Popis
24.-30. den (15.-21.3.2017)
Výletu na Coromandelský poloostrov a do severní části regionu Waikato je věnována vlastní stránka.
31. den - středa - 22.3.2017
Dnes je tzv. servisní den, což znamená, že nepodnikáme žádné výlety, ale pereme, nakupujeme, vaříme si zase slušné jídlo a podobně. Zkoumáme taky ještě další možnosti na pronájem v Te Puke, ale nakonec se rozhodneme potvrdit včerejší nabídku a už se docela těšíme, že zas nějaký čas strávíme pod střechou, aniž bychom museli pořád vymýšlet, kde budeme nocovat :-)
U oběda vymyslíme takovou poněkud hurá akci, sice že zítra vyrazíme přejít údajně nejlepší jednodenní trek na NZ - Tongariro Alpine Crossing. Zbytek odpoledne trávíme plánováním tohoto podniku a spát jdeme před devátou, bude to zítra dlouhý den.
32. den - čtvrtek - 23.3.2017
Spektakulární výlet na Tongariro Alpine Crossing si zaslouží vlastní stránku.
33. den - pátek - 24.3.2017
Ráno před sedmou nás budí SMSka, píše Josh, že bohužel kiwi neprošlo testama, takže odvolává poplach. Navíc právě venku lije jako z konve. Ne, že bysme nemohli vstát, ale zas tak nás nemrzí, že se můžeme převalit na druhý bok a spát do jedenácti :-) Mezi snídaní a obědem se věnujeme vyřizování mailů a píšem zprávy domů. Po obědě se vyrážíme projít, jdeme pěšky městem k Mt. Maunganui, je to sice na dohled, ale jdem tam hodinu. Pak se chvíli pokocháme na Leisure Island, malém poloostrůvku z pláže pod sopkou a pomalu se vracíme domů po pláži, pozorujem racky, místní, jak surfují, a mraky, které hrají barvami od temně šedivé, před všechny odstíny modré až po oranžové a růžové osvícené zapadajícím sluncem. Dnes to byl takový regenerační den, ale večer už plánujem, kam vyrazíme zase zítra ;-)
34. den - sobota - 25.3.2017
Dnes má být zataženo, ale pršet nemá, takže vyrážíme do kopců. Tentokrát máme namířeno do Kaimai-Mamaku Forest, což je zalesněné pohoří táhnoucí se podél pobřeží západní Bay of Plenty. Minulý týden už se osvědčilo, když jsme z druhé strany lezli na Mt Te Aroha. Využili jsme k plánování bezvadné stránky DOC, kde si člověk vybere oblast, co chce podnikat, na jak dlouho to má být a krásně jsme si tak vyfiltrovali seznam všech treků v okolí, z kterých nás nejvíc zaujal 5h Lindemanns Loop Track, protože je to kolečko a slibuje výhledy na pobřeží (to se jen tak v tom hustém pralese nevidí).
Po cestě se ještě stavujeme na vyhlídce v Te Puna, kde kromě jiného pohledu na Taurangu a okolí, nás zaujme další věc. V altánku na vyhlídce totiž zjevně včera večer probíhala bujará páteční párty, soudě podle přítomných lahví a plechovek. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby si to za chvíli nepřifrčely dvě holky, věkem zhruba jak my, ale zcela nepopiratelně ještě s významným množstvím zbytkového alkoholu (jen tak mimochodem, řidiči nad 20 let tu mohou mít až 0,8 promile alkoholu v krvi). Nejen, že to na nich bylo jednoznačně vidět, ale ještě měly zvednutý stěrač a na něm 2 ponožky a jaly se nám vysvětlovat, že to je nová metoda sušení ponožek. Bez ohledu na to ovšem vyrazily do altánku a jaly se sbírat všechny zanechané odpadky a celkově uklízet po noční akci. No posuďte sami, mohlo by se tohle stát u nás?
