Kiwi sezóna

48. den - sobota - 8.4.2017

Už večer přišla instruktáž od Joshe, že s největší pravděpodobností to o víkendu vypukne, takže máme být připraveni. Ráno nás budí SMSka, která nás konečně potěší - v 10 nástup v sadu, začínáme trhat. Věci už máme 14 dní v pohotovostní poloze, takže můžeme vyrazit. Tento sad máme asi 20 minut jízdy z domu, což je fajn. Schází se tu celkem asi 40 lidí. Utvoříme dvě skupiny trhačů po 15 lidech, zbytek jsou řidiči traktorů a další techniky, šéfové skupin trhačů (Mahli a paní s šíleným jménem na G :-)) a šéfové nejvyšší - Josh, jeho partnerka Jaime a Steve, který vypadá jako Joshův táta, ale to je jen naše teorie. Naší skupině šéfuje Mahli, což je úplně klasický Ind v (kdysi) světlém plátěném oblečení, oranžovým turbanem na hlavě, dlouhým šedivým plnovousem a nakřáplým hlasem. Základ skupiny tvoří pak dalších asi 5 Indů, což jsou místní mlaďoši, ostřílení trhači a říkáme jim chobotníce, protože sbírají jako kdyby měli 4-6 rukou každý. Hlavním dorozumívacím jazykem skupiny je tudíž hindi, zvláštně hrdelní jazyk. Na nás občas mluví jakože anglicky, ale chytáme se spíš gestikulace :-) Druhou velkou grupou jsou Francouzi, kteří na tom jsou s angličtinou jen o něco málo lépe než Indové, takže se většinu doby baví mezi sebou. Malou anglickou enklávu držíme tedy my s Američanem Nathanem a Němcem Saschou. Druhá skupina je více evropská - dva německé páry a taky grupa Francouzů, k nim ještě pár dalších jednotlivců, s kterými jsme se zatím neseznámili.

Kiwi roste na stromech podobně jako třeba jablka, každý plod má svojí několikacentimetrovou stopku a vyrůstají podél celé větve, na mnoha místech tvoří hrozen několika plodů těsně u sebe. Stromy jsou v sadu sazeny do řádků a větve jsou taženy po drátech podobně jako vinná réva, akorát nikoli vertikálně, nýbrž horizontálně, takže sad je tvořen hromadou takových tunýlků s výškou zhruba 140-170 centimetrů, záleží, jak větev naroste a kolik ji tíží plodů. Každý trhač dostane pár vlněných rukavic a tzv. bag, což je takový jako kdyby otevřený batoh, co se nosi na břiše. Skupina se rozprostře do tří tunýlků, v prostředním popojíždí traktůrek, co veze na vozíku tři velké krabice, tzv. biny, kam trhači vyprazdňují svoje natrhané bagy. Aby se vyprazdňování dělalo rychle bez nutnosti sundávání bagu a vysypávání ovoce, je bag ve skutečnosti jenom dlouhá roura, první půlmetr polstrovaná s horním okrajem v pevné oválné obruči. Dole na konci roury je na obou stranách provázek na konci s uzlem. Za ten se roura chytne, otočí vzhůru dopředu a provázek se za uzel zahákne do háčku na horní hraně. Tím vznikne v rouře dno a může se sbírat. Když je bag plný, trhač se nakloní přes okraj binu, opetrně položí spodek bagu na dno nebo hromadu již nasbíraného ovoce, uvolní provázky z háčků a narovnáním se vysype obsah bagu rourou do binu. Zahákne provázky vyprázdněného bagu a může vesele pokračovat ve sbírání.

Kiwi se trhá po jednotlivých plodech, pohybem vršku plodu od sebe nebo k sobě, aby se plod odtrhnul od stopky. Ve většině případů to jde velmi hezky, krásně to lupne a v ruce zůstane plod tak, jak jej známe z obchodu. Když se nepodaří utrhnout plod bez stopky, je potřeba ji odstranit ručně, protože zapomenuté stopky ničí ostatní plody v bagu a binu. To je taky hlavní náplní práce šéfa skupiny, který celý den stojí o binů, koordinuje, kam se vyprazdňují bagy, aby se minimalizovalo kutálení a tím omlacování plodů a vyhazuje z binů listy a stopky, které trhači v bagu přehlédli. Sbírá se všechno, až na úplně prťavé (tedy nedozrálé) nebo přezrálé plody, kterých je ale zanedbatelně. Oproti jiným druhým ovoce má tedy kiwi pro trhače tu výhodu, že nemusí nijak vybírat, co utrhnou, ale prostě jedou, co jim přijde pod ruku. Nelze ale trhat nijak zbrkle, protože popadané kusy ovoce se z hygienických důvodů ze země už sbírat nesmí.

Pro ilustraci jsme nahráli i video z trhání.

Princip sklizně tedy není nikterak náročný, kámen úrazu přichází jinde - je to opravdu těžká práce. Prázdný bag sedí na břiše hezky, ale ovocem se slušně zatíží, v průměru řekněme tak 20kg, ale je to opravdu průměr, závislý jak moc si trhač bag povolí. Ostřílení Indové trhají velké plné bagy, co mají klidně 30 kilo, nás několik menších Evropanek už ke konci dne uneseme v bagu tak sotva polovinu, zas ale musíme častěji k binu. Sbírá se oběma rukama, každý plod se trhá zvlášť, ale když jich člověk udrží v ruce víc, nemusí tak často pokládat ruce do bagu. Bag se podaří naplnit zhruba za 3-4 minuty, vejde se do něj 100-150 kusů ovoce (Indové to asi naplní víc), záleží na velikosti ovoce pochopitelně. Je to tedy docela fofr, ačkoli jsou biny docela velké (zhruba půl tuny ovoce), vejde se do nich 15-18 plných bagů, skupina naplní 3 biny na traktůrku pohodlně za 10-15 minut. Odhadem tedy člověk za 8-9h pracovní den odtahá na břiše klidně i 3 tuny ovoce, což naše kanceláří vytrénovaná (byť již po několika týdnech aktivního cestování docela zocelená) těla nutně pocítí. Moc tomu nenahrává ani poměrně nízká výška stromů, ač jsme docela malí, ani my se tu na moc místech nemůžeme narovnat. Aby člověk ale udržel záda nesoucí těžký bag jakžtakž rovná, trhá se v lehkém podřepu, což sice znamená, že pak z toho bolí i svaly na nohou, nicméně to je pořád ta lepší varianta, protože natahování se nahoru k vyšším plodům s těžkým bagem nesou krk, záda a ramena mnohem hůř. S plným bagem pak následuje cesta k traktůrku, kterou mají vyšší lidé horší, protože se musí jít vpodstatě v předklonu. Zas se jim ale lépe vysypává, my malí máme ke konci dne už docela problém zvednout bag přes okraj binu a vyprázdnit ho. Bez ohledu na výšku jsou všichni neustále zasypávání jemným práškem z ovoce (a to trháme zatím zlaté kiwi, které je podstatně méne chlupaté než známé zelené), který dráždí oči i nos. A práci "na čerstvém vzduchu" nám zpestřují i výfuky stále popojíždějících traktůrků. Sečteno podtrženo, když večer špinaví a vyřízení sedáme do auta, už chápeme, proč to všichni označují za těžkou práci a nikdo z místních to nechce dělat...

49. den - neděle - 9.4.2017

Spíme jako dřeva, v sedm nás budí SMSka, že máme být v 8h v sadu, s půlhodinovou cestou jsou to docela fofry, ale zvládáme. Trháme celý den až do šesti do večera s dvěma 15 minutovými přestávkami dopoledne a odpoledne a polední půlhodinou na oběd. Prvních pár bagů ráno docela bolí, ale jak se tělo zahřeje, už je to lepší. Den je dlouhý, ale večer máme pocit, že nejsme už tak vyflusnutí jako včera.

50. den - pondělí - 10.4.2017

Průběh dne podobný včerejšku, s tím rozdílem, že odpoledne dokončíme první sad, takže se přesouváme do druhého, který je naštěstí nedaleko, takže jsme tam všichni za hodinku přesunutí, včetně veškeré techniky a můžeme pokračovat v trhání.

Aby kiwi přežilo proces balení a transportu k zákazníkům, trhají se vlastně tvrdé nezralé plody. Ty, které jsou krásně zralé a měkké se musí zahodit, protože by byly rozmačkané ostatními. Technicky se to nesmí, ale Josh nemá nic proti tomu, abysme ty krásně měkké plody jedli, když se nebudeme nacpávat před pěstitelem nebo auditorem z balírny. A dlužno říci, že takové krásně vyzrálé zlaté kiwi utrhnuté přímo ze stromu, po ránu ještě hezky vychlazené, to je fakt mňamka. Krásně slaďoučké, jemné, přímo se rozplývá na jazyku.

51. den - úterý - 11.4.2017

Už v noci trochu prší a podobně ráno, takže Josh nejprve posouvá začátek práce na později s tím, že se máme vyspat. Kolem poledne odvolává práci na dnešek úplně. To nám popravdě vůbec nevadí, tělo bolí a jsme rádi, že jediný pohyb může být převalení v posteli z boku na bok. Ve 13:10 nás budí SMSka, že sad je suchý a kdo může, má být ve 14h v sadu. Vystřelíme z postele jak dvě rakety a fofrem se chystáme k odpolední směně, kterou přesně stíháme. Nescházíme se úplně v hojném počtu, z trhačů vlastně jenom my a Němci. Nicméně v momentě, kdy začneme trhat, spustí se déšť. Za čtvrthodiny naplníme 3 biny a pak to Josh odpískává, že už je ovoce příliš mokré. Na parkovišti potkáváme ještě několik Francouzů, kteří dorazili pozdě a rovnou to mohou otočit, protože nás Josh pro dnešek s omluvou rozpouští. A udělal dobře, po zbytek dne s malými přestávkami už jenom prší.

