's Pools a vyleze na Stratford Plateau, což je nejvýše položené místo, kam se pod Taranaki dá vyjet autem. Je tu proto obrovské štěrkové parkoviště, které (hádáme) umí být i zcela zaplněné, ale dneska tu stojí jenom jedno auto. Výletování mimo sezónu má i svoje výhody :-) Je odsud skvělý výhled na horu samotnou i do dalekého kraje a dneska je navíc velice dobrá viditelnost, hádáme, že vysoké hory na obzoru už zřejmě budou z Jižního ostrova. Nemůžeme se nabažit a kocháme se tu asi hodinu, než se vydáme dále po úbočí hory. Čeká nás přechod lavinového kaňonu, kde to momentálně na žádné nebezpečí nevypadá, ale stejně raději dodržujeme značky a přecházíme bez zbytečného zastavování po jednom.
Ocitáme se na sjezdovce Manganui, kde se letos tedy opravdu zatím nepremává (momentálně tu není ani sníh ani noha), ale i tak ji prohlašujeme za jednu z nejikoničtějších sjezdovek, co jsme kdy viděli. Nebude to tady teda zřejmě o nějakém těžkém lyžování, karvingové oblouky tu člověk vykrojí tak dva, než sjede dolů, ale ta hora v zádech, exkluzivní výhled do kraje a to, že od nejbližšího parkoviště se sem musíte vyškrábat skoro hodinu do kopce po svých, dělá z tohoto místa hodně parádní.
Další část po úbočí hory už je víceméně po rovině, ale zastavujeme se každou chvíli a užíváme si pohledy do kraje, takže část k vysílači u Tahurangi lodge nám trvá o hodinu déle, než je na značkách. I tak jsme tu ale akorát na oběd a rozhodně se nám v takový krásný den nechce už teď scházet dolů na chatu, takže volíme variantu B - kousek dál podél hory a dolů kolem návštěvnického centra. Když ale dojdeme k odbočce dolů, na tom, že se nám odsud nechce, se vůbec nic nemění, takže změnit se musí plány. Rozhodneme se pokračovat dále podél hory až na Holly Hut, odkud se zítra budeme muset nejspíš vrátit stejnou cestou, ale má být taky hezky, takže nám to zas tak nevadí.
Mt Taranaki má poměrně slušně pravidelný kuželovitý tvar (z většiny úhlů pohledu), takže obcházet horu ve vyšších polohách je výhodnější, než v nižších. Nicméně ani když se teď pohybujeme kolem 1400 m.n.m, nemáme ještě zdaleka vyhráno. Zásadní problém je, že hora není hladká, ale proudy lávy a následná eroze tu vytvořily větší či menší kaňony. Trasa kolem hory tedy zdaleka nevede po kružnici (ani oválu), nýbrž spíš po hvězdici a to poměrně "hodněcípé". Tudíž musíme konečně trochu šlápnout do kroku, protože obcházení kaňonů vzdálenost mezi námi a chatou až nečekaně prodlužuje.
Další věcí, kterou se hodí na tomto místě zmínit, je místní turistické značení. Je všeobecně známo, že tak propracovaný a kvalitní systém turistického značení jako je u nás (rozuměj zde, ČR a SR) nemají nikde jinde na světě. Novozélandské značení patří k těm lepším, co jsme zatím na našich cestách potkali. Velké plus je, že je to centrálně spravované DOC, takže cedule jsou všude stejné. Zelené cedule se žlutými nápisy se v místní hodně zelené přírodě trochu špatně hledají, ale aspoň člověk ví, po čem má pátrat. Horší je, že rozcestníky zdaleka nejsou tak časté, jako u nás, mnohdy jde člověk k dalšímu i několik hodin, aby pak navíc zjistil, že na rozcestníku buď jeho destinace vůbec není (což ale neznamená, že se ztratil, jenom se autoři rozhodli, označit tady zrovna něco jiného), nebo je, ale zase u ní není žádný další metrický údaj (podle terénu se tu poměrně rozumně střídá značení v km a hodinách).