Popojíždíme k začátku treku kousek za Katikati, již obligátní kartáčování a sprejování bot na kraji lesa a chvíli po desáté vyrážíme do kopců. Je pod mrakem a docela dusno, po čase začíná trochu pršet, ale to v hustém pralese skoro ani nepoznáme. Až když k obědu dorazíme k přístřešku na palouku a v podezřelém tichu pozorujeme prales zavalený mlhou, rozprší se víc a jsme rádi, že můžeme obědvat pod celkem slušnou střechou. Sestup zpět do výchozího bodu bereme s ohledem na předvčerejší trek raději poněkud zvolna a kocháme se neuvěřitelnou flórou lesa.
V pozdějším odpoledni se jedeme ještě podívat na Waihi Beach, která je doporučovaná ve všech průvodcích a letáčcích jako nutnost, když je člověk tady v okolí. Konstatujeme, že je to ale celkem srovnatelné s pláží, co máme teď v Tauranze na domem a ani vzdáleně se to s krásou nemůže rovnat nejkrásnější pláži na Dálném severu ve Spirits Bay :-)
35. den - neděle - 26.3.2017
Na desátou vyrážíme do kostela, který jsme včera našli, že je kousek odsud. Teoreticky je to nějaká místní církev C3 (Christian City Church), podle internetových stránek se prezentovali celkem slušněě, zřejmě trochu řízlé maorskou kulturou, tak jsme se rozhodli, že to prostě vyzkoušíme. Když dorazíme na místo, kde se poohlížíme, kde je vlastně ten kostel, ukáže se, že zrovna stojíme před kostelem anglikánské církve, kde právě začínají bohoslužby, takže neváháme a jiný kostel už nehledáme.
Vítají nás děti rozdávající dnešní pořad bohoslužeb, v lavici pak zjistíme, že je to pouze část bohoslužeb kolem křtu. Jsme mile překvapení živým kostelem plným dětí i dospělých, přítomny jsou vlastně všechny generace. Bzučení kostela přerušuje farář, snažící se máváním a vítáním uklidnit přítomné, naše obligátní varhanní preludium poněkud chybí. Evidentně jsou ovšem dnes zároveň dětské bohoslužby, kterých se děti aktivně účastní, protože slova se ujímá malá holčička, sotva školního věku. Děti se střídají a zároveň je vše promítáno na stěnu, za což jsme rádi, protože tomu pak lépe rozumíme a také se můžeme přidat ke společným písním, které doprovází farář na klavír. Pořad bohoslužeb je klasický víceméně jako u nás, jen místo Modlitby Páně tu mají modlitbu za Mount Maunganui a přírodu obecně. Po krátkém farářové kázání o vodě následuje křest malého miminka, děti jsou i tady přítomny "v první řadě" a pomáhají farářovi nalívat vodu do křtelnice a podobně. Stejně tak u následné Večeře Páně, děti se nahromadí vepředu, každé dostane oplatku a džus z kalíšku a pak pomáhají při vysluhování zbytku sboru. Čeho si ovšem nemůžeme nevšimnout, že vedle misek s oplatkami a kalichu s vínem tu stojí dezinfekční gel a všichni vysluhující včetně dětí si nejprve dezinfikují ruce. Na konci bohoslužeb ještě paní, co celou dobu promítá zařadí slide, co faríř nečeká a sice jakousi jejich rozlučkovou píseň. Farář s manželkou totiž jedou na měsíc na dovolenou do Evropy, tak se s nima takto sbor loučí a přeje jim šťastnou cestu. Celé bohoslužby jsou dnes takové spíše neformální a velmi uvolněné, zpívají se dětské písničky, ale i hojná část důchodců se aktivně zapojuje do ukazování, máchají kolem sebe rukama a vlní se do rytmu. Odcházíme naplněni radostí a s pocitem, že nám to prostě k těm místním usměvavým a příjemným lidem tak nějak přesně sedí :-)
Podle předpovědi počasí mělo dnes celý den pršet, ale zatím je jenom pod mrakem a už vykukuje sluníčko, takže po obědě míříme procházkou znovu k Mount Maunganui. V přístavu stojí obrovská loď a zjišťujeme, že je to ta samá, co jsme viděli už v přístavu v Aucklandu. Obcházíme Mt Maunganui, tentokrát pouze ve spodní části, pozorujeme vlny tříštící se o skaliska a přeháňky honící se všude kolem nás na souší i na moři. Ta hora má prostě svoje zvláštní kouzlo.