52. den - středa - 12.4.2017

Prší prší jen se leje a vichr z hor. Tak by se dal charakterizovat dnešní den. Vůbec nevytahujeme paty z domu a regenerujeme. Uruguajci úplně celý den spí, takže máme klid. Když večer vylezou z děr a začnou dělat vyrvál, uklízíme se na chvíli o patro níže, kde mají domácí posilovnu s kulečníkovým stolem. Pan domácí nám dovolil tam občas zajít, takže občas trénujeme kulečník. Je tu ale docela zima, po třech hrách se promrzlí vracíme zpět do pokoje.

53. den - čtvrtek - 13.4.2017

I na dnešek je v plánu déšť, což už nás moc netěší, protože se cítíme už docela dobře zregenerovaní, ale co se dá dělat. Ty deště jsou tu teda ale opravdu vydatné, stačí vytáhnout nos ze dveří a člověk je jak osprchovaný. Abysme se třetí den za sebou neplácali doma, máme v plánu na odpoledne výpravu na pohledy. V knihovně/infocentru nic nemají, ale paní nás posílá do obchůdku u pošty, že tam by měli mít. Procházíme celou hlavní ulici, na poště kupujeme známky a nakonec objevíme ten správný obchůdek. Paní u kasy se ptá, jestli víme o tom cyklonu, co má přijít dneska odpoledne. Že všichni kolem třetí zavírají a jedou se schovat domů. Víme, že má hodně pršet a foukat, ale informace o cyklonu je pro nás nová.

Doma hned na internetu studujeme, co se děje a opravdu, dnes v noci a zítra má přes Nový Zéland celou zemí ze severu na jih projít cyklon Cook. Zprávy hovoří o nejsilnějším cyklonu za posledních 50 let, protože narozdíl od ostatních tropických bouří a jejich pozůstatků (které se zřejmě starají o ty šílené deště tady) je tento pevně utažený kolem tlakové níže. Postupovat bude docela rychle, ale přinese obrovské množství vody najednou a vítr až 150km/h. Na pevninu má narazit kolem šesté večer přímo tady v Bay of Plenty. Uruguajci to evidentně vůbec neřeší, protože kolem po páté vyrážejí nakupovat. My pro jistotu nabíjíme telefony a plníme pár lahví pitnou vodou, kdyby jsme museli strávit nějaký čas bez elektřiny. Máme trochu respekt, protože bydlíme v dřevěné stavbě obité plechem a nedokážeme odhadnout, co se stane, když přijde takový vichr. Ale jsme rádi, že nemusíme nikam ven, hustý déšť a vichr ještě zesiluje. Uruguajci příjíždějí a mají srandu z toho, jak jsou všichni mokří. Dostali výplatu a hodlají to dneska zřejmě oslavit cyklon necyklon, soudě dle množství piva, které nakoupili. Sledujeme zprávy na internetu, kolem půl sedmé cyklon narazil na pevninu ve Whakatane asi 50 km odsud. Poslední zpráva, co si přečteme je, že ve Whakatane vypadla eletřina, protože v zápětí lup a je tma i u nás. Trochu nás znérvózňují Uruguajci, kteří si již v notně povznesené náladě úplně neuvědomují, že to nemusí být výpadek na pár minut, ale taky třeba do zítřka, ale dokud zbytečně neotvírají mrazák, aby si ochladili piva, tak je necháváme být. Elektřina naštěstí do necelých dvou hodin zase naskočí a cyklon zdá se pomalu odchází řádit dále do vnitrozemí. Pokud nám neleží přes auto strom, tak jsme to zřejmě přečkali zcela bez úhony, uff.

Uruguajci pokračují v bujaré párty a my se uklízíme dolů do posilovny, kde v rytmu latinskoamerické hudby shora posloucháme přenos pohřebního shromáždění ze Zlína. Alespoň takto na dálku se účastníme posledního rozloučení s Jirkovým prastrýcem, který zemřel koncem minulého týdne. Po půlnoci ustává déšť, vítr se utišuje, Uruguajci odjíždí pařit do Papamoa a my se noříme do pokojného ticha.

54. den - pátek - 14.4.2017

Skrz potrhané mraky zalévá promáčenou zemi zase slunce. Vychutnáváme si snídani na terase a protože je Velký pátek, jedeme do kostela, třeba stihneme alespoň část bohoslužeb, než nás Josh svolá k práci. Jdeme dneska pro změnu k presbyteriánům v Te Puke. Průběh bohoslužeb je podobný těm našim, nicméně kázání nás tentokrát moc nenadchne, má to blíž k numerologii než teologii, škoda zrovna dneska.

Po kostele píšem Joshovi, jak to vidí, když je už zase hezké počasí. Odpovídá, že dneska nic nebude, možná přijdou ještě nějaké přepršky, takže máme odpočívat. Přesouvají techniku na jiný sad, kde budeme sbírat zítra. Máme s sebou v autě věci na práci i svačinu, takže nemusíme domů, ale jedeme se podívat do nedalekého Maketu s dílčím cílem zjistit, jak moc škody tu včerejší cyklon v okolí napáchal.

Na mapě nás zaujme pláž Newdicks beach kousek za městem, cesta k ní se ale ukazuje jako zpoplatněná. Nevadí, o to lépe, necháváme auto zaparkované ve městě a jdeme na pláž pěšky. Jsme docela rádi, že jsme za cestu neplatili, protože je to po deštích pěkně vymletá polní cesta a s naším autem by možná byl i problém tudy vůbec bez nehody projet. Na pláži je docela znát včerejší průchod cyklonu - hromady vyplavených věcí a několik sesuvů. Procházíme se po pláži až nakonec uděláme takový malý okruh přes nedaleký kemp, který je sice přímo u pláže, ale docela na vyvýšeném břehu, takže ho zjevně včera žádná vlna nespláchla.

Oběd si dáváme na nábřeží ve městě. Podle informačních tabulí bývalo Maketu docela prosperující bránou do Bay of Plenty. Tyto časy jsou však již dávno pryč, dnes je to takové hodně zapadlé městečko na okraji pevniny i společnosti. Ani pořádný obchod tu nemají.

Z prosluněného Maketu se vracíme pomalu domů a u nás na kopci dokonce i trochu prší a je tu podstatně větší zima. Docela velký rozdíl oproti Maketu, kde se děti koupaly v moři. Hodnotíme, že až na pár popadaných stromů a sesuvů půdy tu v okolí cyklon snad nic horšího nezpůsobil. Když jsme okolní krajinou projížděli poprvé, divili jsme se, proč jsou všude 10-15 metrů vysoké živé ploty? Posléze jsme přišli na to, že jsou to větrolamy kolem sadů (mimochodem na mapě v satelitním pohledu jsou sady právě ty malé obdélníčky všude kolem Te Puke). A evidentně vědí proč si tu takové větrolamy (mnohdy už ze vzrostlých stromů) pěstují, po včerejším fičáku by se kiwi sbíralo už tak maximálně ze země. Že byl vítr extrémní dokazuje i jeden případ vyvráceného stromu z větrolamu, co jsme po cestě viděli. Pěstitele pak asi takový 15m strom vyvalený přes sad asi moc nepotěšil, ale vážně pořád lepší než orvaný celý sad.

55. den - sobota - 15.4.2017

Dnes vyrážíme na avizovaný sad do Pongakawa, co je poměrně daleko, asi 45 minut jízdy. Naštěstí je to prý jediný sad, co bude takhle daleko. Ačkoliv zelené kiwi dozrává o mnoho později než zlaté, jedeme trhat dozrálý zelený sad, který mají na mléčné farmě (možná to dělají ty krávy, co evidentně občas zabrousí i do sadu, že to dozrálo tak rychle :-)).

Zelené kiwi není tak náchylné na poškození, tudíž ho lze trhat rychleji - není potřeba tolik dávat pozor na poškrábání a může se do bagu pouštět od horního okraje. To by se mohlo zdát jako zanedbatelný rozdíl, ale ušetří to denně poměrně hodně pohybu. Navíc jsou plody menší a i menší ruce jich udrží víc v dlani. Bagy i biny se proto plní o dost rychleji, než u zlatého a trhači jsou v tomto případě také placeni za bin, nikoliv za hodinu. Ačkoliv je zelené kiwi chlupatější než zlaté, přijde nám, že se z něj mnohem méně práší. Hodně ale padá nepořádek ze stromů, takže jsme stejně pořád špinaví. Máme štěstí a do ruky se nám i tentokrát dostane uzrálý plod - v chutnosti se zlatému kiwi pořád nevyrovná (zlaté se vyloženě rozplývá na jazyku), ale rozhodně je podstatně lepší, než jakékoliv kiwi, co jsme kdy jedli u nás ze supermarketu, ani když ho člověk nechá doma "vyzrát", ten správný cukr a plnou chuť už prostě nenažene. Holt kiwi pro nás Středoevropany zřejmě navždy zůstane "to zelené kyselé".