Kolem čtvrté hodiny se tedy dostáváme k rozcestníku kousek od Holly Hut a debatujeme, co uděláme dál. Nabízí se varianta, že dojdeme dnes až na Pouakai Hut a zítra se vratíme spodní cestou přes prales. Rozcestník nám v rozhodování zrovna nepomůže, protože směrem na Pouakai Hut tu časový údaj není. Chvíli propočítáváme, kolik hodin to bylo naposledy, jak dlouho jsme šli a nakonec se dopočítáme k tomu, že na Pouakai Hut je to odsud 1,5h, což je přesně čas než se setmí. Cesta pralesem nás až tolik neláká, ale je velká pravděpodobnost, že bysme ráno u Pouakai Tarn mohli mít větší štěstí na počasí než předevčírem a mohli ulovit nějakou "propagační" fotku odrazu hory v jezírku. Tudíž je rozhodnuto, pokračujeme na Pouakai Hut.
Vyrážíme svižně po laťkovém chodníčku přes mokřady a kocháme se pohledem na Taranaki, která se pomalu začíná barvit do oranžova zapadajícím sluncem. Bohužel úseky chodníčku se brzy začnou lehce potápět do mokřadu, takže začínáme přeskakovat mezi suchými místy a vyhlížíme místo, kde se začneme zase šplhat do kopce. To ale ještě nevíme, co si přejeme, protože cesta do kopce je teprve opravdovým zážitkem. Úzká stezka obklopená hustě neprostupnou buší se absolutně topí v bahně. Máme sice vysoké pohory, ale podle stop před námi tu už několik lidí zahučelo do bahna tak do půlky lýtek. Takže nezbývá nic jiného, než si zahrát na opice a vytáhnout se s notnou dávkou ekvilibristiky. V zápalu překonávání bahna skoro zapomeneme na západ slunce, ale stihneme se ohlédnout ještě zavčasu, abychom skrz keře viděli oranžově osvícenou špičku hory. A pak už kvapíkem vpřed. Bahno nás docela hodně zpomalilo a stmívá se rychle. Když konečně dorážíme k rozcestí, kde jsme se předevčírem oddělovali na výstup na Pouakai Summit, už je úplná tma. Nasazujeme čelovky a poslední (už ne tak rozbahněný) úsek překonáváme po tmě.
Na chatu dorážíme chvíli po šesté hodině. Je tu jeden starší anglicky mluvící týpek a tři mladí Kanaďani, co se marně snaží rozdělat pořádný oheň v kamnech. Když se najíme, přenechají nám kamna, že se máme pokusit něco s ohněm udělat, ale všechno dřevo je mokré, takže jim se to nepovedlo. Polena v dřevníku jsou pravda navlhlá a uvnitř nikdo nic nenechal, ale naštípeme pár třísek a hned na první pokus se nám z jejich doutnajícího dřeva podaří rozfoukat slušný oheň, kde už chytnou i větší vlhká polínka. Kanaďani nám vyseknou poklonu a zbytek večera se alespoň angažují v sušení dřeva pro další turisty, což je od nich opravdu hezké.
Koupel je dneska opravdu ledová a studený vítr to rozhodně nevylepšuje, ale alespoň se můžeme kochat svítícím New Plymouthem hluboko pod námi. A pak honem rychle ke kamnům. Je tu teda trochu začouzeno, ale aspoň nám ve spacáku nemrzne, jako později v noci venku.
122. den - středa - 21.6.2017
I dnes vstáváme po půl šesté a u balení křísíme oheň pro ostatní až vstanou. Najednou se v chatě zjeví ženská, že běží na východ slunce k jezírku. To sice máme v plánu taky, ale už od poloviny noci je venku mlha, takže sice v sedm vyrážíme, ale tušíme, že ani dneska z exkluzivní fotky odrazu hory v Pouakai Tarn nic nebude. Mrak je dneska hodně hustý, takže sice zase skoro hodinu čekáme, ale nezlepšuje se to. A navíc stejně zase trochu fouká, takže hladina je zvlněná. No co se dá dělat, v obýváku nám jednou holt nebude viset odraz Mt Taranaki v Pouakai Tarn vlastní výroby.