Zpátky domů jdeme po pláži, už je skoro tma a dost fouká, takže dneska už se tu nikdo nekoupe ani surfaři. Jen v dálce vidíme jednoho kitesurfaře, dojdeme k němu těsně před setměním a musíme smeknout, docela si to válí. Už za tmy přicházíme k našemu východu z pláže, ještě chvíli pozorujeme svítící obří loď, která se vydává na další cestu, a jdeme pomalu domů a spát.
36. den - pondělí - 27.3.2017
Ráno kontrolujeme telefon, jestli se neozval Josh, jak dopadly avizované testy kiwi, ale vzhledem k tomu, že prší, tak dneska to na začátek sezony nevypadá. Trochu si tedy poležíme a na výlet do Whakatane se vydáváme až před polednem, když přestane pršet. Má to být nejslunečnější město na Zélandu, tak uvidíme. Když přijíždíme, je zataženo a fouká. Klasicky poprosíme o mapu a navigaci na místní vycházkové trasy v infocentru, tentokrát se paní omlouvá, že žádnou zvláštní příručku nemají, jen ukazuje, kde je začátek okružní trasy. Procházíme město, zajdeme i k vodopádu Wairere (pokud máte pocit, že tohle jméno už jste slyšeli, tak ano, už jsme na jedněch Wairere vodopádech byli, "wairere" je totiž maorsky a znamená, světě div se, vodopád, asi to nebudou poslední Wairere Falls :-)
Poté stoupáme na vyhlídky na místech bývalých opevněných usedlostí (pa) a pokračujeme dále po stezce po úbočí útesů. Jsou tu krásné výhledy na moře, Whakatane dodrželo svoje přízvisko a už zase svítí sluníčko. Akorát je neuvěřitelně dusno, takže nám dneska i taková hřebenovka dává docela zabrat.
Po výletě ještě procházíme město, obdivujeme maorský společenský dům - marae, z kterého zní nějaké zpěvy, tak jen obcházíme zvenku a nakukujeme z uctivé vzdálenosti. Přesto k nám přijde maorská dáma a maorskou angličtinou nás odsud mile, ale důsledně vypoklonkuje, abychom nerušili nějakou ceremonii, takže se pro jistotu vzdalujeme, aby nám to nepřišel důsledněji vysvětlit nějaký urostlý Maori... Posouváme se ještě k jeskyni Muriwai, kde zrovna vychytáme přednášku echt Maora i s potetovaným obličejem (ale překvapivě dobrou angličtinou), jak vykládá partě Němců o léčivých účincích stromu kawakawa (novozélandský endemit).
Pak už zase podél pobřeží jedem zpět do Taurangy na poslední noc na Omanu Beach, zítra se stěhujeme do Te Puke. Paní nám dneska psala, že druhý pokoj pronajala čtyřem Uruguajcům (původně tam měli být jen dva lidé), takže nám sníží nájem. To nás pochopitelně potěšilo a s Uruquajcema bude rozhodně ještě legrace :-)
37. den - úterý - 28.3.2017
Ráno vyklízíme pokoj a mizíme směr Rotorua. Včera už jsme nestihli přesně naplánovat, co podniknem, tak studujeme průvodce po cestě a plán na dnešek vymýšlíme za pochodu. Vzhledem k tomu, že to vypadá na docela hezké dopoledne, jako první padá volba na krátký trek na Rainbow Mountain - Duhovou horu. Cesta nahoru je určená i pro zkušené bikery na horských kolech, což by mělo znamenat, že to nebude pro chodce zas tak obtížné. (Mimochodem, bikeři mají pro cestu dolů určenou jinou stezku než chodci, po které se zase nesmí chodit, což umožňuje cyklistům to rozfrčet jak jim jejich odvaha dovolí a zároveň nijak neohrožují chodce, sympatické řešení.)