56. den - neděle - 16.4.2017

Dnes je Velikonoční neděle, ale nedá se svítit, je hezky, kiwi zralé, musíme trhat. Majitelé farmy na nás ale zřejmě myslí, protože v poledne přiveze pan majitel domácí buchty, což banda hladových trhačů náležitě ocení. A odpoledne nás dokonce obšťastní i naši vlastní zaměstnavatelé a Jaime každému rozdá čokoládku. Jsou tu hodní lidé :-)

57. den - pondělí - 17.4.2017

Dneska jsou na programu přehánky, takže se nepracuje. Jdeme se projít alespoň kolem domu, abychom trochu protáhli bolavé tělo a chytne nás docela solidní průtrž, že dobíháme posledních 100 metrů, ale jsme totálně zlití. Zbytek dne spíš relaxujeme, zřejmě nás čeká delší dobu hezké počasí (doufejme), tak ať to v práci vydržíme. Sice už jsme se trochu utužili, že po práci zvládáme i vydržet chvíli po večeři vzhůru, ale ramena a ruce pořád cítíme bolavé.

58. den - úterý - 18.4.2017

Kvůli velké rose začínáme po několikerém odložení startu až v poledne. Dosbíráváme zelené kiwi a později odpoledne se přesunujeme zpět do zlatého sadu, který jsme začali ještě před Velikonoci. Přesuny jsou pro nás trhače docela dobré, protože to znamená, že máme mnohem delší pauzu a odpočineme si. Ostatní si ale docela máknou, protože na jednom náklaďáku s přívesem musí přemístit 4 traktory, 4 vozíky a ještěrku (vysokozdvižný vozík), což je jízda aspoň na třikrát. Proto při kratších přesunech vozí na náklaďáku akorát ještěrku a traktůrky jedou se zapřaženými vozíky po silnici. To by se správně nemělo, ale myslím, že místní policisté zvláště v době sklizně zřejmě hodně přimhouří oči. Dělají to totiž snad úplně všichni, každý den potkáváme na silnici nějaké traktůrky, co si to drandí dvacítkou na plný výkon a zabírají půlku silnice :-)

59. den - středa - 19.4.2017

Pokračujeme v sadu, kde jsme včera skončili. Obvykle některý z trhačů donese přenosný repráček a pouští nějakou hudbu. Sice ne vždy podle našeho vkusu, ale někdy je to docela fajn. Krásný slunečný den, čerstvé kiwi ze stromu, pohodový rytmus reggae, no bylo nám snad v té kanceláři líp?

Ve čtyři hodiny Josh oznámí konec pro dnešek, prý jsme byli rychlejší, než předpokládal, takže nemáme biny, do kterých bychom sbírali. Jaime vytáhne z auta chladící box a všichni dostaneme chlazené pivko. Upřímně řečeno žádná plzínka to není, je to dost nic moc, ale tak na žízeň dobré. Taky je to jenom třetinka, takže to ve mě zasyčí jak nic a pak si připadám skoro jak alkoholik, protože to všichni ostatní cucají půl hodiny jak limonádu...

Co se týče alkoholu za volantem, je tu povoleno půl promile, takže nad jedním malým pivem po práci se nikdo ani nepozastaví. My se snažíme to opravdu dodržovat a ten, kdo řídí, pije opravdu jenom symbolicky nebo vůbec. Místní si na to dávají také docela pozor, ale teda hodně backpackerů to moc neřeší a dvě tři piva, k tomu pár tahů trávy... No, je to trochu o strach, že pak jedou po stejné silnici domů.

Co s načatým odpolednem? Jedeme se vykoupat na Papamoa Beach. Zaskáčeme ve vlnách, uděláme čtyři tempa, když je zrovna chvilku klidné moře a pak se sluníme na pláži, dokud se nezačne sluníčko klonit k západu. A zase vzpomínáme na naše kolegy v kancelářích, to je jiná práce :-)

60. den - čtvrtek - 20.4.2017

Na dnešek už Josh napočítal dost binů, takže pracujeme celý den. Ke svačině zkoušíme ovoce feijoa, na které jsme náhodou narazili v obchodě a rozhodli se ho vyzkoušet, protože jsme to nikdy neviděli. Doma jsme si nastudovali, že ovoce roste v Jižní Americe a na Novém Zélandu, je hodně náchylné na otlaky a plody začínají velice rychle po utrhnutí hnít, proto se s ním v Evropě téměř nelze setkat. Konzumuje se dužina této zhruba 7cm zelené bobule, která je velice aromatická a má chuť jako kombinaci lesních jahod a ananasu. To nás zaujalo a jsme zvědaví, jestli si zas někdo na internetu jenom nevymýšlel. Ale musíme konstatovat, že to tak opravdu je. Ovoce je hooodně aromatické a opravdu chutná jako jahody a ananas zároveň. Ale musíme přiznat, že nám to moc nechutnalo, ta chuť je až příliš výrazná :-)

61. den - pátek - 21.4.2017

Dnes pouze doděláváme zlatý sad a končíme brzy odpoledne. Po práci vyrážíme s Američanem Nathanem, Němcem Saschou a francouzským párem surfovat na Mt Maunganui. Do práce přijeli všichni Saschovým autem, ale Nathan i Francouzi mají svoje surfy ve svých autech, takže ještě chvíli šachujem s popojížděním po Te Puke a Papamoa, ale kolem třetí už si Jura se Saschou půjčují surfy na Mt Maunganui. Frantíci dělají profíky, takže ještě musíme na tajňačku s půjčenými surfy (nesmí se totiž vozit autem) popojet kus dál, kde jsou prý lepší vlny. Pak už všichni čtyři skáčou do moře a vrhají se vstříc vlnám. Ačkoliv se to nemusí zdát, je surfování docela náročné a zjevně to chce hodiny a hodiny poctivého tréninku. Nikdo z této čtyřky zas takový profesionál není, takže většinou to vypadá tak, že před přicházející vlnou začnou všichni pádlovat, aby nabrali rychlost, ale vlna je rychlejší a převalí se přes ně, pak už jsou vidět jen surfy ve vzduchu a po chvíli se zě zpěněné vody vynoří vysmátá hlava. Neodstatek praxe rozhodně vyvažují nadšením :-)

Po dvou hodinách surfování vylézají celí promáčení z vody, Sascha klepe kosu, protože nechtěl platit za půjčení neoprenu. Léto už je sice zřejmě definitivně pryč, ale na slunci je přes den pořád dost teplo. Stačí ale, aby ho překryl lehký mrak a začne být už docela zima, natož když je člověk promáčený na kost. Zkoušíme nacpat surf do našeho auta, ale je to beznadějné, i kdybysme ho protlačili až mezi přední sedadla, furt by dost velká část koukala ven. Varianta B je nacpat tři surfy do velkého auta k Nathanovi, což se nakonec podaří, ale taky nedovře úplně kufr, ale na těch pár set metrů je to snad v pohodě. Oba půjčené surfy ještě stihnou kluci málem zničit, když Saschovi ho téměř přejede Frantík a Jurovi při sprintu k zavírající půjčovně upadne na chodník. Ale nic se naštěstí nestane a Jura si může odškrtnout - surfování na NZ - splněno.

62.-63. den (22.-23.4.2017)

Z víkendu stráveného objevováním geotermálních pokladů a tradičního maorského odkazu v Rotorua máme hromadu fotek, takže jsme mu věnovali vlastní stránku.

64. den - pondělí - 24.4.2017

Brzy ráno konečně zas vyrážíme do sadů. Tentokrát je adresa už přímo Te Puke, akorát ulice vede klasicky daleko za město a musíme dokonce dvakrát prokličkovat přes úzkou roklinu s potokem zarostlou pralesem, ale pak zas člověk vyjede nahoru a tam sady. Je to tady fakt vtipné ta krajina někdy. Sbíráme 9h, to už jsme tady dlouho neměli takový pracovní den.

65. den - úterý - 25.4.2017

Máme štěstí, ani dneska není rosa, takže začínáme brzy a stíháme dotrhat tento sad dneska v 16h. Načaté odpoledne využijeme ke krátkému výletu k vodopádu na řece Raparapahoe. Je to až neuvěřitelné, jak se tu člověk v mžiku ocitne v divoké přírodě a přitom je vlastně "za humny".

66. den - středa - 26.4.2017

Zrovna včera večer jsme si cestou domu říkali, jestli se nám vůbec poštěstí, že bysme jednou trhali na některém z těch mnoha sadů, co míjíme každý den cestou z Te Puke domů. A ejhle, večer napsal Josh, že ráno máme být přichystaní v sadu na No. 2 Road, paráda :-) Rosa nám zas odloží start až na desátou, ale je hezky, takže trháme do večera. Po práci zas od Joshe dostaneme chlazené pivko, na žízeň docela fajn.

67. den - čtvrtek - 27.4.2017

Pro dnešek je v plánu akorát dotrhat včerejší zlatý sad, což stíháme za dopoledne. Na odpoledne se Joshovi nepodařilo nic dohodnout, prý práce by byla, ale nevešli bysme se do sadu s naší technikou pro nakládání plných binů na náklaďák, takže smůla.

Ale je krásné počasí, takže vyrážíme do Papamoa na pláž. Je sice už vlastně podzim, takže vítr od moře už docela chladí, ale když se trochu člověk překoná, tak se do vody dá pořád vlézt a nějakou chvíli se dá ve vlnách zůstat, aniž by člověk mrznul. Venku se zahříváme během po pláži, nakonec je z toho slušná hodinka běhu tam a zpět. Dostatečně rozeřátí se vydržíme ještě další hodinu slunit, než začne kolem půl paté sluníčku ubývat na síle.