Pokračujeme dále a jsme rádi za nepromokavé boty a kalhoty, noční jinovatka se rozpustila a cestu zakrývá vysoká tráva, z které crčí voda. Po zdolání Henry Peaku (se zcela exkluzívním "mléčným" výhledem) už klesáme do pralesa. Stezka je zase hodně rozblácená, takže přeskakujeme a balancujeme, nechceme být od bláta až za ušima, prát budeme zase až bůhví kdy. Předbíhají nás tedy Kanaďani i týpek z chaty, co byli ráno ještě úplně tuzí, když jsme odcházeli. Ti si moc starostí s bahnem evidentně nedělají, ale když se vrací po výletě domů, tak si to holt můžou dovolit (Kanaďani totiž studují v Aucklandu).
Zpestřením cesty jsou ale hlavně kaňony. Co včera nahoře stačilo obejít pár desítek metrů a potůček přeskočit je tady o nějakých 600 výškových metrů níže najednou několik desítek metrů hluboký kaňon s hučící řekou, kam se musí sešplhat, řeku přejít po visutém mostě a pak se zase vyškrábat nahoru.
Po 4,5h, když jsme už měli být u návštěvnického centra, přicházíme k rozcestníku, který hlásá ještě další 1h 20min. Musíme do toho trochu šlápnout, jinak se za světla zpátky k autu nestihneme dostat, takže nakonec jsme u návštěvnického centra v North Egmont jen asi o 45 minut později proti plánu. Nebe už se ale zase vyjasnilo, hora je krásně čistá a nás už cesta pralesem fakt omrzela. Radíme se se slečnou v centru, kudy nejlépe k Dawson Falls. Doporučuje vylézt zpět nahoru k vysílači a pokračovat podél hory, bude to sice ještě 6h, ale spodem pralesem to nebude o moc rychlejší a rozblácené to bude i dál podobně. Bavíme se ještě o počasí, k večeru se má zatáhnout a máme to dneska ještě asi tak do sedmi, takže bychom neradi zůstali viset někde nahoře za deště. Ale když slečna zjistí, že jsme včera dali trasu Dawson Falls -> Pouakai Hut za 10h, tak předpovídá, že to stihneme zpět odsud za 4h a tudíž snad i před zhoršením počasí a do tmy, což je rozhodně optimističtější vyhlídka, než původních 6h.
"Vybíháme" příšerný stoupák k vysílači s 15min "předžděním", ale už po cestě začne svištět ledový fičák. V předsíni soukromé chaty Tahurangi lodge převlíkáme suchá trika, navlíkáme mikiny, bundy a čepice a po krátké svačině pokračujeme dále po úbočí. Pořád je krásně, výhled je už sice trochu v oparu oproti včerejšku, ale Taranaki je pořád bez mráčku. Užíváme si západ slunce, který sice nevidíme přímo, ale i barevné mraky stojí za to a nejvíc nás dostane stín hory sahající daleko do kraje. To jsme asi ještě nezažili, holt nikde u nás nemáme takhle vysoké samostatně se tyčící hory.
V 17:30 přicházíme akorát se setměním k autu. Mazec výlet, docela jsme si teda šlápli, oproti původnímu plánu jsme to natáhli více než dvakrát, ale za takhle luxusního počasí to rozhodně stálo za to. V rychlosti vybalujeme batohy a trochu uklízíme v autě, ale nechceme na větru úplně vychladnout, protože ještě se chceme na záchodech umýt u ledového kohoutku. Brr, v tomhle je to léto lepší, že se po treku člověk vlastně rád osvěží v ledové vodě, v zimě je to poněkud za trest. Ale zahříváme se trochu aspoň v autě po cestě do předvčerejšího kempu Te Ngutu o Te Manu.
Už tu tolik nefouká jako nahoře, ale když jdeme v půl deváté spát, tak je pořád jasno, takže i docela zima. Do půlnoci má ale začít pršet, tak snad mrznout nebude, ráno si trochu pospíme a doufejme, že nás to nevyplaví.