Z hory na mnoha místech syčí pára, je tu i jedovatě zelené jezírko s kyselou vodou (údajně pH 2.1), přesto je celá hora hustě porostlá pralesem. Díky velkému teplu se tu prý vyskytují i rostliny, které jsou obvyklé v tropických pásech. Na kritických místech se zase vyskytují endemické druhy, které se dokázaly přizpůsobit krajně nepřátelskému a jedovatému prostředí sopečných výparů a kyselé vody. Ne, že bysme byli takoví botanici, to jsme si nastudovali na informační tabuli ;-) Shora obdivujeme spíše bližší okolí, vršky v NP Tongariro jsou už zakryté mraky, ale stejně to stojí za to, ty zelené novozélandské kopečky se prostě neomrzí :-)
Po zdolání hory se přesouváme k místu zvanému Mud Pool, které opravdu nedělá ostudu svému jménu - je to rybníček v kterém se doslova vaří bahno, nekteré "bublíky" mají docela slušnou intenzitu. Narozdíl od Islandu jsou tu turisté od atrakce odděleni festovním dřevěným zábradlím na dřevěných chodnících a několikerým varováním, aby na určených chodnících zůstali.
V okolí Rotorui je na výběr celá řada různých atrakcí spojených s vulkanickou činností a také několik maorských vesnic, kde se turisté mohou seznámit s historií a folklorem tohoto národa. Bez překvapení je drtivá většina těchto míst těžce zpoplatněná. U letů helikoptérou nad oblastí je to samozřejmé, u tradičních maorských vesnic je to zcela pochopitelné, u 37$/os. za vstup do vulkanického údolí Waimangu už trochu zůstává rozum stát, ale nakonec jsme nelitovali. Stezka je hezky udržovaná, dostali jsme letáček s mapkou a popisky u každé větší zajímavosti a dokonce anglickou i českou verzi! Oběhnuli jsme nejdelší trasu včetně volitelného výstupu na hřeben, odkud byly vidět některé zarostlé krátery, a cestou zpět nahoru údolím nás svezl místní autobus. Na závěr dne jsem ještě zajeli přímo do města Rotorua a prohlédli si park Kuirai, kde mají sopečná kouřící jezírka a bahenní louže přímo v parku uprostřed města. To není místo, kde byste v létě pustili děti se vycachtat do jezírka... Ale i tady jsou všechny sopouchy důsledně oplocené, tak je potřeba jen dávat trochu pozor na občasnou odtékající vodu, která je pořád dost horká. Letem světem jsme ještě proběhli kolem maorského kostela a společenského domu na břehu jezera. Podnikavé maorské holčičce, co si zkusila přivydělat pár dolarů za to, že nám zazpívá, jsme se omluvili, že pospícháme a kmitali jsme zpět k autu a namířili si to směr náš nový domov v Te Puke. Paní domácí nás představila našim novým spolubydlícím - čtyřem uruguajským klukům zhruba našeho věku, jeden se jmenuje Sebastian, ostatní jména je úplně bez šance si zapamatovat. Jediné, co o nich zatím víme, že jsou to všichni nadšení fotbalisti, vpodstatě nepřetržitě hrají fotbal na místní videohře nebo se snaží sosat z okna trochu internetu, aby mohli na youtube sledovat živé fotbalové přenosy jihoamerické ligy.
38. den - středa - 29.3.2017
Dnes je deštivý den a stejně jsme měli v plánu to vzít spíš odpočinkově. Ráno píšem Joshovi, jak to vypadá s kiwi. Přemýšlíme, že bychom ještě vyrazili pokořit ikonickou Mt Taranaki (aka Mt Egmont), ale je to docela daleko a celkem hodně výživný jednodeňák, takže na to potřebujeme dva dny celkem. Josh nám záhy dává svolení, že máme výletovat, je prý krajně nepravděpodobné, že by se začlo zítra, a kdybysme první den propásli, tak se nic neděje, prý nás nechal už tak dlouho čekat, že teď zas může on počkat jeden den na nás. Je to týpek :-)
Za vytrvalého deště se přesouváme do knihovny ve městě, kde nám plánování s lepším internetem půjde rychleji od ruky a stejně musíme na nákup. Zkoumáme podrobně trasu a hlavně předpověď počasí. Naši oblíbení Norové tvrdí, že bude polojasno, ale bez deště. Místní Metservice se tváří, že dopoledne budou trochu přeháňky. Voláme do DOC návštěvnického centra přímo pod horou, jaké jsou podmínky pro výstup - prý v pohodě, až na horní kráter žádný sníh, jen předpověď mají spíš deštivou a větrnou. Vzhledem k tomu, že příští týden tam má podle předpovědi už sněžit, což horu až do příštího konce léta uzavře turistům bez průvodce, jsme rozhodnutí se pokusit o výstup zítra, případně v pátek a kdyžtak aspoň budem vědět, že jsme to zkusili a holt to prostě nevyšlo.