Večer věnujeme úklidu bytu, pánové Uruguajci nějakému pořádku zrovna moc nedají, tak to vezmeme docela z gruntu, snad to aspoň chvíli vydrží.

68. den - pátek - 28.4.2017

Včerejší běhání je dneska poněkud znát, ale kvůli rose začínáme nakonec až v poledne, takže můžeme ještě dopoledne odpočívat. Trháme dneska v obrovských sadech jiné balírny jako výpomoc. Sady jsou to podstatně větší, než jsme trhali dosud, určitě přes kilometr čtvereční. Jeden řádek tu trháme přes tři hodiny. Jako každý den nás přišla zkontrolovat auditorka z balírny, která je zjevně dost přísná, takže náš tým neprojde kontrolou a dostáváme pokutu. Josh je z toho docela smutný, protože jsme jeho první tým vůbec, který pokutu dostal. A my jsme docela naštvaní, protože je to zjevně kvůli pár Frantíkům, kteří nejsou schopni dodržovat pár základních pravidel, které nám přitom opakují každý den - nepřeplňovat bagy, vyprázdňovat do binů pomalu a tak, aby se ovoce pokud možno nekutálelo, dávat pozor na zlomené stopky a snažit se, aby ovoce nepadalo na zem, protože ze země se z hygienických důvodů sbírat nesmí. Přijde nám, že to není nic nepřekonatelného, když na to člověk během práce aspoň trochu myslí, a když už, tak aspoň těch pár minut za den, kdy nám stojí za zády auditor. Ale někteří to zjevně nezvládají, což je docela škoda. Josh je na nás zjevně málo přísný, takže ani nedostaneme pořádný kartáč, co bysme zasloužili. Ale aspoň když večer přijde znovu jiná auditorka, tak se aspoň v tu chvíli většina docela snaží, takže ta odchází víceméně spokojená. No uvidíme, snad tenhle kiks nebude mít moc velký vliv na přidělování práce a všichni z týmu už se budou snažit, abysme Joshovi víc reputaci nekazili.

69. den - sobota - 29.4.2017

V úterý byl na NZ státní svátek - ANZAC Day (Australian and New Zealand Army Corps). Josh nás ale požádal, jestli bychom tento den mohli přeložit na sobotu, abychom mohli v úterý dotrhat sad. Ze zákona má prý právo toto oficiálně jednou za rok udělat, nevíme, na jaké všechny zaměstnavatele se toto povolení vztahuje, nicméně minimálně v tomto odvětví to docela dává smysl. Dnes tedy máme volno a ještě dostaneme zaplaceno za svátek. Vzhledem k tomu, že prší, tak bychom měli volno tak jako tak.

Jelikož je sobota, mají dnes volno i Uruguajci, takže se tu přes den střídavě poflakují a dospávají (je až neuvěřitelné, jak dlouho je to surfování na Facebooku dokáže udržet po 12h noční směně vzhůru...). Náhodou zaslechneme, jak slibují Danielovi, že mu večer pohlídají děti. Zbystříme, ale je nám víceméně jasné, jak to nakonec dopadne. A taky, že jo. Poslední Uruguajec (dokonce jeden ze slibujících) jde definitivně spát v půl páté a kolem páté přivede Daniel děti a je docela překvapený, že Uruguajci spí, když mu hlídání slíbili. My jsme to jednak přesně tušili, že to tak bude a jednak jsme stejně žádné zvláštní plány neměli, takže slibujeme, že děti pohlídáme my.

Starší z kluků Cody je tak zhruba v první třídě a přinesl si počítač. Mladší Leithan (ca. 4 roky) nemá nic, že se prý bude dívat na televizi. Cody s náma naštěstí docela komunikuje, ten je v pohodě, ale Leithan se jednak strašně stydí a k tomu jeho šišlavé angličtině zrovna moc nerozumíme a občas si to musíme nechat od Codyho "přeložit". Pouštíme jim animovaný film z disku, co tu je připojený k televizi, čímž se i Leithan na chvíli zabaví. Pak začnou s tím, že mají hlad. Naštěstí vezmou za vděk mým celozrným chelebem se sýrem, protože nic jiného opravdu nemáme. Malému se u toho podaří dvakrát vylít pití na koberec, naštěstí nemáme nic jiného než vodu. Pak si Cody začne hrát na Playstation a malého to po chvíli přestane bavit sledovat a evidentně se nudí. Dětské hračky mezi naší outdoorovou výbavou jaksi nefigurují a venku lije jako z konve, abychom je bosky a v pyžamkách poslali domů pro nějaké hračky. Naštěstí se podaří zaimprovizovat pár listy papíru z deníku a Leithan je ochoten si malovat i s mojí jedinou pastelkou (trochu to zachraňuje, že je vícebarevná). Pak ovšem, že by chtěl papíry dát dohromady jako knížku. Uff, dobrá tedy, zachraňuje nás horolezecký tejp, kterým papíry slepíme. Nějakou dobu jsou oba zabavení a pak si vyžádají další film, u kterého Cody usne. Leithana to pak přestane bavit a že by chtěl hrát taky na Playstation. To se docela zapotíme, protože ani jeden z nás tří to neumí ovládat. Jen pro dokreslení, ovladač na Playstation má 15 tlačítek a 2 joysticky, což je poněkud více, než 2 tlačítka a kolečko na počítačové myši :-) Ale nakonec se nám podaří zjistit, jak příslušnou hru alespoň ovládat, když už naprosto netušíme, co je cílem, ale Leithanovi to zjevně ani tolik nevadí, protože si hraje a když si je tatínek přijde po desáté vyzvednout, tak se mu domů ani nechce.

70. den - neděle - 30.4.2017

Vypadá to na další pršavý den, takže jedeme navštívit další kostel do Te Puke, volba padá na metodisty. Mezi 10 babiček přijíždí černošský pastor z Taurangy, který dokud káže z papíru, je to dobré, ale občas opustí napsaný text a rozvypráví se, čímž začne kázání sklouzávat lehce k cimrmanovské Švestce a i angličtina začne lehce pokulhávat :-) Na zadní straně průvodního letáčku bohoslužbami ovšem mezi oznámeními o akcích je hned vedle citátu Mahátma Gádhího tento vtípek: The oldest computer can be traced back to Adam and Eve. Surprise! Surprise! It was an Apple. But with extremely limited memory. Just 1 byte. Then everything crashed. :-)

71. den - pondělí - 1.5.2017

Ráno vyrážíme zase do sadů, tentokrát je na řadě zlatý sad, který patří Mahlimu - indickému traktoristovi našeho týmu. Bohužel je to také první místo, kde se potkáváme s nějakými vážnějšími následky cyklonu Cook, který přes ostrov profičel o Velikonocích. Konstrukce, na které byly rostlé dvě řady sadu nevydržela nápor větru a praskla. Sbírání nám tudíž komplikuje to, že polovina řady leží vpodstatě na zemi. Něco se podaří zvednout a otrhat, pod něco se vplazíme, ale stejně přišel chudák Mahli o celkem dost velkou část úrody.

Odpoledne se přesouváme jen po stejné ulici vzhůru na "domácí" sad - u Wrightů doma. Tady se také definitivně rozkrývá záhada, kterou jsme tušili od prvního dne - Steve je opravdu Joshův otec - ta podoba a pohyby to opravdu naznačovaly. Vůbec se ukazuje, že je to velký rodinný podnik - supervizorka druhého týmu je Joshova teta, občas s námi trhá jiná Joshova teta, někdy vypomáhají bratři a i další zůčastněné podezříváme z nějakého příbuzenského vztahu. Jediní, kdo jsou mimo hru, jsou Indové, ale zjevně jsou to už málem rodinní přátelé :-)

72. den - úterý - 2.5.2017 až 80.den - středa - 10.5.2017

Celý tento týden a začátek dalšího trháme každý den celý den Wrightovic zlaté kiwi, nejdříve kolem jejich domu, ve čtvrtek se přesouváme do sadů v Paengaroa. Musíme konstatovat, že je to slušné kiwi impérium. A už je taky jasné, že se jim rozhodně vyplatí zaměstnat vlastní skupiny trhačů, než aby na všechno tohle kiwi někoho museli najímat.

Máme taky štěstí, že je konečně konstatně hezké počasí, takže nás nepřerušují žádné deště a můžeme v klidu poctivě vydělávat, to se hodí. Někteří už ale nevydrželi, skončili s trháním a našli si raději práci v balírně. To je tu časté téma, jestli si člověk vydělá víc trháním nebo balením. Je pravda, že v balírně mají stálejší a delší pracovní dobu, ale zase nižší plat. A vidíme na našich Uruguajcích, že když víc dní za sebou prší, tak taky mají volno, protože když není natrháno, není co balit. A v sadu je rozhodně větší legrace a práce není až tolik monotematická, takže my rozhodně nehodláme měnit.

Taky postupně skončili všichni Němci, kteří mají v plánu ještě cestovat a po prázdninách se zase vrací do škol. Joshovi se ale poměrně rychle daří dosadit do týmu nové lidi. Zmíníme akorát pár Angličanů a to z toho důvodu, že jsou tu jediní (pardon, s výjimkou Malajce Francise, kterému je skoro 50), kdo je starší než my, jinak jsou všichni ostatní mladší a dokonce zjišťujeme, že i Josh s Jaime jsou stejně staří jako my. Navíc se dozvídáme, že to dělají první rok (dosud všechno řídil Steve sám), což teda klobouk dolů, vedou si dobře.