Odpoledne poctivě balíme a spát jdem brzy, vyrážíme v noci.
39.-40. den (30.-31.3.2017)
Expedice za zdoláním vrcholu Mt Taranaki (Mt Egmont) má pro sebe vlastní stránku.
41. den - sobota - 1.4.2017
Dnešek je odpočinkový, sušíme stan, umýváme a impregnujem boty, vaříme a podobně. Odpoledne se jdeme projít po cestě směrem k lesu, vypadá to kousek, nakonec jdem asi hodinu :-) K začátku nějakého výletu je to ještě zhruba další hodinu, což už se nám moc nechce, ale objevíme neznačenou cestu do lesa (rozuměj pralesa), která končí u jezírka, v kterém objevíme několik raků. Večer píše Josh, že kiwi už snad brzy projde testy, tak máme být ready.
42. den - neděle - 2.4.2017
Ráno znovu Josh, že dneska testy zase nedopadly. Tak jdeme do kostela, na začátku naší ulice ve městě mají kostelík anglikáni. Nikde žádné hromady aut, což je lehce podezřelé, ale vysvětlí to osazenstvo - 15 důchodců. Jsme mezi nima opravdu nepřehlédnutelní, takže nám paní farářka dává prostor při ohláškách, abychom se představili. Dostáváme Velikonoční sborový dopis a musíme přijmout pozvání na čaj po bohoslužbách, kde nás znovu vyzpovídávají :-)
Je docela teplo dneska, tak po obědě vyrážíme do Papamoa Beach na pláž. V neděli odpoledne je tu pochopitelně spousta lidí, ale pláž je to obrovská, takže je tu dost místa pro všechny. Vpodstatě je to pořád stejná pláž, po které jsme chodili na Mount Maunganui a Omanu Beach minulý týden, a ještě pokračuje dál.
Na mapě jsou v centru města označené parčíky s vodou a cestičkami, ve skutečnosti to tak malebně nevypadá, takže procházku zkracujeme a raději vyrážíme na kopec, který nás z města zaujal, jak je momentálně hezky osvětlený a stojí na něm nahoře strom. Naladěni na vyhlídku v pozdně odpoledním slunci se přesunujeme k parkovišti, které jsme identifikovali jako vhodný výchozí bod. Naše nadšení ale pokazí cedule s informací o uzavírce celého regionálního parku. Chvíli rokujeme, jestli by se to nedalo nějak vymyslet jinak, ale nakonec už jedeme domů. Večer na internetu zjišťujeme, že celý park bude zavřený až asi do půlky dubna, ale na stejných stránkách se dostaneme k brožurce s tipy na další výlety v okolí, tak podle toho asi zítra zase někam vyrazíme.
43. den - pondělí - 3.4.2017
Pozdě večer napsal znovu Josh, že další testy budou až ve středu, takže máme volno až do čtvrtka počítáme, protože úterý i středa mají propršet. Operativně jsme tedy naplánovali, že využijeme hezkého pondělí a vyrazíme ještě výletovat do Rotorua. Vstáváme před sedmou a u snídaně si užíváme krásný východ slunce, bohužel v noci pršelo a je všechno mokré, takže nemůžeme snídat na terase, jinak by to bylo dokonalé.
Přesouváme se k výchozímu místu několika tras v okolí jezera Okataina východně od Rotorua. Prvních pár metrů stezky je slušně podmáčených, pak se s cesty stává spíš potok, ale podaří se nám to jakžtakž přeskákat a pak už šplháme na Mt Whakapoungakau. Z vrchu je inzerovaný výhled, ale je to spíš palouk, z kterého toho popravdě moc vidět není. Vylezeme aspoň na konstrukci triangulačního bodu, abychom alespoň trochu zahlédli jezera Rotorua a Rotoiti, která jsou v okolí.
Obědváme zpět dole u jezera Okataina, odkud se ještě vydáváme prozkoumat část stezky podél břehu. Ačkoli je to v rotorujské vulkanické oblasti, zde už aktivita zcela utichla, takže dneska to máme bez sirovodíkového odéru. A také vpodstatě bez lidí, kteří se zřejmě koncentrují na placené atrakce.
Později odpoledne se zatáhne, takže v pralese už je docela slušná tma, ale před odjezdem zvládáme ještě stezku k lagunám ve dvou bývalých kráterech. Po cestě domů konečně zastavujeme u Okere Falls, kolem kterých jsme už několikrát jeli, ale vždycky jsme buď pospíchali nebo byla noc. Mají to být nejvyšší (7m) vodopády sjízdné na raftu. Evidentně po nočním dešti nabrala řeka na síle, takže vodopády jsou docela mohutné a voda zaplavuje i spodek vyhlídkové plošiny. Stezka pokračuje dál podél řeky k dalším vodopádům Tutea Falls a Trout Pool Falls. Občas zahlédneme nějaké kajakáře, kteří řeku obratně sjíždějí - klobouk dolů, peřeje jsou tu opravdu obrovské dneska. Cestu zpět k autu už jdeme po tmě, ale zase po cestě potkáme tisíce svítících červíků - glow-wormů.
Doma očekáváme klasiký uruguajský cirkus, ale je tu překvapivě ticho a docela i uklizeno. Evidentně jeden z týpků dostal práci na noční směně v balírně a ostatní jsou nějací přešlí.
44. den - úterý - 4.4.2017
Ráno nás z postele nic netahá, Josh píše, že se nic dělat nebude, a stejně prší. Dopoledne tedy trávíme za počítačem a třídíme fotky a dopisujme deníček, což nám zabere i kus odpoledne. O zábavu se dneska starají Uruguajci, protože tu pobíhají jak z divokých vajec, na chvíli odjedou, pak se zas vrátí, mezitím telefonují. Španělsky neumíme, takže nevíme, co se děje, že by si začli aktivně hledat práci? Pak se jeden přijde zeptat, jestli si může půjčit telefon, aby mohl zavolat na imigrační, prý mají všichni vybitý kredit. Nakonec si telefon půjčuje několikrát, ale máme volné minuty, takže nám to zas tak nevadí. Ukazuje se, že jednomu z nich neprodloužili vízum, které mu za dva dny propadne. Druhý se zas někde asi popral, má krví podlité jedno oko a byl u doktora (dvě zlomené kosti v obličeji). Navíc vychází najevo, že ani jeden z nich neumí moc dobře anglicky, telefonují vždycky společně na hlasitý odposlech a španělsky si u toho radí, co budou říkat. Nevíme, jestli máme litovat víc je nebo ty ženské na druhé straně, co se jim dost marně snaží nějak pomoct. Když už přemýšlíme, že se do akce zapojíme raději i my a ne jen náš telefon, přijdou sami s prosíkem, jestli bysme jim nezapsali to číslo, co ta paní diktuje, že tomu vůbec nerozumí. Ne že by telefonování s úřednicí v angličtině na pochybném signálu bylo zrovna naše oblíbená disciplína, ale pořád to evidentně zvládáme líp než Uruguajci.
Po dokončení výběru fotek pro další článek na web jedeme na nákup a po cestě se stavujeme v knihovně provést upload, který by na nestabilním internetu z okna byl zhola nemožný a venku na lepším signálu se v dešti sedět nedá. Zjišťujeme také, že odpad se v této oblasti řeší tak, že si v obchodě koupíte pytle okolkované tím správným úřadem (11$ za 5 středně velkých pytlů - nám by jeden vydržel klidně na 2-3 týdny, Uruguajci jsou schopni ho naplnit za 2-3 dny) a odvezete je na určené místo (to dělá pan domácí), tříděný odpad se ale dává do pytlů zadarmo, takže večer učíme Uruguajce třídit odpad. Pořád se nám nepodařilo úplně do detailů zjistit, co všechno přesně spadá pod ten místní "tříděný odpad", ale pro začátek je učíme alespoň velké věci jako lahve od mléka, papírové krabice, plechovky a sklenice.