V úterý se v sadu ráno objeví skupinka Maorů (později zjišťujeme, že to nejsou Maoři, ale Tongani, společné polynéské kořeny se nicméně nezapřou), urostlí snědí chlapíci, ruce jako lopaty, vymlácené zuby, no nechtěli bysme je potkat někde v noci... (ve skutečnosti jsou ale docela přátelští ;-)). Až na Američana a jednoho Francouze nás Josh všechny přeřadí do druhého evropsko-kanadského týmu (z několika Francouzů se totiž posléze vyklubali Kanaďani :-)) a Tongani posilují indický tým. Jsou to chlapi jak hory a jezdí si sem na sezónu vydělat na celý zbytek roku, takže jedou jako o život a i když my se v druhém týmu opravdu snažíme, co nám síly stačí, stejně máme tempo přinejlepším o třetinu pomalejší.

Ve středu se ještě přesouváme do dalšího Wrigtovic sadu (na naší ulici, takže nemusíme jezdit moc daleko :-)). Už je to desátý den v řadě, co pracujeme, a byly to docela hodně dlouhé dny, takže únava už je znát na každém, i když už jsme docela zvyklí. Ve středu večer nás končí už jen zhruba polovina, ostatní už to nevydrželi a vzali si volno. My ostatní toužebně vyhlížíme zítřejší předpovídaný déšť :-)

81. den - čtvrtek - 11.5.2017

Zbytky tichomořského cyklonu Donna přinesly nad NZ vítr a déšť, evidentně jsou tu ty prudké deště způsobené obvykle cyklony nebo jejich pozůstatky. Jsme doma, skypujeme do Čech, internetujeme a relaxujeme. Studujeme podrobněji Great Walks na Jižním ostrově, protože příští týden by se měla otevřít registrace na chaty, tak abysme to měli trochu rozmyšlené. Jsou to ale docela pálky, co za ty chaty chtějí - největší atrakcí je Milford Track, kde stojí noc v chatě 70$/os, takové noci je potřeba zaplatit 3 (musí se dodržovat itinerář) a ještě k tomu dopravu busem a lodí na začátek treku a z konce zpět k autu. Takže takový čtyřdenní trek nás vyjde zhruba na 800$, jídlo nepočítaje, ale to už bude opravdu drobná částka. No, není to zrovna nízkonákladová záležitost, ale když už je člověk jednou tady...

82. den - pátek - 12.5.2017

Lijavec venku stále pokračuje, takže i dnes máme volno. Nicméně zábavy máme dostatek, na webu máme docela skluz, k tomu nějaké pohledy, co chceme poslat, pak si člověk navaří na dva tři dny, večer pocvičíme angličtinu nad pár kapitolkami z knížky a u nějakého filmu a den je pryč.

Tuto neděli se také bude slavit 80 let výročí postavení našeho kostela ve Zlíně. Posíláme kostelu elektronický pohled k narozeninám :-)

83. den - sobota - 13.5.2017

Dost lidí včetně mně a Jaime lehlo na ty dva dny volna, dobré načasování. Takže nikomu nijak zvlášť nevadí, že končíme dnes už kolem třetí, protože jsme dotrhali sad a už nemá cenu se stěhovat.

Jedeme ještě do města na malý nákup a po cestě domů se stavujeme u místní střední školy, kde údajně má být tento víkend kluziště pro veřejné bruslení. Ne, že bysme měli nějak v plánu utrácet za bruslení, ale zajímá nás, jak dokázali tady v těch 17 stupních za jasného slunečného dne vykouzlit kluziště. Jaime, která nám o tom říká (sama původem z Kanady), to taky úplně nechápe, že to prý Kiwíci vůbec neznají a neumí, takže si prý máme jít zabruslit. Nakonec se ukazuje, že jde o "kluziště" v tělocvičně školy a bruslí se na umělohmotných deskách, podobně, jak to u nás bývá někdy v obchodních centrech. A je opravdu pravda, že to Kiwíci neumí, ale zase dobré, že si místní děti mohou takovou exotickou atrakci vyzkoušet. Každopádně jsme asi ještě neviděli nikoho bruslit v kraťasech a tričku :-)

84. den - neděle - 14.5.2017

S trháním se dnes vracíme na Riddel Road, kde máme otrhat sad u Wrightovic sousedů. Josh nás varuje předem, že pan majitel je hodně opatrný na svoje ovoce, takže máme dávat pozor. Není divu, že si nechce uříznout ostudu zrovna u sousedů. Navíc, čeká tu ještě jeden zelený sad, takže když nebude pan soused spokojený, přidělí ho někomu jinému, což by byla škoda.

85. den - pondělí - 15.5.2017

Dopoledne doděláváme během dvou hodin v jedné skupině poslední zlatý sad, co měl Josh domluvený. Následuje krátká afterparty u Wrightů na dvorku. Jsou fakt hodní, toho piva a chipsů, co už do nás nasypali, a Jaime je taky bezlepkáč, takže myslí i na Jirku a kupují mu speciálně cider, když nemůže pivo. Je to fajn, Wrightovic rodina vykládá různé historky ze života s kiwi, třeba jak dřív mívali kdysi doma malou balírnu a otec Steve to vždycky pracně ladil, aby mu stroj dobře fungoval a malý Josh, přestože věděl, že na to nesmí sahat, tak ho ta blikající tlačítka tak fascinovala, že často neodolal a úplně to rozhasil :-)

Nicméně je potřeba pár dní počkat, než dozrajou i sady se zeleným kiwi, prý nejdřív koncem týdne, takže všichni už plánují, jak těch pár dní volna využijí. I my věnujeme odpoledne plánování. Jednak se blíží doba, kdy se otevřou rezervace na chaty pro Great Walks, a jednak i my chceme teď někam vyrazit. Přemýšlíme, že bychom zkusili jediný Great Walk, co je na lodích po řece, nikoliv pěšky - Whanganui River Journey. Ale předpověď počasí je na náš vkus dost deštivá na to, abychom trávili několik dní na vodě, zas takové vedro tu už není.

86. den - úterý - 16.5.2017

Pokračujeme v plánování, Pavlína s mamkou vážně uvažují o tom, že by za námi na přelomu ledna a února přiletěly, takže je potřeba doladit termín s letenkama a chceme alespoň jeden Great Walk absolvovat dohromady, domluva nakonec padá na ten nejlepší z nejlepších - Milford Track. Počasí na další dny je pro většinu ostrova hodně deštivé, takže vzdáváme Whanganui River Journey a vydáme se na východní pobřeží, kde se zdá být předpověď nejpříznivější. Poblíž je tam jiný Great Walk - kolem jezera Waikaremoana. Bohužel je z větší části uzavřený, ale když vyjde počasí, vydáme se alespoň na otevřenou část.

87.-91. den (17.-21.5.2017)

Několik dní volna, co jsme dostali mezi sbíráním zlatého a zeleného kiwi, jsme strávili putováním za sluncem na východní pobřeží. Detaily výletu mají svoji vlastní stránku.

92. den - pondělí - 22.5.2017

Tentokrát Joshovy odhady vyšly přesně, ráno nastupujeme zase do práce, čeká nás zelený sad, co je na hlavní silnici. Asi jsme po týdnu volna trochu vypadli ze cviku a navíc je zrovna tento sad hodně vysoký, takže se pro spousty ovoce musíme natahovat, což nás zpomaluje a vysiluje. Taky je znát, že dny se hodně zkrátily, končíme v půl šesté jako obvykle, ale v sadu už je tma jako v pytli.

Večer jsme docela vyřízení, protože jsme se v noci nevyspali ani když jsme byli v teplé posteli. Do domu se nám totiž během naší nepřítomnosti nastěhoval nejen další Uruguajec, ale také myši a jedna nám dělala v pokoji celou noc strašný kravál. Zoufale jsme vytvořili improvizovanou past, ale nezabrala, takže ráno jsme hned sháněli pastičky. Kupodivu jsme tu sehnali klasické pastičky, co známe od nás, a ještě levně, takže snad bude dnešní hon na myš úspěšnější.

93. den - úterý - 23.5.2017

Bohužel myška je příliš prťavá, takže nám za noc několikrát vyžrala pastičku, aniž by se chytla. A zjevně nemá dost, protože v mezičasech žrala koberec a dveře, aby se dostala do kuchyně. Zase jsme tudíž nespali a začínáme z toho být docela špatní.

Dopolední trhání zpestří (hlavně teda ostatním, ne tolik nám trhačům) dvakrát píchlé kolo u ještěrky. To je docela zásadní problém, protože ta provádí všechny operace s biny. Abychom mohli trhat, pracně nandávají biny na vozíky traktorů ručně, dolů z vozíků se vyklopí, ale nikdo je neskládá na sebe, takže se prostor pro vykládku rychle plní a štosují se i kamiony, které přijely pro plné biny. Naštěstí dotrháme sad už dopoledne a stěhujeme se na zelené k Mahlimu, takže se i takovou komplikaci podaří vyřešit bez většího kiksu.

Večer pořádáme hon na myš. Vzhledem k tomu, že už se nám před pár týdny podařilo jednu utlouct botou v kuchyni, chceme totéž aplikovat na tu pokojovou. Dvě hodiny sedíme v temném tichém pokoji, nastražené uši a napřažené ruce k úderu. Myši si běhají vesele ve stěnách a nakonec vylezou nějakou tajnou dírou, kterou jsme jim nenašli, na okno a baští naše suchary a čokoládu. Naše nálada se začíná blížit zoufalství, další probdělá noc :-(

94. den - středa - 24.5.2017

Dopoledne dotrháváme za střídavého deštíku Mahliho sad a pak dostáváme volno, protože odpoledne má propršet vydatněji.