45. den - středa - 5.4.2017
Dnes je venku opravdu celodenní slejvák, je to až neskutečné, kolik vody může spadnout z nebe najednou, ani se nám nechce vystrčit nos ven, takže je to dneska ve znamení "zpracování kuřete od A do Z". Koupili jsme včera dvě kuřeta, takže učím Juru vykošťovat kuře, nachystáme se porce na vaření na dva dny do mrazáku, kus rovnou zpracujeme k obědu a vaříme také polévku.
V mezičasech se vzděláváme o Novém Zélandu, něco z historie, něco ze zeměpisu, něco z kultury a zkoumáme taky konečně, jak to tu vedou s tím tříděním odpadu. Jak už jsme avizovali dříve, mají tu dva typy košů: tříděný odpad a zbytek. Poměrně jednoduché je to i s věcmi, co do tříděného odpadu patří (trochu se to liší oblast od oblasti, ale běžný Kiwík není takový nomád jako my teď, takže ho zajímá jen jeho místní pravidla) - plastové lahve, skleněné lahve a zavírací sklenice, karton, noviny a časopisy, plechovky. Toť vše. A opravdu se to všechno dává do jednoho koše dohromady, protože v recyklačních centrech se to na plast, sklo, papír a kov roztřídí už automatizovaně. Hlavně co se toho plastu týče jsou poněkud "pozadu", zvlášť to množství těch nevytříditelných igelitek, co si člověk nosí z každého nákupu, to nás poctivé třídiče poněkud znervózňuje. Nicméně dočetli jsme se také, že většina vytříděného odpadu putuje do Austrálie nebo Číny, protože NZ se nevyplatí budovat zařízení na recyklaci materiálů, protože mají odadu příliš málo.
Večer se vzděláváme i v novozélandské kinematografii, protože koukáme na Hobita :-)
46. den - čtvrtek - 6.4.2017
Po dvou dnech dnes konečně neprší a občas prosvitne i trochu sluníčka. To se evidentně projevuje i na Uruguajcích, protože dneska už jsou zas jak z divokých vajec. My naopak nemáme moc dobrou náladu, čekali jsme, že už budeme pracovat a Josh to zase o pár dní odložil, takže už to bude tři týdny od prvního termínu, co se mělo začít. Už nám taky pomalu začínají docházet zajímavé výlety v okolí, tak nás čekání přestává bavit. Ale stejně zkusíme ještě něco "vyždímat" z okolních zajímavostí a protože je po vydatném dešti, vyrážíme na vodopády. První na řadě jsou Kaiate Falls, které nás vrátí zas do nálady, protože déšť je opravdu znát a místo potůčku hučí roklí pořádná řeka. Potůčky jsou místo cest, ale naštěstí nijak hluboké, takže zůstáváme v suchu. Respektive do doby než se dostaneme k vodopádu, protože od něj nejde klasická drobná vodní tříšť ale plnohodnotná sprcha. Ani jsme se nemuseli kochat nijak zvlášť dlouho a jsme absolutně durch zmáčení :-) Pokračujeme dále zpět nahoru roklí, ale zanedlouho nás zabrzdí rozvodněná řeka úplně, mostek je sice nad vodou, ale schůdky na něj jsou teď tak leda pro vodníky. Je tu dost silný proud a je to kousek nad vodopádem, takže brodit to opravdu nebudeme a radši se skrz druhou sprchu vracíme zpět stejnou cestou.
Zmáčení, ale naladění trochu lépe sedáme do auta a vyrážíme k Omanawa Falls. Trochu bloudíme, nemůžeme najít žádnou značku, což se ukáže zřejmě jako záměr, protože stezka k vodopádům je zavřená. Respektive jsou tu výstrahy, že cesta není bezpečná, takže bereme riziko na vlastní triko a vydáváme se k vodopádům. Zdaleka nejsme jediní, kdo značky zrovna dvakrát nerespektuje, dáváme ale pozor a až dolů k vodopádu raději nelezeme. I z větší dálky stál zhruba 30m vodopád rozhodně za to. Navíc cestou zpět ještě pozorujeme několik jelenů v oboře.