Odpoledne probíhá totální čistka v bytě. Uklízíme úplně všechny drobky po Uruguajcích, zavíráme všechno jídlo do polic a podaří se nám najít nějaké trochu jiné pastičky. Taky do nich dáme arašídové máslo, co nám poradila paní v obchodě, když už jsme přemýšleli, že koupíme nějaký jed na krysy, ale nakonec jsme skončili u špuntů do uší a doporučeného arašídového másla. A máme štěstí, myška mrška se chytla poměrně rychle. Po několika dnech se konečně zase vyspíme! :-)

95. den - čtvrtek - 25.5.2017

Už včera večer napsal Josh, že na dnešek má domluvený jen malý sad, kam se mu obě skupiny nevejdou, takže dává dnes naší skupině volno. Nemáme z toho nijak zvlášť radost, každý dolar by se nám hodil, ale co se dá dělat, je hezký den, nebudeme si ho kazit. Modrá vymetená obloha slibuje po včerejším dešti docela slušný výhled, tak vyrážíme na náš oblíbený Mt Maunganui. Dole ve městě je docela klid, přeci jen je pracovní den dopoledne a mimo sezónu. Kopec je ale v takový den pochopitelně docela v obležení domácími (to nás docela překvapuje, kolik lidí si tu může jít ve všední den v poledne zaběhat) i turisty. Nijak nespěcháme, užíváme si oběd s výhledem a sluníme se, ačkoli je tu pokročilý podzim, slunce má pořád dost sílu a dneska navíc téměř nefouká. Je tu fakt krásně a pohoda, Mt Maunganui má neuvěřitelné kouzlo.

96. den - pátek - 26.5.2017

Na dnešek bohužel také není práce, zřejmě až v neděli, protože zítra má pršet. Je spíš zataženo a pofukuje, takže zůstáváme dneska doma a doděláváme resty ve fotkách, deníku a podobně. Pan majitel nám minulý týden nainstaloval do bytu wifi repeater, takže konečně máme připojení k internetu po celém bytě a nemusíme se střídat kvůli stažení mailů s Uruguajci u okna, to je pane komfort :-)

V noci se nám taky podaří chytit 4 myši v kuchyni. A možná by jich bylo i víc, kdyby se Uruguajci nebáli vyčistit pastičky a znova je natáhnout, když už tu zase od půl čtvrté od rána strašili a dělali hluk.

97. den - sobota - 27.5.2017

Prší prší jen se lije. Uruguajci se nudí, taky nemají práci, ale nuda je tak zaměstnává, že ani nestíhaji po sobě uklidit, takže se nám tu jen vrší hromady špinavého nadobí a jejich jídla. Ještěže máme na dnešek navařeno, třeba to do zítra zvládnou aspoň trochu uklidit. Jeden si sem navíc dotáhl holku, co ulovil na nějaké párty, takže tu začíná být poněkud přelidněno. Den tudíž trávíme víceméně v pokoji prací na fotkách a deníku, máme už skluz víc než dva měsíce...

Večer dorazí pan majitel Daniel se starším synkem Codym, zřejmě si s Uruguajci domluvili na dnešek párty a zvou nás taky. Odmítnout se v tomto případě asi nedá a ignorovat to asi taky nepůjde, protože téměř neslyšíme v pokoji vlastního slova. Daniel je evidentně rád, že si může s někým aspoň trochu anglicky popovídat :-) Pak ještě hrajeme chvíli dole kulečník a zkoušíme sestavit i ping-pongový stůl, ale nakonec nenajdeme míček. Kolem půlnoci začínají být všichni dost opilí a Uruguajci navíc vysmátí po vykouřené trávě, takže to balíme a jdem předstírat spánek. Dneska se budou hodit ty špunty do uší.

98. den - neděle - 28.5.2017

Noc byla nakonec překvapivě klidná, párty se časem někam vypařila (nevím teda, kdo z nich řídil, jediný, kdo nebyl úplně na mol byl malý Cody a ten to zřejmě nebyl...). Ráno pochopitelně všichni vyspávají a my jedeme do kostela. Překvapí nás množství aut, co u nás parkuje, zjevně se v průběhu noci přidalo ještě dost lidí a teď se někde povalují u nás v bytě.

Navštěvujeme bohoslužby u babtistů a průběh je podobný jako u jiných babtistů, co jsme tu viděli. Stále nás udivuje množství kostelů, co tu obecně ve vesnicích i městech je. Nicméně evidentně ve větším chodí lidé akorát k babtistům. Místní sál (pódium, zvuková i promítací aparatura, klasika) je trošku předimenzovaný, ale stejně se nás tu sejde určitě kolem stovky, od kojenců po seniory. "Zďovky" místní kapely nás tentokrát zrovna dvakrát nenadchnou, ale kázání je poměrně slušné.

Josh sice ráno psal, že máme být v pohotovosti, ale před polednem byla pohotovost odpískána, takže jedeme zase domů a odpoledne za doprovodu latinskoamerické hudby a španělských výkřiků (ani je nepočítáme, je jich tu fakt hodně dneska) pokračujeme ve zpracovávání fotek a dopisování deníku.

99. den - pondělí - 29.5.2017

Konečně jsme dneska zase celý den pracovali, zvládli jsme otrhat téměř celý jeden sad. Večer jsme ale sedli do auta a zjistili, že máme prasklé přední sklo. Po chvíli pátrání v paměti nám došlo, že to bude nejspíš od toho, jak nás ve středu cestou na Mt Maunganui trefil kamínek z korby náklaďáku před námi. Sice jsme to zkoumali a nepřišlo nám, že by se něco stalo, ale malý ďobec byl chytře schovaný nahoře za zpětným zrcátkem, takže jsme si ho nevšimli. A dneska zřejmě sklo nějak zapracovalo a najednou máme prasklinu do L tak 15x15cm. Večer tudíž trávíme zkoumáním, jaké máme možnosti, co s tím.

100. den - úterý - 30.5.2017

Druhá skupina ráno dodělává včerejší sad a my máme začít o hodinu později na jiném sadu, až nám přesunou traktory. Docela nám to takto vyhovuje, protože jedeme do města řešit sklo. Jako první volíme variantu oprava vlastními silami a jdeme do Repca (specializovaný obchod s motoristickými potřebami) shánět něco na opravu - k dispozici je sada na opravu skla za 40$. Dobrá tedy, hned vedle je autorizovaný servis na opravu autoskel. Technik po podrobném prozkoumání problému tvrdí, že oprava možná není a kalkuluje nám výměnu za 450$. S tím, že si to rozmyslíme, odcházíme do Repca pro opravnou sadu a volíme variantu dočasného provizoria, než bude opravdu nezbytně nutné sklo vyměnit. Vzhledem k tomu, že nakonec kvůli mokrému ovoci začínáme pracovat až v půl druhé, trávíme zbytek času lepením skla. Reklamy pochopitelně tvrdí, jak sklo přejedete lepidlem, prasklina zmizí, než lepení zaschne zafixujete to plastovými proužky a za 10-15 minut hotovo, sklo lepší než nové. Realita se pohybuje (bez překvapení) někde úplně jinde, dlouhé desítky minut se snažíme nacpat do praskliny alespoň tolik lepidla, aby už to nepraskalo dál. Pochopitelně k pobavení všech ostatních trhačů, kteří se jinak nudí při čekání na usušení ovoce... Tak uvidíme, zda naše snaha bude úspěšná. Podle vyjádření technika tato prasklina nijak nesnižuje bezpečnost a můžeme s tím i nadále jezdit, dokonce to možná i projde technickou - docela rozdíl oproti českým pravidlům. Asi časem k výměně skla dospějeme (nejpozději asi před prodejem auta), ale vzhledem k tomu, že Jižní ostrov je plný nezpevněných silnic, nechceme zatím riskovat, že se bude podobná situace brzy opakovat, takže zatím budeme jezdit s prasklým sklem a uvidíme.

Práce (ačkoli pouze odpolední) je dneska docela výživná, protože bloky sadu, co dneska trháme, se kroutí nahoru dolů, což je náročné jak pro trhače, tak pro traktory. Šplhat s plným bagem do kopce k traktoru a pak vyprazdňovat, když je bin hodně nakloněný, není zrovna hračka, i když už jsme docela zdatní. A traktor se třemi plnými biny má na mokrém kopci taky dost co dělat, jednou dokonce musíme skoro všichni zatlačít, aby se traktor do kopce rozjel. No jdeme dneska rádi domů.

101. den - středa - 31.5.2017

Pokračujeme ve stejném sadu, ale kvůli velké rose začínáme znovu až k polednímu, takže Josh vymyslí, že budeme trhat i v noci. Podaří se mu sehnat světla, co vypadají jako obrovské zářivky na kolečkách poháněné dieselgenerátorem. Kupodivu to docela svítí, ale jednak to strašně smrdí a jednak je potřeba být v řadách vyrovnaní, protože to zas takový dosah nemá. Každá skupina trhá jenom dvě řady, takže i když se pro tuto činnost neuvolili všichni, stejně je nás tu docela hodně a je tu zmatek. V hluku generátorů světel navíc není slyšet troubení traktůrků (traktorista vždy předtím než s traktorem popojíždí, tak troubí, aby všichni zpozorněli a zaznamenali pohyb traktoru) a už vůbec nemá šanci člověk poznat, že nastartoval zrovna traktor, u kterého stojí. V tom celém zmatku se nakonec stane, že jeden traktor přejede Jirkovi přes nohu. Naštěstí má velké boty, takže mu přejede jenom boty a nohám se nic nestane. Ale bylo to o fous.