Domů to vezmeme ještě trochu oklikou přes nám již známé McLaren Falls, které nezklamou a i když je vody méně než posledně, tak se jí vodopádem valí pořád dost. Potkáváme se zde s místními, kteří nám nadšeně ukazují fotky, jak vodopád vypadá obvykle - hromada kamení a sem tam čůrek vody :-)
47. den - pátek - 7.4.2017
Na dnešek jsme naplánovali celodenní pochod za humna do lesa. Asi dvě hodiny cesty pěšky od domu začíná stezka na rozhlednu a druhá k vodopádu. Vypadá to na krásný den, začínáme snídaní na terase, odkud je dneska vidět až na moře :-) Kolem deváté pořád žádné zprávy od Joshe, takže vyrážíme a děláme si srandu, že nás budou domácí i Uruguajci pohřešovat, když celý den nebudeme doma a přitom nám tu bude stát auto :-)
Vyrážíme tedy pěšky do kopce a protijedoucí řidiči nám všichni mávají, jsme tu jako chodci prostě za totální exoty. To neznamená, že by tu lidi nechodili na výlety, na parkovišti u rozcestníku turistických tras stojí několik aut, ale prostě všichni dojedou až sem. Jako první volíme okruh na rozhlednu, v podmáčeném lese máme cestu zase zpěstřenou přeskakováním bahna a vody. Za půl hodinky přicházíme k rozhledně, respektive dřevěné konstrukci, která kdysi možná zasahovala nad koruny stromů, dneska už zase většina stromů vede, ale přesto je odsud rozhled alespoň na některé strany.
Po obědě na parkovišti vyrážíme k vodopádu, první část cesty je naučná stezka, takže se alespoň trochu povzděláme, které stromy tu v lesích rostou. Bohužel maorské názvy si nezvládáme zapamatovat, takže jediné, co jsme udrželi je, že nejvyšší stromová kapradina se jmenuje mamaku. Od krásného vodopádku do lesní tůňky pokračujeme ještě kus dál po "hřebenovce", co vede až zase dolů do Te Puke. Přemýšleli jsme, proč na 18km dlouhou hřebenovku počítají skoro 9h. Vysvětlilo se to velice záhy - stezka není úplně frekventovaná a tudíž ani udržovaná a je to víc o prodírání se pralesem přes hodně vlnitý terén, než o pohodovém pochodu po hřebeni. Stejně jsme to nechtěli absolvovat celé, protože z konce stezky bysme to domů měli po silnici dobrých 20km, takže jdeme jen kousek, kde se má podle topografické mapy napojit nějaká silnice, po které se chceme vrátit.
Přicházíme ke stavení, vítá nás štěkající pes a na plotě cedulka, že majitelé domu zvou kolemjdoucí, aby si vychutnali skvělý výhled z jejich balkonu. Jura nadbaje štěkajícího psa už přelézá plot a prodírá se houštím na dvorek. Pes není uvázaný, takže trochu zaváháme, ale to už na nás volá pán z balkónu, ať jdeme dál. Dlužno říci, že mají opravdu pěkný výhled na Kaimai Range, takže strávíme dobrou půlhodinku v družném hovoru s pánem o okolních horách, farmaření, počasí a sběru kiwi. Dozvídáme se, že máme letos "štěstí" na ne zrovna moc hezký podzim, ty vydatné deště nejsou zrovna obvyklé. A taky, že místní jsou líní dělat těžkou práci, takže je dobře, že se nebojíme a budeme sbírat kiwi. Začínáme mít trochu obavu, jak hrozná ta práce bude, když všichni reagují stejně - wow, sbírání? tak to je těžká práce...
Domů se vracíme po cestě, která je ovšem soukromým majetkem pána mezi jeho polnostmi. Potkáváme jeho paní, jak se vrací z nákupu, hned zastavuje a ptá se, jestli jsme OK? Tak vysvětlujeme, že jsme zrovna hovořili s jejím manželem a pochválíme výhled z balkónu. Ačkoli se to nezdá, je to i po cestě docela kus, takže když vycházíme z lesa nad naším domem, tak zrovna zapadá slunce a domů přicházíme už za úplné tmy.