102. den - čtvrtek - 1.6.2017

Dopoledne dotrháváme rozdělaný sad, odpoledne se přesouváme na zelené kiwi k Wrightovic sousedům (zjevně jsme prošli pod drobnohledem pana souseda). Jirka má fakt smůlu, protože dneska ho pro změnu píchla do prstu vosa. Naštěstí nemá žádnou přehnanou alergickou reakci, ale i tak je to docela nepříjemné a komplikuje to práci. Chybí taky naše obvyklá supervizorka, ale Josh promptně nahrazuje jednu tetu jinou tetou. Je to již starší dáma, drobné postavy, ale pořád akční, pár dní s námi i dřív trhala. Co nás ale velice překvapí, když najednou sedne za traktor a zcela suverénně s ním začne popojíždět, u toho telefonuje a ještě trhá kiwi, co jí visí nad hlavou. Frajerka :-)

103. den - pátek - 2.6.2017

Práce je dneska jenom málo, za dopoledne otrháme jeden zelený sad a je hotovo, odpoledne je volné, prý kvůli tomu, abychom se nemuseli zběsile přesouvat na jiné místo a zítra zase zpět, máme tu poblíž něco trhat. Inu, co se dá dělat, máme volné odpoledne.

Protože Angličan, co s námi trhá v týmu, má dneska narozeniny, pozvali nás na večerní párty. Bydlí spolu s Kanaďany vpodstatě na dvoře u našeho řidiče ještěrky. Spí ve svých autech a v přístěnku u garáže mají malou kuchyňku, sprchu a záchod. Žádný luxus, ale rozhodně lepší než někde na parkovišti, kde by jinak přebývali. Párty je tudíž tady na dvoře, ale pan domácí nachystal alespoň ohýnek, takže úplně nemrzneme (když zajde slunko, je fakt už docela chládek, zvlášť když trochu pofukuje). Pokecáme s ostatními trhači, zahrajeme pár ohýnkových her a střídmě popijeme, abychom mohli jet pak autem domů. Rozhodně lepší párty, než co provozují Uruguajci u nás.

104. den - sobota - 3.6.2017

Dopoledne zvládáme sklidit jeden dost velký blok na Bayliss road kolem domu Joshova bratra a během oběda je přesun na No. 2 road tam, kde jsme včera večer měli párty. Poprvé za celou dobu vidíme Steva se doopravdy rozčílit na jednoho Frantíka, že opakovaně i po napomínání moc hází s ovocem. Jinak se dnes nic zvláštního neděje.

Akorát, když zaznačuji tento sad na mapě, všimnu si, že satelitní snímkování muselo probíhat některý předchozí rok zrovna touto dobou, protože jsou vidět zaparkovaná auta trhačů a hromady binů na dvoře, náklaďák a dokonce i traktůrek s vozíkem, i když je trochu ve stínu náklaďáku :-) (Zájemci to najdou na mapě u kiwi sadu s názvem "zelené kiwi Chris No 2 Rd".)

105. den - neděle - 4.6.2017

Krásný den a celodenní trhání bez přesunů, už je ale poněkud znát únava, přeci jen je to 7. den v řadě. Přesto ale sbíráme mnohem rychleji, než jsme sbírali na začátku. Jednak to jde se zeleným rychleji už a priori a jednak už jsme ostřílení trhači. Oproti původním 15 bagům za hodinu teď zvládáme dvojnásobek, takže taky celkově za den odtaháme na ramenou už kolem 5-6 tun a tak se my i naše páteř začínáme opravdu těšit na změnu.

Večer nám ale Josh nabízí další práci - sázení nového kiwi sadu, že prý jsme jeho nejlepší trhači. Bylo by to ale až začátkem července a zas práce venku, tak to musíme promyslet.

106. den - pondělí - 5.6.2017

Nový Zéland (jakožto část Commonwealthu) dnes slaví narozeniny britské královny (která má ve skutečnosti narozeniny 21. dubna, ale to je v Anglii ještě ošklivě, takže oficiální oslavy probíhají až za hezkého počasí, nicméně každý stát Commonwealthu to slaví trochu jindy, navíc tady na jižní polokouli je v červnu vlastně zima, takže počasí vůbec nemusí být tak hezké, tudíž některá australská teritoria to slaví až v září, no prostě zmatek, panika) a je proto státní svátek. To by samo o sobě trhání nebránilo, ale je dnes poněkud deštivo a ačkoli svítí i trochu slunce, na kiwi je moc mokro. Jsme tedy doma, zjišťujeme podrobnosti o nabízené práci od Joshe, diskutujem nad tím a večer ještě zpracováváme fotky na web.

Uruguajci byli evidentně utratit vydělané peníze, protože strávili dopoledne pryč, dva co odlétají domů si koupili notebook a playstation a dva co zůstávají si koupili obrovské kufry (pátý zjevně nemá ještě moc peněz). Trochu nás to demotivuje od další práce venku, když za minimální mzdu (avšak relativně pravidelnou) se můžou takhle rozšoupnout, ale ještě stále zvažujeme všechna pro a proti - sázet se sice dá i za mokra, ale v dešti stejně zůstaneme doma a už tady v okolí nemáme moc co objevovat, na druhou stranu zas odmítnout práci, když žádnou jinou domluvenou nemáme... No, není ještě rozhodnuto.

107. den - úterý - 6.6.2017

Po dešti je mokro, tudíž začínáme dneska až odpoledne, posbíráme jeden malinký zelený sad a pak dosbíráme sad, co jsme trhali minulý týden, a je hotovo. Zítra se přesouváme zas na nějaký docela velký sad do Paengaroa a už to možná bude poslední.

Ohledně další práce pro Joshe jsme se rozhodli tak, že když najdeme levnější ubytování blíž do města, tak se na sázení stromků vrátíme, jinak to nevezmeme a budeme hledat nějakou práci v továrně nejspíš.

108. den - středa - 7.6.2017

Sad je morký, takže taky začínáme pozdě dneska, ale aspoň sbíráme až do tmy. Navíc dneska přibylo dalších asi 7 Tonganů k nám do týmu, takže to docela sviští.

Během oběda se k nám přijde posadit nějaký týpek, jestli jsme prý Češi, že mu Jaime říkala, že mají v týmu český pár. Jmenuje se Jindra a žije tu s manželkou už 12 let, bydlí v domku tady u tohoto sadu a pomáhá majiteli. Dozvěděli jsme se, že tu mají v Tauranze i česko-slovenský klub, žije tu prý asi 40 krajanů dlouhodobě. Tak se ho rovnou ptáme, jestli náhodou neví o nějakém pronájmu na červenec, uvidíme, třeba se podaří přes něj něco sehnat. Druhou bojovou linii za sehnání pronájmu rozjíždíme u Francise, což je Malajec, co s námi trhá skoro od začátku a jako jediný kromě nás nebydlí v autě, nýbrž má pronajatý nějaký karavan na zahradě kohosi v Te Puke.

Cestou domů z práce nás potká dopravní zácpa, to není nic překvapivého, ale využiju příležitosti a trochu dokreslím situaci. Te Puke je poměrně malé městečko (asi 7500 obyvatel), které nám zprvu připadalo jako každé jiné město tady - westernová ulice s hlavním tahem a kolem pár domů v bočních ulicích. Po chvíli pobytu jsme zjistili, že těch pár domů je docela dost, protože místní kiwi (a několik avokádo) sadů tu živí docela hodně lidí. Kolem města vede krásná nová "dálnice", sice zpoplatněná za necelé 2$/průjezd, ale stejně si myslíme, že většinu tranzitní dopravy z Whakatane a Rotorua do Taurangy a opačně to musí odklonit. Proto potkat takovou dopravní zácpu na několik kilometrů kolem Te Puke by pro nezasvěceného pozorovatele mohlo být velice zvláštním úkazem. Vysvětlení je ale jednoduché, město je sice po většinu dne vpodstatě mrtvé a nic se tu neděje, ale ráno a večer, když se střídají směny v balírnách, to pak všechno, co má ruce dosahující až na volant, vyjede do ulic a zvláště pak na hlavním tahu jsou nepřetržité kolony aut proudící z a do balíren. A druhá věc, která kolony jenom podporuje je, že ze zcela nepochopitelných důvodů se hlavní tah na několika místech zrovna teď v době sklizně opravuje. Obvykle nám přijde, že se tu na Zélandu používá v takovýchto věcech mozek obecně více než u nás, ale tohle teda opravdu někdo hodně nedomyslel. Třičtvrtě roku je město de facto mrtvé (celoročně živí kiwi jenom zlomek místních), ale ty jediné tři měsíce, kdy je tu fakt šrumec se navíc ještě opravuje... Ale dlužno říci, že Kiwíci to zjevně moc neřeší a všichni zcela v klidu popojíždějí v kolonách.

109. den - čtvrtek - 8.6.2017

Pokračujeme ve stejném sadu, akorát s námi už dnes nesbírají Tongani, tak budem asi zase pomalejší, ale aspoň už to není takový šrumec a člověk nemusí hledat místečko, kde by posbíral pár kousků ovoce. Zítra nám zbývá pár hodin v tomto sadu a voilá bude hotovo :-)

Večer zjišťujeme, že nám praskla žárovka v levém potkávacím světle, tak zas budem mít zábavu na zítřejší odpoledne...

110. den - pátek - 9.6.2017

Kiwi třikrát zdar, zdar, nazdar - končíméééé! Dopoledne jsme utrhli poslední zelené kiwi v posledním sadu, co měl Josh pro nás domluvený, a myslím, že všichni zůčastnění jsou rádi, že to mají za sebou. Pro nás to každopádně byla velmi cenná zkušenost v různých ohledech. Nejmarkantnější asi je, že jsme momentálně tak fit, jako snad nikdy dříve, ne že bysme nebyli rádi, že si teď odpočinem, ale v druhé polovině sklizně už nám bylo vlastně skoro jedno, jestli trháme kiwi malé nebo velké, kolik ho je, jak je vysoko, jak těžký je bag, kolikrát už jsme ho museli dneska vyprazdňovat. Nevěřili bysme tomu zezačátku, ale i člověk kancelářský si i na takhle těžkou práci poměrně rychle zvykne. Nicméně dlouhodobě bychom to dělat stejně nemohli a to především z toho důvodu, že jsme každý den ráno čekali na SMSku, jestli a kdy a kde se začne pracovat. To pochopitelně vylučovalo jakékoliv dlouhodobější plánování našich činností, což se ukázalo, že nám krajně nevyhovuje. Mnohem míň nám vadilo, když jsme pracovali deset dní za sebou od rána do večera (i když to bylo náročné), než když jsme měli 4 dny z týdne volno, právě proto, že jsme nevěděli, že to budou čtyři dny za sebou v kuse a nemohli jsme je nijak kreativně využít. Předvídatelná pravidelnost má něco do sebe. A práce závislá na počasí je ve skutečnosti mnohem méně přitažlivá, než by se mohlo zprvu zdát. Dobré vědět.

Příjemným zakončením práce na kiwi je i to, že zrovna tento pěstitel je velice štědrý a po práci pro nás má nachystaný oběd - pizzu, masové taštičky, dorty, jablka a limonády. Bezlepkáči poněkud utřeli, ale i tak to bylo milé gesto. U jídla řešíme případný pronájem u Čecha Jindry, ale slibně rozjetý "obchod" zarazí zmíněný pěstitel, u kterého je Jindra v nájmu a který mu nedovolí vzít nás na pár dni do podnájmu. Nevadí, pořád máme druhou možnost. Vezeme tedy domů Francise a ten nás směruje rovnou do kostela k presbyteriánům, že tam prý jeho pronajiímatelka bude. Vstoupíme do kanceláře sborové sestry a najednou se začne všechno velice vtipně spojovat - paní, u které Francis bydlí, je totiž sborová sestra u presbyteriánů a Joshova teta v jedné osobě, která s námi navíc už několikrát trhala nebo dělala supervizorku ("traktor-teta"), takže se s ní vlastně už docela dobře známe, jenom jsme si to kvůli Francisově ne zrovna dokonalé angličtině nezvládli pospojovat :-) Takže ubytování bychom měli a ještě se tím vlastně docela dobře řeší problém s tím, že nevíme, kdy přesně začneme - naše pronajímatelka to bude možná vědět dřív než my :-)

Posléze házíme Francise přímo domů a prohlížíme si pěkný domek uprostřed Te Puke, paráda, lepší, levnější, klidnější a ještě očekáváme spoustu historek, co se od paní domácí dozvíme. První věc bychom tedy měli z krku a pokračujeme dále do Repca shánět žárovku do světla. Rovnou se ptáme slečny za pultem, ta se zeptá na poznávací značku, zadá do systému, ověří si, že sedí model auta a v mžiku nám donese žárovku s úsměvem, že je teď navíc ve slevě. Ještě nás upozorní, že při výměně nemáme sahat přímo na žárovku, což je upřímně řečeno jediná věc, co o výměně žárovky ve světlomětu Hondy Fit víme :-) Ale máme celé odpoledne tento problém vyřešit, tak to snad s dvěma vysokýma školama (byť poněkud teoretičtějšího charakteru, než bychom právě potřebovali) zvládneme.

Technicky zdatní jedinci starší generace se nám teď nejspíš vysmějou, ale my jsme holt generace Internetu a strýčka Googla máme po ruce i na druhé straně zeměkoule. Takže shlédneme dvě videa na Youtube, místo šroubováku popadneme švýcarský nůž a jde se na věc. Ve skutečnosti to pochopitelně zase nefunguje tak ideálně jako zručným řemeslníkům na Youtube, ale asi za půl hodiny se nám podaří žárovku úspěšně vyměnit. Během závěrečné fáze nás zpozoruje pan domácí Daniel, nedá mu to a přijde se zeptat, co to provádíme. Víme, že je zručný a celý život se živí malováním aut, takže nám nakonec se závěrečným zapojením kontaktů pomůže a ušetří nám dalších tak 20 minut, co bysme se museli snažit. Ale dobré, žárovku už tedy taky vyměnit zvládneme, snad už se nám nic dalšího na autě nerozbije.

Zbytek odpoledne věnujeme poctivému úklidu auta. Po dvou měsících trhání kiwi máme prach z kiwi a bahno a trávu úplně všude, takže než se zase nastěhujeme do auta, je to potřeba trochu vyčistit. Očista po kiwi sezóně pokračuje praním špinavého oblečení. Večer konečně zase všichni Uruguajci vysmahnou do práce a my máme klidný večer a dobrý pocit z odvedené práce.

111. den - sobota - 10.6.2017

Po skoro třech měsících nečekáme kolem sedmé ráno SMSku od Joshe, jestli se bude pracovat. Odpoledne je ale u nich závěrečná párty, tak si děláme legraci, že stejně ráno napíše, že se grilovačka kvůli rose posouvá na později. Ale i Josh dneska určitě spí, takže píše až po poledni :-)

My mezitím dokončujeme očistu po kiwi sezóně drhnutím bot, které jsme si předtím koupili levně v supermarketu a měli v plánu je vyhodit, protože se začínají rozpadat. Musí nám ale vydržet ještě přes sázení, tak z nich aspoň umýváme usazené bahno a kiwi. S kulisou Uruguajců řvoucích u hraní fotbalu na videohře pokračujeme dále ve zpracovávání fotek a deníku. Měli jsme v plánu to stihnout všechno, než zase vyrazíme na cesty, ale jsme teda v těžkém záklonu. Holt, když si člověk po šichtě v sadu dá druhou uklízecí doma, aby si měl vůbec kde a v čem uvařit, tak pak už se nám nechtělo ani sedět u počítače.

Odpoledne vyrážíme na závěrečnou párty k Wrightům, Josh všechny pracovníky pozval na grilovačku. Sedí se na terase jejich domu, klábosí se, popíjí se a k tomu je výtečná zvěřina a selátko. Jediná vada na kráse této velice příjemné akce je s postupujícím večerem a nocí vlezlejší a vlezlejší zima. Pije se navíc výhradně studené, ideálně ještě s ledem... Konstatujeme, že Kiwíci prostě neznají pořádnou zimu a tak tu svoji vlastně vůbec neberou vážně. Proto je nám všem ostatním tady pořád docela chladno, i když jsme zvyklí na mnohem větší zimu - domy nejsou izolované, neexistuje pořádné topení a párty se pořádají zásadně venku s chlazeným pivem. Asi si všichni místní naakumulují teplo ze slunce během dne a tu noc prostě nějak přežijí v mikině a tlustých ponožkách :-)

112. den - neděle - 11.6.2017

Na pořadu je dnes tzv. Orchard Church, neboli Sadový kostel. Děláme si legraci, že nám chybí práce v sadu, tak jdeme alespoň do sadového kostela :-) Budova opravdu stojí obklopena kiwi sadem a už podle parkoviště poznáváme, že to bude něco ve velkolepém stylu babtistů. A taky že jo - pódium, kapela, mikrofony, repráky, promítání, afterparty v kostelovém baru... Ale dva rozdíly oproti babtistům tu jsou - mají Večeři Páně (nechodí se do kola dopředu, ale posílá se řadami toasťák a štamprlátka s džusem) a kázání poměrně hodně pracuje s Biblí. Ale stejně, tady těm moderním megalomanským shromážděním nějak pořád nemůžeme přijít na chuť.

Po kostele nemůžeme odolat krásnému dnu a vyrážíme na Papamoa Hills. Tento regionální park nás láká už celou dobu, co tu jsme, ale byl pořád zavřený kvůli těžbě dřeva a následným úpravám chodníků. Před pár dny ho ale otevřeli a dnešní krásné nedělní odpoledne vylákalo na kopec tak zhruba půlku Te Puke :-) Ale opravdu to stojí za to, protože je to jeden z mála kopců, který není zalesněný a zároveň tu vedou cesty a nepasou se všude jenom ovce. Vyhlížíme se na Te Puke, moře i Taurangu a užíváme si v tričku sluníčka. Dobrou zimu tu mají :-)

113. den - pondělí - 12.6.2017

Uruguajci zase nepracovali, takže jsme měli veselou noc. Bývali bychom už odsud vypadli, ale chceme ještě využít solidního připojení k internetu a dodělat fotky a web. A taky trochu naplánovat, co podnikneme v následujících týdnech, než nás Josh povolá zpět na sázení stromků.